Kralický Sněžník 2005 - z Králík do Ostružné na BC běžkách

Napadly kupy sněhu, v Tatrách 4. lavinový, na Martinských holích bych se zahrabal a určitě je nepřešel, tak co podniknout? Chvíli jsem dumal, kde jsem co zapytlil a pak mě trklo - Kralický Sněžník! V prosinci 2001 jsem se tam zahrabal ve sněžnicích, pěkná dřina to byla a na Sněžník jsem nedošel. Takže nebylo co řešit, zvlášť když jsem jel sólo.

Pátek 28.1.: Autobus mě vyhazuje v Králíkách na autobusáku. Slušně mrzne a padá sníh. Nevím sice odkud, protože nahoře probleskuje modrá obloha a Slunce začíná také vykukovat, takže se zatím posilňuji svačinou. Nahazuji batoh a jdu směrem k náměstí, kde je rozcestník s červenou značkou. Dávám se do správné ulice, ale hned zkraje neuhnu doprava a jdu trošku jiným směrem. Když zjistím, že už asi pět minut jdu západním směrem, tak se obracím a na druhý pokus vyrážím správnou cestou. Značka vede po silnici do Prostřední Lipky, takže lyže zatím nesu v ruce. Procházím kolem muzea vojenské techniky. Zdejší okolí se hemží bunkry, které tu koncem třicátých let minulého století vyrostly jak houby po dešti.


Oblast předválečného opevnění.

Procházím kolem kostela v Prostřední Lipce a po červené docházím k polní cestě, která teď leží pod metrem sněhu. Mažu lyže, je docela teplo, takže na vrstvu modrého dávám ještě fialový vosk. První stoupání dá zabrat, lyže docela podkluzují, takže musím stromečkem. Postupně se dostávám na vršky kopečků a mám výhled na západ do Polska, tak i na východ na Horní Lipku a Velkou Moravu, a v dáli v oparu se schovává hřeben.


Pohled na severovýchod, směrem k Velké Moravě.

Stoupám až na vršek Roudný (677,1 m n.m.), na kterém je další ukazatel. Mezitím jsem přimazal ještě červeným voskem a hnedle se stoupá lépe. Nikde ani živáčka, žádná stopa od lidí, prostě správná divočina. Cesta vede kousek lesem, na jehož konci si dávám pauzu a vytahuji další zásoby na posilněnou.


Nikde ani živáčka, krásně tichý les.

Poslední kopec "Na vyhlídce" (753,4 m n.m.) a pomalu klesám kolem pár chat dolů k asfaltové cestě a rozcestí "U křížku". V prašanu to skoro z kopce nejede, spíše se musím ještě odrážet. Na rozcestníku tu píšou, že pod Klepáč to mám 2,5 km a na vrchol Kraličáku 13,5 km. Tak to bych mohl k mému seníku stihnout.


Rozcestí U křížku.

Slunce se kloní k západu.

Cesta vede opět do kopce, zhruba do 800 m n.m.. V jednom místě se opět dostávám na silnici, která vede k chatám a i k parkovišti pod Klepáčem, takže pokračuji dále po ní. Tady začíná projetá stopa od běžkařů, takže to hned jinak odsejpá, dokonce se můžu i trošku proběhnout, tedy co to batoh dovolí.


Příprava na večerní lyžování.

Skoro za tmy dojíždím k seníku. Je odemčen, takže musím jen odházet metr sněhu, kterým jsou zasypané dveře. Tahle činnost zaručeně zahřeje. A uvnitř nacházím igelit, ten hned využiju, alespoň si neušpiním spacák. Vařím polévku a do termosky čaj na noc. Docela slušně přituhuje a tak raději zalézám do spacáku, kde je za chvilku krásně teploučko.

Sobota 29.1.: Tentokrát se mi více než jindy nechce ze spacáku. Odhaduji, že venku bude tak -15°C, možná i méně. Tak jenom vylezám ven nabrat do ešusu sníh a zase zalézám. Mezitím nechám trošku vzpamatovat vařič, aby se probral ze spánku a začal pořádně hučet. Venku už projelo pár časných běžkařů, ale žádné davy to nejsou. Ostudně vylézám z boudy až v deset hodin. Přemáznu lyže a vzhůru na Sněžník!


Oblíbené nocležiště.

Cesta vede většinou lesem, ale občas jsou i výhledy na protější hřeben a ty pohledy stojí opravdu za to!


Východní hřeben.

Jedním slovem pohádka.

Kousek za Zbojnickou chatou přichází první větší stoupání. Musím stromečkem a zaříkávám se, že na příští zimu si musím pořídit stoupací pásy. Až do 1100 m n.m. cesta pohodově stoupá, snad bych řekl, že i skoro rovina. Na cestě jsem úplně sám, to se mi líbí.


Něco o Kralickém Sněžníku.

