Vysoké Tatry 2004 - procházka pro důchodce, ale alpské!

Vysoké Tatry - málé, ale s velehorskými podmínkami, škola horolezců z Čech, Slovenska, Polska a Maďarska. V létě nacpané k prasknutí, ale teď relativně zející prázdnotou. Možná právě proto jsem se rozhodl je navštívit až na podzim. Jel se mnou ještě Martin, takže ve dvou bylo veseleji. Počasí vyšlo na jedničku a oba jsme byli nadšení z krásných hor.

Pátek 22.10.: Ač jsem si říkal, že do Pardubic nemůžu dorazit včas, protože vlak měl zpoždění, tak nakonec se povedlo. Kupuji si jízdenku do Popradu a ještě půl hodinky čekám, než přijede Vihorlat. Sedám si do kupé k jednomu chlapíkovi, ale nahrnou se tam ještě tři lidé. Martin nastupuje až ve Vsetíně, kdežto já v tu chvíli hezky dřímu. Naštěstí mě budí celníci a Martina vidím, jak je v uličce. Přesouváme se do vedlejšího vagónu, kde není tolik nacpáno a snažíme se spát.

Sobota 23.10.: Do Popradu dojíždíme po půl šesté. Je tu mokro, vypadá, že tu těsně před námi napršelo. Máme necelou hodinku, než nám pojede bus do Tatranských Matliar. Autobusový nádražní bufet rychle opouštíme, na pivo po ránu chuť nemáme a tak se na lavičce nasnídáme, než přijede autobus. Na Slovensku jsou asi řidiči autobusů bývali závodníci, protože ač vyjíždíme se spožděním, tak v Matliarach jsme přesně. Je mlha a nevlídno, tak si říkám, že se to dobré počasí nějak opozdilo. Stoupáme kolem nějakých hotelů, kolem vodotrysku a pořád po modré do lesa. Jak stoupáme, tak se nad námi začíná objevovat modrá obloha. Za chvíli jdou bundy do batohů a hned se jde lépe. Po nějaké době se k nám přidává žlutá značka a my si vykračujeme po cestě kolem potoku Kežmarské Bielé vody.


Kežmarská Biela voda.

Potok hraje všemi barvami.

Na rozcestí u Šalviového prameňe pokračujeme po žluté. Po pravé straně na nás vykukuje pár vrcholků Belianských Tater. Za nějakou dobu se stáčíme vlevo a otvírá se nám pohled do doliny Zeleného plesa. Celá dolina je ve stínu, ozářené jsou jenom vršky štítů.


Dolina Zeleného plesa.

Pleso je už zamrzlé, ale spodní nádrž ne a krásně se v ní odrážejí Belianky. Taková kompozice stojí za fotografii.


Zelené pleso a Kolový štít.

Zrcadlící se část Belianských Tater.

Docházíme na chatu, zajednáváme si ubytování, vybalíme si a do mého batohu nacpeme jen potřebné věci. Vyrážíme nalehko na Jahňací štít (2229,6 m n.m.). Nejprve prudce stoupáme mezi kosodřevinou, než dojdeme k Červenému plesu. Odtud už stoupáme plynule až k úpatí hřebene.


Červené pleso a Jahňací štít.

Po pár metrech začínají řetězy, zatím jdu stále s hůlkami a povídám Martinovi: „Tohleto lezou běžně důchodci v Alpách jenom s hůlkami." Řetězy po pár metrech končí a jde se strmě do kopce, prostě jen takový choďák. Dolezeme na hřeben, který překročíme a po druhé straně dolézáme až na vrchol Jahňacího štítu, což nám zabírá necelou hodinku. Na vrchol dolézáme sami, takže fotíme sebe a potom vše okolo.


Vlevo Martin a vpravo já na Jahňacím štítu - 2229,6 m n.m.


Panorama Belianských Tater: zleva Muráň, Nový, Havran (2151,5 m n.m.), Ždiarska vidla (2142 m n.m.),
Zadné Jatky, Veĺký Košiar (1950,4 m n.m.), Bujačí vrch.

Přilézá sem ještě správná parta chlapíků z Čech, tak dáváme řeč a potom hurá dolů. Tedy spíše po hřebeni. Kdybych si nevšiml, že se neobjevují značky, tak bychom si to šinuli až na Kolový štít, protože tam vedla krásně vyšlapaná pěšina. Tak se vracíme asi sto metrů, přecházíme hřeben a potom už pořád klesáme až dolů k plesu a chatě.


Ještě jednou červené pleso.

Chata pri Zelenom plese.

Venku před chatou si vaříme večeři a čaj a po osmé hodině jdeme na kutě, máme přeci jenom spánkový deficit z noční cesty vlakem.

