Zimní potulování po Roháčích

Z původně plánovaného přechodu Roháčů ve čtyřech, jsme se nakonec jen tak potulovali ve třech. A jak to všechno bylo? To se dozvíte dále.

Přípravy a domlouvání začalo počátkem ledna. První termín byl naplánován na 15.1. a návrat v neděli 19.1. Jako na potvoru ale víkend, pondělí a úterý před odjezdovou středou sněžilo, lavinový nebezpečí 3, tak jsme to odložili na start v sobotu 18.1. Zrovna přes střední Evropu přecházela tlaková výše, tak o dobré počasí bylo postaráno.
Nakonec jsme se domluvili čtyři. Viktor aka Howadoor, Honza zvaný Joe, Michal - Egi a já. Stan jsem bral já a Joe. Takže v pátek 18.1. jsem v 21:00 stál na nádraží a kupoval si jízdenku. Ve čtvrt na deset jel vlak do Pardubic. Tam jsem přestoupil na stejném nástupišti do Casovie. Nejdříve jsem se ptal, jestli nemají lehátko, ale bylo úplně plno a tři stovky za lůžko se mi dávat nechtělo. Tak jsem se se svým obrovským batohem procpal přes všechny uličky a dveře do přední části, kde jsem našel kupé s jedním pasažérem, který tam chrněl. Zalehl jsem tedy také na druhou sedačku a spal. Pán se asi za půldruhé hodiny vzbudil a ptal se, jestli už byla Česká Třebová, v tom okamžiku už byla daleko za námi :o) Takže si pán vystoupil v Zábřehu a já měl celý kupé pro sebe. Pár kontrol celníků a průvodčích a přesně na čas v sobotu 4:48 jsem v Liptovském Mikuláši. Jdu po peróně, zatím nikde nikdo, v čekárně taky ne, tak jdu zase na perón a už je vidím, známá postava Howadoora na mě mává. Tak jsme šli všichni do haly a odložili si batohy. Autobus jel až za dvě hodiny. Na nádraží pospávali různé existence, které ale hned probralo otevření bufetu a bylo slyšet: "Jednu vodku." :o) Asi o hodinu později přijel Laborec, což mě překvapilo, protože mně ho Jízdní řád neukázal. Z něho vylezli dva týpkové, podle zbraní do ledu, nějací horolezci. V 6:50 jsme se nacpali do autobusu do Jalovce a za chvíli jsme byli tam. Na zastávce jsme se převlékli, každý podle své chuti, nasadili návleky a z taktických důvodů ještě radši pár minut počkali, aby nám ostatní výletníci z autobusu prošlápli stopu.

Z Jalovce jsme šli po polní cestě nejdříve k lesu. Za námi zrovinka vycházelo Slunce.

Vycházející Slunce ozařuje začátek hřebenu.

Zleva: Howadoor, Egi, Joe - porada před výstupem.

Výstup na Babky, Egi dole fotí.

Výhled na celý hřeben Roháčů.

Ze sedla jsme šli na Veĺkou kopu. Ale hned ze začátku jsme ztratili cestu a drápali jsme se přes kosodřevinu, tady odvedl nejvíc práce Howadoor, i když jsme se střídali v prošlapávání. Asi kilometr jsme šli hodinu, šílený. Za kopou jsme konečně narazili na cestu, i tak to byla docela práce prošlapávat, 1cm ledová kůra a pod tím sypký sníh. Když jsme byli na východní straně přímo pod vrcholem Ostré 1763,9 m n.m., no ještě asi 50 m pod vrcholem, tak jsme si už nebyli jisti cestou a plahočit se někde dál v kosodřevině se nám už nechtělo. Vrátili jsme se tedy do sedla Predúvratie a tam postavili stan. Vevnitř se za chvíli rozhučely tři vařiče a zavonělo jídlo. Každý se nacpal, a zalehli jsme už asi v sedm hodin. V noci jsem měl ještě potřebu jít ven a rovnou šel i Joe, abychom se moc nepřelézali.

