Zimní přechod Velké Fatry

V říjnu nám počasí moc nepřálo, a tak jsem se rozhodl opakovat přechod v zimě. Nalákal jsem Radka a Martina a mohli jsme vyrazit. Počasí podle předpovědi vypadalo nadějně, ale opravdu jen podle předpovědi.

Pátek 13.2.: Sedím ve vlaku do Pardubic, a naproti mě sedí batoh a opírají se BC běžky. Přemýšlím, jestli mám všechno a zda mě vypečený pátek třináctého něčím nepřekvapí.
Den předem jsem doma zabalil batoh, už docela rutina, kupodivu měl po zvážení necelých 20 kg a to na něm byly sněžnice. Že by se horal Fanda odprostil od zbytečností? :o) Večer mě volal Martin, zda opravdu jedeme, tak jsem ho uklidnil, že jo. Dodal, že má snad všechno a doufá, že to snad přežije. Radek se jen ptal, zda má brát žďárák, tak jsem mu řekl, že to je zbytečný, stejně budeme spát po salaších (Pravidlo 1: Nikdy nikomu nevěř).
O půl desáté přijíždím do Pardubic. Hala je vytopená a Radek už tady čeká. Povídá o tom, jakou měl dobrou cestu, že ČD (Časem Dojedeš - © Chocho Chytrák) chystají nějakou čístku a nádražáci jsou proto úslužný. Čekání krátíme debatami o sněžnicích a BC, tak hodinka uteče jako nic. Z tlampače hlásí, že přijede Laborec a v tu chvíli se začíná hala vyprazdňovat. V duchu se loučím s nějakým volným kupé. Kupuji si pití a jdeme na perón. Vlak přijíždí na čas, nevídané! Hned vidíme prázdné kupé, tak ho okupujeme. Jdu se potom podívat, kde vykukuje Martin, který už jel z Prahy. Zrovna sedí ve vedlejším vagónu a tak se přesouvá k nám. Vedeme řeči o výbavě, kluci se mě ptají na lavinový svahy, tak je chlácholím, že přes ty nepůjdeme (viz. Pravidlo 1). V Olomouci k nám přistupuje odvážná cestující, neodradí ji ani, že jsme s Martinem jenom v dlouhých spodkách. V kupé je totiž strašně přetopeno, ale ne na dlouho. Ukládám se do šílené ležící polohy přes uličku a spím. S přejezdem hranic se přestává v kupé topit. Za půl hodiny si už oblékám kalhoty. Ještě že v Kralovanech vystupujeme.

Sobota 14.2.: Vystupujeme z vlaku. Drobně padá sníh, a je chladno, rychle se jdeme schovat do haly. Máme necelou hodinu čas, než nám pojede autobus do Lubochně. Na nádraží je non-stop jídelna a hostinec z kterého vychází hlasitá hudba a občas odtamtud vypadne vrávorající osoba, která se nadechne čerstvého vzduchu a zase zapadne dovnitř. My likvidujeme zásoby, abychom měli energii vylézt na hřeben a Martin jde prozkoumat jídelnu. Vrací se posilněn kofolou a novými poznatky. Před šestou se zvedáme a jdeme na autobus. Ten má chvíli zpoždění, ale dočkáme se. Nastupujeme zadem a vezeme se do Lubochně.
Tady jsme za chvilku a vystupujeme. Lyže dáváme na batohy a vyrážíme po modré. Cestu si ze začátku pamatuji, takže žádný problém. Ten nastává když máme uhnout z cesty do lesa. Odbočuji dříve a proto chvíli hledáme značku. Říkáme si, že s tou modrou na značení tady pěkně šetří, ale to ještě netušíme, co nás čeká dál. Já s Radkem jdeme za sebou ve sněžnicích a Martin za námi v pohorkách. Docela pěkně nabíráme výšku.


Pohled k Ĺubochnianskému sedlu.