Neděle 24.10.: Ráno rušíme původní brzký budíček a vstáváme až před osmou hodinou. Venku je jasno, provádíme ranní hygienu, vaříme snídani a připravujeme se na se na cestu. Přecházíme kolem plesa a pomalu stoupáme do svahu na Veĺkou Svišťovku.


Čierný štít, Kolový štít, Jahňací štít.

Zhruba v půlce cesty je pár řetězů, prostě choďák, jak povídám Martinovi. Docházím první do sedla pod Svišťovkou, ale nezastavuju se a jdu až na vrchol Veĺké Svišťovky (2037,6 m n.m.). Jsou odtud krásné výhledynaBelianské Tatry, Jahňací, Kolový, Kežmarský a Lomnický štít. Za chvilku dochází Martin, tak tu děláme hodinovou pauzu.


Kežmarský štít (2556,4 m n.m.).

Na Veĺké Svišťovce (2037,6 m n.m.).

Potom sestupujeme po kamenité cestě na Skalnaté pleso. Čím více se blížíme k lanovce, tím začíná být více lidí.


Hvězdárna, hotel a stanice lanovky na Skalnatém plese.

Skalnaté pleso, Lomnický a Kežmarský štít.

Moc dlouho tu neotálíme a pokračujeme po červené Tatranské magistrále kolem Skalnaté chaty a dále. Cesta skoro neklesá, spíše traverzuje hřeben, větší klesání je až od Zámkovského chaty. Kousek dále přecházíme mostek u Obrovského vodopádu, který je na Veĺkém Studeném potoku.


Obrovský vodopád.

Klesání konečně končí a my odbočujeme na začátek Veĺké Studené doliny. Dáváme si svačinu, protože musíme vyšlapat zase 700 výškových metrů nahoru. Cestou proti nám jde pár posledních opozdilců. Vedle nás hučí potok a vršky štítů osvětlují poslední paprsky Slunce.


Veĺký Studený potok.

Veĺká Studená dolina.


Prostredný hrebeň osvětlený červánky.

Postupně ubývá světlo a na obloze zůstávají poslední osvětlené mraky, proti kterým se rýsuje hřeben Slavkovské kopy a Východné Slavkovské veže.


Osvětlené mraky se siluetou hřebene hor.

Na poslední zbytek cesty nám svítí měsíc, takže na čelovku ani nedojde. Docházíme ke Zbojnické chatě (1960 m n.m.). Je tu jenom jedna mladá Polka a jinek kromě chatařů nikdo. V kuchyňce si vaříme večeři a potom vyrážíme ven udělat pár nočních snímků a po deváté zalézáme do spacáků.


Závěr Veĺké Studené doliny ve světle Měsíce.


Pondělí 25.10.: Ráno máme snídani na sedmou hodinu, ale ještě před ní stíháme krásný východ Slunce. Vařím ještě čaj do termosky a jdeme se nasnídat.


Východ Slunce.

Polka vyráží před námi a chlapíci se mě ptají, kam máme namířeno. Říkám, že do sedla Prielom a dále na Poĺský hrebeň. Povídají, že tam bude krušno, dost cesty pod sněhem. Vyrážíme dále po modré, procházíme kolem pár ples, nad námi modrá obloha bez jediného mráčku.


Východná Vysoká, Divá veža a Svišťový štít.

Zamrzlé pleso a Javorový štít.

Stoupáme do sedla Prielom. Jak stoupá sklon svahu, tak přibývá i sníh. Je to zralé na mačky a cepín, ale s trochou opatrnosti se to dá zvládnout. Jsme v sedle, ukusujeme astronomický jablka a díváme se do doliny.


Javorový štít a plesa v dolině.

Cestou nehoru jsme potkali skupinu Poláků, kteří šli napřed. Cinkání řetězů přestává, tak jdeme na věc. Přes řetězy to jde v pohodě, ale ty končí a žlab je vysněžený a na povrchu je ten sníh pěkně tvrdý. Slézám dolů na jistotu, v každé ruce špičatý kámen a kopu pořádné stupy. Co bychom za léta seběhli za deset minut, tak jdeme hodinu. Příště už sebou tahám alespoň krátký cepín.


Litvorová dolina, Vysoká, Rysy.

Poĺský hrebeň, Gerlachovský, Litvorový a Velický štít.

Opatrně jdeme až k rozcestníku na skále. Modrá značka pokračuje Bielovodskou dolinou, ale my jdeme po zelené na Poĺský hrebeň. Ze začátku se cesta podobá ledopádu, takže přeskakujeme z kamene na kámen, ale výše už je cesta bez ledu. Nahoře potkáváme jednoho pána z Brna a chvíli po nás přichází parta mládeže. Sedlo Prielom (2290,4 m n.m.) odtud vypadá docela strmě, příště už se bez piklu ani nehnu.


