Zaledněným hřebenem Nízkých Tater

V prosinci, při návratu z Nízkých Tater, jsme si řekli, že bychom mohli projít ještě jednou Ďumbierskou část hřebene, na kterou nám počasí moc nevyšlo. Nakonec jsme zůstali s Martinou sami dva, ostatní už byli znechucení ze sněhu a dlouhé zimy. Ale to nám vůbec nevadilo, protože počasí a výhledy vyšly na jedničku. A vůbec, celá atmosféra byla skvělá.

V pátek 18.3. se tradičně přesouvám do Pardubic. Se mnou vystupuje menší banda horolezců se skialpama a tady se k nim připojují další. To jsem zvědav, kam se vecpou. Přijíždí rychlík a já přemýšlím, jak v tom chumlu najdu Martinu. Naštěstí na sebe narážíme brzo, zbývá jen nacpat se do vlaku. Naštěstí máme kupé až vzadu a tam už není takový nával. Jsou tu s námi ještě tři chlápkové, co jedou s běžkama na Veľkou Fatru. Spíme až nahoře, kde je pořádné teplo. Kromě pasové kontroly nás nic neruší ve spánku.

Sobota 19.3.: V pět budíček, tak se ustrojíme, zabalíme a přesně na čas zastavuje vlak v Ružomberku. Jdeme se rovnou podívat na autobusák, odkud to jede na Liptovskou Lúžnou. Nad horami se převalují mraky, doufám, že nebude pršet. Hodinka autobusem do Liptovské Lúžné, kde se musím trošku zorientovat a najít žlutou. Naposledy jsem tu byl před třemi lety při mé první cestě do N. Tater. Za posledními baráčky nazouváme sněžnice. Sníh je mokrý a i ve sněžnicích to je docela fuška.


Tudy vede žlutá značka na hřeben.

Cesta vede ze začátku po loukách a docela se nám i daří držet směr. Stoupání není tak prudké, a jak stoupáme, tak tvrdne i sníh, takže se jde lépe. Na půl cesty, asi v 1000 m n.m. děláme svačinovou pauzu, tedy spíše časný oběd. Jak stoupáme výš, tak stromy řídnou a začíná být vidět hřeben.


Pohled směrem na Salatín.

Veľká hoľa (1639,8 m n.m.)


Skalka, Košarisko, V. Chochuľa.

Docházíme do sedla pod Skalkou, kde docela slušně profukuje. Místy je hřeben vyfoukaný až na trávu. Obcházíme Veľkou hoľu a dostáváme se na rovný úsek před Latiborskou hoľu. Tady teprve ukáže vítr svou skutečnou sílu. Už to není vítr, ale přímo vichřice. Jít se dá jen pomalu a ještě zapřený proti větru. Pomáhá jít trošku pod hřebenem, ale to se nedá všude.


Kousek za sedlem pod Skalkou.

Latiborská a Zámostská hoľa.

Na Latiborské hoľi (1643 m n.m.) fouká kupodivu o trošku méně. Asi ty sedla fungují jako trychtýř. Pouštíme se do dalšího boje a za hodinu a půl docházíme na Zámostskou hoľu (1612,2 m.n.m.). Vzhledem k tomu, že se nedá pořádně jít, tak máme dvakrát delší časy, než na rozcestnících. Nevím, zda bysme na Ďurkovou došli za světla a proto navrhuji sestoupit dolů po žluté ke kolibě, která by měla být kousek pod hřebenem.


Latiborská hoľa (1643 m n.m.).

Ale ouha, jsme u rozcestníku, kde by měla být salaš, ale nikde nic. Chvilku ještě prohledáváme okolí a nakonec se rozhodujeme sestoupit dolů do Kyslé, kde jsou na mapě zakresleny nějaké chaty. Docházíme do osady až za šera a brzo zjišťujeme, že vše je opuštěné. Jen úplně na začátku svítí jedna chaloupka, u které pobíhá psík. Otevírá starší pán a tak se ho ptáme, zda se tu dá někde ubytovat. Dozvídáme se, že osada je od minulého roku opuštěná a ani v létě tu není moc chatařů. Jsme pozvaní dovnitř na čaj a večeři a paní domu rozhoduje, že můžeme spát nahoře v pokoji. Mockrát děkujeme, takový nocleh nás nenapadl ani ve snu. Dozvídáme se o Kyslé, o medvědech, o dolině a různé jiné zajímavé věci. Venku se mezitím ochladilo na -12°C.

Neděle 20.3.: Nějak po sedmé vstáváme, paní nám udělala ještě čaj, loučíme se se skvělými hostiteli a jdeme zpět k rozcestí Baukavá. Odtud pokračujeme po modré značce Šifrovou dolinou. Asi v třetině cesty potkáváme chataře Ďura. Prohodíme s ním pár slov, s tím, že mu potom máme shora zavolat. Je krásně teplo a tak před začátkem stoupání dáváme pauzu.


V Šifrové dolině.

Začíná nám stoupání do Struhárského sedla. Sníh je krásně umrzlý, takže se vůbec neboříme. Čím stoupáme výš, tím se nám otevírá výhled na západ, na Ráztockou hoľu.