Přecházíme louku zarostlou keři a procházíme nízkým lesem. Občas si někdo z nás ťukne lyžemi o nějakou větev a hned má za krkem spoustu sněhu. Všechno je prašan, který napadl za posledních pět dní. Konečně vyjdeme nahoru pod Kútnikov kopec. Bereme si lyže a sjíždíme do sedla. Tady začíná další díl bloudění. KST by neměl tolik šetřit barvami. Po dvou hodinách prodírání se lesem s pomocí mapy a kompasu dorážíme do sedla Poĺana (935 m n.m.) (Pravidlo 2: Bez kompasu a mapy do hor nelez!). Pokračujeme dále mírným stoupáním do sedla pod Červeným Grúňom. Kluci se vrhají hned na pěknou cestu, ale já je vracím, protože vím, že tady se musí prudce nahoru do lesa. A taky vím, že problém se značením jsme tu měli už v listopadu, kdy bylo všechno holý a tudíž by měly ty značky být vidět. A opravdu se stává cesta zajímavější, nejdříve zarostlý les (mačeta by se hodila), lyže neseme v ruce a když už větve nejsou tak nízko, tak začínáme lézt do prudkého svahu, který má tak 35-40°. Ve sněhu jsou vidět trhliny, kdyby tady nebyl ten les, tak to je ideální lavinový svah. Zakopávám přední hroty sněžnic a drápu se nahoru, Radek je kousek přede mnou. Za hodinu není kam stoupat a kupodivu tu není vidět ani hřeben a už vůbec ne modrá značka. Tenhle detail nás už ale nepřekvapuje. Jsou čtyři odpoledne, k Šiprúni stejně nedojdeme a tak sestoupíme zase dolů, to jde o hodně rychleji. Když na to teď doma koukám, tak jsme vylezli asi na Červený Grúň (1138,8 m n.m.), což by odpovídalo i podle výškoměru. Po lesní cestě docházíme k dřevěné chatce, která je sice zavřená, ale má malou verandu. Vyházíme sníh a místo dá přesně na tři karimatky.


Naše bivaková veranda.

Po jídle se začínáme zakuklovat. Sněží a vítr na nás občas foukně trochu sněhu. Jo, žďárák by se hodil, ale Martin má stan pro jednoho, tak ho přehazuji přes boty a můj spacák. O půl sedmý už spím.

Neděle 15.2.: Noc byla bez problémů, jen jsem ze sebe občas sklepal sníh. Děláme snídani, vaříme čaj do termosek a já klukům povídám, že dneska to bude odpočinkový den, a že před druhou jsme na salaši u Maťa. Kluci tomu zatím věří. :o)
Jdeme na běžkách po zelené k chatě Na jame. Cestu, která má trvat 40 minut, jdeme skoro dvě hodiny. Nikde ani stopa po lidech, občas vidíme stopu po lišce, ale jinak úplná samota. U chaty děláme pauzu na oběd. Že budeme u Maťa ve dvě, tomu nevěřím už ani já. Jdeme podél Bystrého potoka hlubokým sněhem. S Radkem se po sto metrech střídáme v prošlapávání stopy. Martinovi se za námi jde hůř, i když už to má ušlapané od sněžnic (Pravidlo 3: sněžnice jsou bezva věc.).


Cesta podle Bystrého potoka.

V půlce cesty jdou proti nám dva skialpinisti. Navzájem máme radost, že jsme si prošlapali stopu. Martin přezouvá boty a za chvíli nás na běžkách dohání. Jde se nám o poznání lépe a tak za chvíli docházíme na Tvarožný grúň (1197 m n.m.), kde je rozcestník. Stoupáme 150 výškových metrů na bezejmenný vrcholek. Je mlha, takže rozhledy nejsou, ale na chvíli vidíme selaš. Od lesa jde parta turistů na lyžích, ale oni nás nevidí, jenom Martina, který šel poslední. V Nižném Šiprúňském sedle je projetá stopa a tak se cvakám do lyží a jedu. Po pár metrech hodím efektní záda, když přejíždím asi metrový schod. Sjíždím k salaši, efektní telemark se nekoná a batoh mě posílá nemilosrdně k zemi. :o)
V salaši nikdo není, tak začínám řezat dříví. Za chvíli dochází Martin a jdou se s Radkem podívat, jestli teče voda z pramene. Já zatím zatápím. Kluci vodu nepřinesli, tak rozpouštíme sníh. Kamna za chvíli začínají hřát a v salaši je útulno. Děláme ještě nějaké dříví a nosíme sníh na vodu.