Ráno jsem v sedm hodin koukl ze spacáku, tak jsem taky ještě vytuhnul. Probrali jsme se všichni v devět a než jsme se komplet sbalili, bylo půl dvanáctý. Po včerejších stopách to ale šlo dobře, jen byla makačka vyšplhat se na Ostrou. Ale nahoře byla značka, byli jsme na správné cestě. Z vrcholu byl bezvadný výhled, celý hřeben, Sivý vrch, Nízké Tatry, Malá a Velká Fatra, paráda.

Výhled z Ostré na západ.

... a na Sivý vrch 1804,9 m n.m.

Já jsem se začal za chvíli brodit dál a kluci chvíli za mnou. když jsem byl na třetině cesty k sedlu Priehyba, tak na mě Joe volal. Tedy jsem se vrátil, abych zjistil co se děje. Viktorovi, který mezitím párkrát zapadl do kosodřeviny, došla další chuť prodírat se dál. Po poradě a výměně názorů jsme došli k závěru, že za Sivým vrchem jsou další 4 km kosodřeviny, a že tudy cesta asi nepovede. Vrátili jsme se až do sedla Predúvratie a dál po modrý sestoupili ke Kolibce na Červenci. Což je taková malá salaška.

V sedle Predúvratie 1585 m n.m.

Blízko tekl potok, tak jsme nemuseli rozehřívat sníh, zase byly královské hody a pak jsme na lavicích zalehli.

Ráno jsme řešili kam dál. Nakonec padlo rozhodnutí vydat se k Žiarské chatě a odtamtud podniknout útok na nějaký vrchol. Sešli jsme dolů, k ústí Jalovecké doliny a pokračovali po červené Tatranské magistrále. Mezitím se obloha zatáhla. Asi ve dvě odpoledne jsme přišli na autobusovou zastávku u ústí Žiarské doliny. Autobus jel ve 14:50. Howadoor lákal na teplo, pivo hospodu, ale my se s Joem nedali a vyrazili všichni na chatu. V půlce doliny jsme potkali ty dva kluci, co šli lozit ledy. Dali jsme se s nimi do řeči a zjistili, že na tom byli podobně jako my. O kousek dál jsme potkali chataře, který nám řekl, že na chatě už nikdo není, ale můžeme přespat v boudě vedle. Já jsem došel na chatu nějaký čas po klucích, a ty už mi referovali jaký tam je masňácký luxus, topení na záchodech, světlo, voda z kohoutku. Jídlo, dali jsme sušit věci a šli spát. Budík jsme dali na šestou ráno.

Úterý: v šest ráno mě pípá mobil. Říkám "vstávat", ale žádná reakce. "Nechám jim 10 minut", říkám si. Pak se probere i Viktor, ale Joe pořád není schopen probrat se, až když do něj Viktor dloube, tak se vyhrabe ven. Vaříme čaj, přichystáme věci, co si bereme sebou a vše dáme do Viktorova batohu. V osm hodin vyrážíme. Cesta je ztvrdlá, tak se jde krásně. Za hodinu jsme na dalším rozcestí. Navrhuji Smutné sedlo, tam to vypadá, že je čistší obloha, ale nakonec jdeme podle plánu do Žiarského sedla 1917,1 m n.m. Když dojdeme na hřeben, tak nevíme, jestli v sedle, protože všude je mlha a je vidět tak na 20m. Chvíli čekáme, jestli se to neroztrhá, fouká docela vítr, ale asi po čtvrt hodině sestupujeme po svých stopách k chatě. Když jsme asi 200 m od chaty, a otočíme se, tak nahoře je zase jasno. Váháme, jestli to ještě neotočit a vyrazit nahoru, nakonec jdeme k chatě. Teď toho lituji, že jsme se nevrátili nahoru. Na chatě jsme si dali pivo, a zaplatili za nocleh. Pak jsme šli dolů.

Takový pěkný pes byl u Žiarské chaty.

Žiarská dolina.