Kouzelné svátky vánoční

Místo obvyklého vánočního shonu, nakupování dárků a úklidu na poslední chvíli jsme se vydali s horalem Fandou vstříc samotě, sněhu a horám. Volba nakonec padla na Fandovu oblíbenou Velkou Fatru. Zatím ještě nikdy nedokončený zimní přechod byl pro něj velkou výzvou, zatímco pro mě se jednalo o oblast zcela neznámou.

Čtvrtek 22.12.: Všichni Slováci pracující v Čechách se vydávají domů na svátky, takže sehnat lehátko ve vlaku je nemožné. Spokojujeme se tedy s normálními místenkami. Já jedu jako obvykle z Prahy, Fanda přistupuje v Pardubicích. Hned zahajujeme živou debatu o tom, jak vlastně půjdeme. Původní plán začít ve Starých Horách a jít směrem na Ostredok po červené zavrhujeme pro nepříznivou předpověď počasí, závaly sněhu a lavinovou čtyřku. Volíme Fandovu velmi známou modrou značku z Ľubochně na Kútníkov kopec a dál na hřeben s tím, že než dojdeme na kritické místo-Rakytov-za tři dni, tak se počasí třeba umoudří.

Pátek 23.12.: S touto představou vystupujeme v Kraľovanech, posnídáme na nádraží a se světlem okolo osmé hodiny vyrážíme od autobusu v Lubochni. Již při nástupu na modrou značku na odbočce ze silnice je nám jasné, že příroda letos skutečně nadělila bohatou sněhovou nadílku. I přes sněžnice na nohách se boříme v nádherném prašanu dost hluboko, cesta postupuje jen pomalu vpřed, ale hlavním problémem je orientace na úzké pěšince v hustém smrkovém lese za sněžení. Tento úsek cesty Fanda zvládnul ještě skvěle a poté, co jsme Kútníkov kopec raději obešli, vylézáme na první horské louce. Šedivé výhledy do okolí nevěstí nic dobrého, už se nám stmívá, a tak využíváme přístřeší jednoho seníku.


Martina stoupá na Kútníkov kopec.

Výhled z Kútnikova kopce.


Sobota 24.12.: Na Štědrý den se probouzíme do chumelenice a minimálních výhledů. Vyrážíme sice brzy po ránu, ale naše kroky se rychle zarazily na nedaleké planince za rozcestím modré se žlutou z údolí.


Náš útulný seník.

Potřebujeme obejít bezejmenný kopec (979 m) a přes sedlo Poľana pokračovat po modré značce dál po hřebeni. Na Štědrý den se ale dějí kouzla a čáry. Zasněžené stromy se smějí našemu marnému celodennímu snažení a odmítají nás pustit, barevné značky se na nás občas někde zašklebí, střelka kompasu se otáčí, jak se jí zrovna zachce.


Hledání značky.

Proti těmto mocným nadpřirozeným silám je i chrabrý horal Fanda se svým orientačním smyslem bezmocný, vzdáváme se tedy našeho snu vytopené salaše a hrdě ustupujeme zpět do známého seníku. Za posledního denního světla si stavíme vysokého sněhového hlídače. Vůně bramborového salátu a smažené ryby naštěstí neprobudila žádného spícího huňáče. Nás však Chardonnay pozdní sběr postupně ukolébalo do říše snů.


Náš sněhový hlídač.


Neděle 25.12.: Na Boží hod je počasí i kouzla bez velké změny. Změnila se jenom naše cesta. Nevzdáváme se a pokoušíme se dobýt vytoužené sedlo z druhé strany. Přesně podle mapy kompasu sestupujeme do údolí po žluté značce k potoku, chvíli jdeme okolo něj a pak zahýbáme zpět nahoru cca 300 výškových metrů směrem na sedlo. Cesta v hlubokých sněhových peřinách je namáhavá a zdlouhavá, užíváme však spousty legrace tím, jak každou chvíli jeden z nás zahučí do sněhu a těžko se z něj hrabe ven.


Horal se prohrabává metrem prašanu.


Na horské louce nás překvapily výhledy na okolní kopce, ale zároveň se nám divné, že starý známý Kútníkov kopec je tak blízko.


Náš známý Kútníkov kopec.

Pohádkově zasněžené smrky.

Zlé předtuchy se plní, stromy se smíchy ohýbají ve větru, když vylézáme na naší známé "bloudící" louce ze včerejška. I tuto infarktovou situaci jsem však zvládli na jedničku. V lepší viditelnosti jsme se zorientovali a dorazili konečně do sedla.


Horal se radí s mapou.

Konečně v sedle Poľana.

Ani tento večer se však teplá kamínka nekonala. Naopak jsme pořádně vymrzli na verandě dřevěného baráčku nedaleko rozcestí pod Červeným grúňom.

Pondělí 26.12.: Na Štěpána sice mrzne jako když praští, ale zároveň se na nás usmívá blankytně modrá obloha a sluníčko. Oboje nás žene k rychlejšímu tempu, cesta jak po zelené značce k rozcestí Na jame, tak po žluté značce ke Tvarožníku grúňu příjemně utíká, ale stejně nám trvá v těchto sněhových a světelných podmínkách skoro celý den.


Stoupání na Tvarožný grúň.

Marťa a západ Slunce.

Červená značka nás pak už jednoduše vede po hřebeni k salaši u Maťa. Večerní výhledy nám jsou odměnou za naši námahu minulé dny a také mi horal večer konečně zatopil.


Výhled na Západní Tatry.

Sestup do Nižného Šiprúňského sedla.


Úterý 27.12.: Náš poslední den na Velké Fatře se skvěle vydařil. Vstáváme do mrazivého zimního slunečného rána.



V salaši u Maťa.

Pro zahřátí vybíháme nalehko vrch Šiprúň (1461 m) nad salaší a kocháme se zasněženými vrcholky Vysokých, Západních i Nízkých Tater, Malou Fatrou a dalšími zalesněnými kopečky všude kolem nás. Plni nadšení a elánu plánujeme další letošní zimní výstupy, i když víme, že naše plány nakonec vždy záleží na počasí.


Vrchol Šiprúň - 1461 m n.m.

Výhled na Západní a Vysoké Tatry.


Salaš u Maťa, v pozadí Tatry.


Po zelené značce během dne dorazíme na Smrekovicu. Poprvé po čtyřech dnech se setkáváme opět s lidmi a posilňujeme se před večerním sestupem za tmy po modré značce po asfaltu až do vesnice Podsuchá. Hory při našem odchodu pláčí a sypou na nás svoje slzy v podobě sněhových vloček. Také nám je do pláče, i když zároveň se už těšíme do teplíčka. Jen celý zimní přechod se Fandovi opět nezdařil.


[ Na úvodní stránku ]   Martina a Horal Fanda - sepsáno 19.3. 2006