Idylka za chvíli končí a nastává stoupání. Ale cesta vede cik-cak, takže to zase takový problém není a lyže skoro nepodkluzují. Horší to je, když vyjedu ze stínu na Slunce, to musím opravdu přidupávat. Kupodivu dojíždím jednu dvojici. Kluk je v pohodě, ale jeho slečna, kterou sem zřejmě dotáhl, toho má evidentně dost, a to nemusí nic nést. Kousek pod vrcholem se připojuje cesta z polské strany, a po které dupou pěšky polští turisté.


Omrzlé příšery? Spíše smrčky.

Stromečkem se dosoukám na vrchol, kde pěkně fučí. Je určitě alespoň 10 stupňů pod nulou a na větru nechutně studeno. Raději usedám za tu hroudu kamení, která dříve byla rozhlednou, než byla v roce 1973 odstřelena. Dává se se mnou do řeči jeden chlapík, tak mu dělám ještě fotografa. Na skialpech přijíždí jedna dvojice a chlapík, který je od horské, se se mnou dává do řeči a pochvaluje mi lopatu.


Na vrcholu Kralického Sněžníku (1423,7 m n.m.).

Skvělá inverze.

Sjezd nevedu přímo po cestě, ale raději trošku mírnějším svahem. Přece jenom sníh je ufoukaný, místy ledové plotny. Docela jsem rád za ocelové hrany na mých BC běžkách. Dole to trošku rozbalím a taky se párkrát zapíchnu do závěje, batoh je na lyžování pěkná sviňa. Další sjezdy už jsou docela bez pádů. Za šera jsem na rozcestí "Nad Adéliným pramenem" a rozmýšlím se kam dále. No vida, turistická chata Návrší - 1,5 km. Chvíli si pohrávám s tou myšlenkou, ale pak si říkám, že sólo akce jsou drsné a žádné chaty pro změkčilce se neberou v potaz. Proto pokračuji po červené až k rozcestí u Kapličky. Uznávám to tu jako vhodné místo k přepání, před kapličkou rozbaluji žďárák a vařím. Za chvíli docházejí z druhé strany dva kluci. Standa a Pavel, tak se jmenují, si staví stan kousek před kapličkou. Chvíli si povídáme o výpravách a zimním táboření. Tohle je teprve jejich druhá akce na sněhu, tak se jen tak usmívám a v duchu vzpomínám na to, jak jsem začínal.

Neděle 30.1.: Ráno jsem chtěl začít vařit už o půl šesté, rozepnu žďárák, vypadne na mě několik kusů ledu a venku je ještě tma. Půl hodinky ještě ve spacáku počkám. V noci mohlo být odhadem i méně než -15°C, ale ve spacáku bylo jako v pokojíčku :o) Mám sbaleno docela rychle a tak před půl osmou odjíždím.


Pohled na Sušinu.

Krátký sjezd až na lesní cestu a potom už skoro pořád po rovině. Za chvilku mijím posed, také bezva místo pro bivak, si musím pro příště zapamatovat. Na Slunci se už začínám docela zahřívat a tak za chvíli jde bunda do batohu.


Cesta kolem Hraniční hory.

U rozcestí "Nad Seninkou" dám řeč s jedním starším běžkařem, docela pohodář, prý dříve také takhle jezdil. To by mě zajímalo, proč toho ty lidi nechávají. Že by lenost? Dojíždím na Kladskou bránu odkud začíná cesta stoupat. Kousek od rozcestí pod Kunčickou horou mám výhled pěkně do údolí a na protilehlý hřeben.


Pohled do údolí Seninky, Stříbrnice a na Mokrý hřbet, Sušinu a Podbělku.

Trocha stoupání k rozcestí Zhořelá a potom cestou lesem, která skoro pořád traverzuje svah až k Medvědí boudě. Odtud začíná delší stoupání, asi sto výškových metrů k rozcestí "Růžová bouda".


Závěr stoupání k Růžové boudě.

Je znát, že se blížím k civilizaci. Za chvíli už slyším hlasitou hudbu, nacpanou sjezdovku a chatu Paprsek. A je po klidu! Jen dokumentační snímek a jedu dál, je tu na mně nějak moc lidí.


Chata Paprsek.

Lyžařů se tu prohání hafo a ani sjezd není nijak pohodový, spíše se musím ještě odrážet. Na rozcestí se zelenou studuju mapu kudy dále. Ale co, vezmu to po červené, sic jsou ty vrstevnice nějak moc u sebe, ale zase budu dříve dole. A opravdu cesta začíná pěkně zprudka, až tak, že raději na chvíli sundávám lyže a nasazuji je v příjemnějším sklonu. A potom to už jede samo, přijíždím do osady Petříkov, kupa aut, zaplněná parkoviště, strašný mumraj. Pokračuji po modré až do Ostružné, kde zjišťuji, že mi autobus jede až za hodinu a půl, a proto navštěvuji místní motorest. O půl páté stojím na zastávce a vyhlížím bus.


Větrné elektrárny nad Ostružnou.

Od západu se ženou mraky a já si říkám, že to nebyla špatná výprava, ba právě naopak. Určitě tu zase někdy podniknu nějakou jinou variantu přechodu Kralického Sněžníku.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 10.2. 2005