Sedlo Prielom a Divá veža.

Na Poĺském hrebeňi a Velický štít.

Zblajznu jednu tyčku a jdeme na Východnou Vysokou. Tedy spíše lezeme, na pár místech je skála za II, ale potom už jenom choďák. V půlce necháváme batohy a jdeme jenom nalehko s foťákem. Z vrcholu je bezvadný kruhový výhled, prostě pokoukání jak má být.


Javorový štít (2417,5 m n.m.) a Ĺadové pleso.

Pohled do Velické doliny.


Vrcholové foto na Východné Vysoké - 2428,6 m n.m.

Při sestupu potkáváme jednoho Slováka, který jde ještě nahoru a ptá se nás, zda výhledy stojí za to. „Výhledy jsou skvělé, jen kdyby mně nebylo blbě z té vejšky," povídá Martin, čímž mě rozesměje. Z Poĺského hrebeňe je pár řetězů, pohodička.


Šalený horolezec Martin mi hrozí hůlkou.

V pohodičce si scházíme Velickou dolinou, není kam spěchat. Nad námi se týčí Gerlachovský štít, tak okukujeme jeho východní stěnu.


Gerlachovský štít (2654,6 m n.m.).

Za šera docházíme k Dlhému plesu a skoro za tmy k Velickému plesu na Sliezsky dom. Za hřebenem vykoukne Měsíc, který se odráží v jezeře, tak ještě děláme pokusy s fotografickou technikou.


Kameny a potok.

Měsíc a Velické pleso.


Úterý 26.10.: Obloha opět vymetená, jen dole v údolí se povalují mraky. Vycházíme před devátou, a jdeme dále po Tatranské magistrále směrem na Popradské pleso.


Velické pleso, Veĺká Granátová veža a Velická kopa.

Všude kolem je kosodřevina, ale máme pěkné výhledy do údolí. Dole se totiž ženou mraky a je zajímavé sledovat jak se zastavují o Nízké Tatry a převalují se mezi vrcholy.


Moře kosodřeviny a Končistá (2537,5 m n.m.).

Podle hukotu Batizovského potoka víme, že se blížíme k dalšímu plesu - Batizovskému. Nemůžeme se na něj vynadívat. To se prostě nedá vyfotit, stěžujeme si navzájem. Tady by pomohla jedině kamera, ale stejně by to nebylo tak dobré jako na vlastní oči.


Batizovské pleso a Končistá.

Batizovské pleso, Gerlachovský a Kotlový štít.

Vůbec se nám nechce od tohoto plesa odtrhnout, ale co se dá dělat. Po magistrále jdeme dále kolem Klínu (2186 m n.m.) a otevře se nám výhled na hřeben Patria, Malé a Predné Bašty a Satana (2421,5 m n.m.). Docházíme na Ostrvou (1984 m n.m.) z které jsou bezvadné výhledy do Mengusovské doliny.


Patria, Malá a Predná Bašta, Satan.

Kráĺova hoĺa v Nízkých Tatrách (1946,1 m n.m.).

Je tu jeden Slovák a vyjmenuje nám všechny štíty, které vidíme. Kouká, že na vrchol Tupá (2284 m n.m.) je vyšlapaná cesta a říká, že se půjde podívat nahoru. My jdeme za chvilku za ním. Výhled určitě stojí za těch 300 metrů převýšení.


Výhled skoro na půlku Vysokých Tater.

Když se dost nakoukáme, jdeme dolů a ještě jednou se jdeme podívat na Ostrvou. Slunce klesá k západu a dole někdo odklopil hrnec s mraky. Pomalu potom sestupujeme k Popradskému plesu.


Ostrvá a mraky dole v údolí.

Západ Slunce.

Až k plesu musíme vyklesat skoro 500 metrů. K plesu dorážíme za šera, fotím poslední snímek, protože mě došla baterka a jdeme po červené na Štrbské pleso.


Popradské pleso.

Cesta vede většinou lesem, takže si v polovině raději vytahujeme baterky. Kolem Štrbského plesa, které vypadá spíše jako jezero docházíme k vlakovému nádraží. Kupujeme si jízdenky, ale rozhodujeme se jet až další zubačkou a zatím se někde poblíž najíst. Paní v pokladně nám radí jednu krčmu a říká nám, že batohy si můžeme nechat u ní na pokladně. Výborné halušky a pivko zakončují další skvělou výpravu.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 7.11. 2004