Salaš u Maťa.

Palandy, tady se vyspí i 7 lidí.

V devět je v salaši příjemné teplo, u stropu 15° a při zemi kolem 2°. Naposled přikládám v deset a lezu do spacáku.

Pondělí 16.2.: Vůbec se mi ráno nechce v šest ze spacáku a tak tedy nevylézám a ještě chvíli spím. Kluci vstávají kolem sedmé, Radek ještě zatápí a já se za chvíli hrabu ze spacáku taky. Ještě než odejdeme, tak stíháme salaš vyhřát na 10°C. Já ještě uvnitř voskuju lyže. Vystoupáme od salaše až na cestu a na sněžnicích jdeme kousek do Nižného Šiprúňského sedla. Tady nasazujeme lyže. Cesta krásně utíká a i sjezdy se nechají ustát.


Radek při sjezdu.

Martin exkluzivně pro server Horal-Fanda.com

Běžky už necháváme a stoupáme na Malou Smrekovici (1485,4 m n.m.), kde to nejde, pomáhá stromeček. Ale já si libuju, jak jsem dobře namazal. Martin nemaže vůbec a běžky mu stoupají samy. Na vršku potkáváme starší pár, tak se dáváme do řeči a posilňujeme se. Pak už pohodový sjezd k vojenské zotavovně Smrekovica. Cestou proti nám stoupají dva kluci na sněžnicích. Od zotavovny pokračujeme k hotelu Smrekovica. Na chatu pod Borišovem už nedojdeme, tak se chceme zeptat na ubytování. Ale ouha, zrovna tu probíhá lyžařský kurs a tak se vracíme zpět k zotavovně. Kluci zjišťují situaci a já zatím čistím batoh. Dozvídají se, že turistická část je plná, ale v hotelu je místo. No co, alespoň se masňácky vyspíme a ještě si poroučíme večeři. Pokoje jsou dva se společným soc. zařízením, dokonce tu je i televize. Takového přepychu se s Martinem vzdáváme. Všichni pojídáme zásoby a já s Martinem se chceme ještě projet nalehko kousek cesty, která nás čeká zítra. Radek hlídá náš brloh.
S Martinem nasazujeme svižné tempo, bez batohů to je úplně jiná jízda. Sjíždíme v prašanu po okraji sjezdovky, pak stoupáme k hotelu Smrekovica. Tady uhýbá značka podél začátku rezervace Skalná Alpa. Končí tu také sjezdovka. Jedeme s Martinem zavátou stopou, trošku profukuje a dohlednost do údolí žádná.


Podél rezervace Skalná Alpa.

Na konci ještě kousek sjíždíme, ale jen do poloviny svahu, abychom se stihli za světla vrátit. Do hotelu se vracíme o půl šestý. V šest jdeme na večeři a rovnou zaplatíme pokoj, abychom se ráno nezdržovali. Na pokoji si ještě balíme batohy, necháváme vytažený jen věci na ráno.

Úterý 17.2.: Vstáváme po šesté do krásného dne. Děláme rychle přípravy, abychom byli co nejdřív na cestě. Já na běžkách sjíždím odevzdat klíče od pokojů do recepce a nic nám už nebrání v cestě. Otvírají se nám úplně bezvadný výhledy. Jedeme od hotelu až k sjezdovce a sjíždíme k rozcestníku u Smrekovice.


Naše nocležiště.

V dáli slabá inverze.

Ploská

Slunce prokukuje skrze stromy.

Stoupáme opět kolem hotelu a po zelené pokračujeme dál. Cesta je od včera docela projetá, tak jedeme svižně. Otevírají se bezvadné scenérie, tak každou chvíli fotíme.


Projetá cesta ke Skalné Alpě.

Cesta po úbočí Skalné Alpy.

Rakytov (1567 m n.m.)

Radek dojíždí na Skalnou Alpu.

Postupně kluci doráží nahoru. Naprosto bez problémů vidíme hory přes 100 km daleko. Tohle se nedá slovama popsat.


Ploská (1532,1 m n.m.) a Borišov (1509,5 m n.m.).

Rakytov (1567 m n.m.)

Ploská v detailu.

Naše trio, zleva: já, Martin, Radek.

Sestupujeme asi sto výškových metrů, teď už se sněžnicemi, a stoupáme řidkým lesem kolem Tanečnice. Za chvíli jsme pod severním Rakytovským sedlem. Dáváme pauzu a posilňujeme se na výstup. Píšou tu na směrovce, že to je 45 minut. Tak počítáme, že naším tempem to bude přes hodinu. A jdeme na věc! Radek to bere nejkratší cestou nahoru a za chviličku jsme v sedle. Tady píšou už jen 30 minut. Je tu umrzlý firn, tak se jde jako po silnici.


Z výstupu do sev. Rakytovského sedla, v dáli Malá Fatra.

Vrchol Rakytovu ze sedla.

Svah se pozvolna napřimuje, některé úseky mají možná 40°. Zakopávám přední hroty sněžnic, abych neujel dolů. Posledních dvěstě metrů už je plynulé stoupání.


Martin dochází na vrchol.

Z Rakytova je naprosto bezvadný výhled. Vidíme Malou Fatru, Nízké Tatry, Vysoké Tatry, Chočské vrchy a spoustu dalších nižších kopečků.


Panorama Západních a Vysokých Tater.


Vrcholový kříž.

Hlavní hřeben Velké Fatry.

Lysec

Sestup z vrcholu.

Martin dělá společné vrcholové foto a jdeme dolů. Škoda, že jsme se zapomněli zapsat do vrcholové knihy. Sestup je ze začátku o hubu, mačky by se hodily. Traverzujeme kousek svahu, který by byl slušně lavinézní, pokud by bylo víc sněhu. Ale sníh je mokrý a kouká z něj tráva. Místy něco slezu pozadu, ale postupně se klesá líp. Dole v jižním sedle potkáváme chlapíka, dává si sváču a poleze taky na Rakytov.


Rakytov z južného Rakytovského sedla.

Kousek jdeme pod stromy a sklepáváme na sebe sníh. Před stoupáním na Minčol (1397,5) si dáváme oběd. Na Slunci to pěkně hřeje, Martin si zkouší Radkovy sněžnice a já likviduju zásoby :o). Pokračujeme přes Minčol do sedla pod Čiernym kameňom. Martin musí být ve středu v Praze, tak se chystáme na sjezd do doliny.


Čierny kameň (1479,4 m n.m.)

Lavinový svah na Ploské.


Poslední úpravy před sjezdem.

Sjíždíme po červený do Liptovské Revúce. Ze začátku párkrát koukáme do mapy, ale značení nakonec sporadicky nacházíme. V prašanu to je docela pohoda, ale kopec je čím dál víc prudší, občas sebou sekneme do boku a když už to nejde, tak bereme lyže a jdeme pěšky.


Poslední pohled na Rakytov.

A sjezd do doliny.

Níž už to je lepší, ale s tím batohem nic moc. V létě na kole by to bylo lepší. Kluci na mě čekají na konci cesty, kde se efektně zaříznu do muldy a stojím, bohužel batohu se chce stále dopředu. S Martinem sjedem po cestě dolů, trošku zdrsníme skluznici, Radek za chvíli dochází pěšky. Necelou hodinu čekáme na autobus. Za tmy nasedáme a jedeme do Ružomberku. Navštěvujeme Hypernovu, za účelem zásob do vlaku a jdeme si sednout do čekárny. Skoro na čas přijíždí Cassovia, nacpeme se do kupé k jednomu chlapíkovi a debužírujeme. Na všechny padá ospalost, ještě že chlapík někde za hranicemi vystupuje, aspoň se natáhnu na lavici. Od hranic se netopí, a to až tak, že se probouzím s promrzlou hlavou. Beru si čepici a za další hodinu i bundu. Vzbudím se, když stojíme na nějakém nádraží. Radek mě povídá, "Nejsou to, Fando, už Pardubice?". Taky že byly, naštěstí stíháme výsadek, zamáváme na Martina a jdeme do haly. Radkovi jede autobus a mě o půl páté vlak.
První letošní podnik se docela pěkně vydařil.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 25.2. 2004