Ráztocká hoľa (1565,3 m n.m.).


Fotografující Martina.

Ve Struhárském sedle (1355 m n.m.).

V sedle u rozcestníku si na chvíli sedáme a dáváme si polední pauzu. Na chatu je to už jen kousek a tak není kam spěchat. Poté, co vylezeme nad les, se nám otevírá panorama hřebene Skalky.


Hřeben Skalky (1980,1 m n.m.).

Traverzujeme jižní hřeben Ďurkové a v půlce už musíme nazout mačky, protože sníh je hodně zledovatělý. U chaty je zrovna Amplik, který odhazuje sníh. Vítáme se a jdeme se ohřát dovnitř. Kamna správně roztopená, jak tu bývá zvykem, krásně útulno. Sedíme hodinku u čaje a povídáme si. Potom si jdeme s Martinou vylézt nalehko na Ďurkovou (1749,8 m n.m.) a děláme pár fotek. Tady nahoře docela profukuje, ale oproti včerejšímu dni to je malý větřík.


Veľký Choč (1608 m n.m.).

Skalka a její hřeben.


Slunce se kloní k západu.

Vrácíme se zpět na chatu, já ještě skáknu pro vodu, pramen je dva metry hluboko v díře, ale s cepínem tam vlezu i vylezu ven. Večeře a pak si povídáme dlouho do večera. Končíme kompletní prohlídkou chaty a zalézáme do spacáků.

Pondělí 21.3.: Vstáváme trošku dříve, snídáme a okolo deváté opouštíme chatu s tím, že tu letos určitě nejsme naposled. Nasazujeme mačky a stoupáme přímo svahem k vršku Chabence. Vítr skoro nefouká, Slunce pěkně hřeje a rozhledy jsou na všechny strany.


Část hřebene od Chabence k západu.


Kousek před Chabencem.

Veľká Fatra.


Panorama Tater a Liptovské kotliny.

Přes vrchol Chabence (1955 m n.m.) sestupujeme do sedla a úzkým hřebenem stoupáme na Kotliskou (1936,9 m n.m.). Sestup z ní je trošku prudší a skoro samý led, bez maček a cepínu by to ani nešlo slézt.


Hřeben na Kotliskou.

V sedle za Kotliskou.

Klesáme do Křížského sedla a stoupáme na Poľanu (1889,7 m n.m.). Pod vrcholkem Zákľuky se prohání pár kamzíků, teleobjektiv je krásně přiblíží. Je odtud také krásný výhled do severních žlabů Dereše.


Kamzíci pod Poľanou.


Hřeben od Poľany k Chopku.

Po hřebeni mírným stoupáním to už máme kousek ke Kamenné chatě pod Chopkem. Sledujeme lyžaře, kteří mají na ledovém povrchu docela problémy.


Dereše, Chopok, Ďumbier, Veľký Gápeľ.

Na chatě dáváme tradičně buchtu Chopok a kofolu. Shodou okolností mě tu poznává jeden kluk, který je kamarád Báry. Svět je docela maličký. Odcházíme z chaty, Slunce se mezitím znatelně přiblížilo k obzoru a trošku se ochladilo. Konské, Demänovské sedlo a Krupové sedlo. Tuto část procházíme se zapadajícím Sluncem v zádech a opravdu si to užíváme, slova nejsou potřeba.


Chopok (2023,6 m n.m.).


Ďumbier, Veľký Gápeľ.




Za šera docházíme na vrchol Ďumbieru. Západní obzor lemuje světlejší pruh, který hýří barvami a přechází postupně do tmavě modré.


Kousek pod vrcholem.

Soumrak na Ďumbieru (2043,4 m n.m.).


Vrcholové foto.

Vrcholový kříž s Měsícem.

Po Měsícem ozářeném svahu scházíme na Štefánikovu chatu.

Úterý 22.3.: V osm jdeme na snídani, v klidu balíme, venku podrbeme rozvaleného Baka a pohodovým tempem stoupáme na Králičku.


Spokojený Bak.

Hřeben Králička.


Takové menší panorama.

Na vrcholu Malého Gápeľu (1807,4 m n.m.) trávíme chvilku na vyhřáté trávě. Tatry jsou odtud jak na dlani.


V sedle Králička.

Ďumbier, Chopok, atd.


Panorama Západních a Vysokých Tater.


Výhled na Veľkou Vápenici a Kráľovu hoľu.

Ještě jednou Tatry.

Pokračujeme dále po hřebeni přes Panskou hoľu, Kumštové sedlo na Rovienky a Lajštroch. Cestou nás předjíždí dvojice skialpinistů se psy a proti nám potkáváme také dvě skupiny na skialpech. Ve svazích Malého Gápeľu jsou vidět dva odtrhy od základových lavin.


Kumštová dolina.

Odtrh po základové lavině.


Malý Gápeľ.

Moje maličkost, v pozadí Ďumbier.


Rovienky a Lajštroch.

Na Lajštrochu naposled vychutnáváme rozhledy a poté sestupujeme do Čertovice, kde chvilku čekáme na autobus. Další povedený přechod, NT ani tentokrát nezklamaly.





[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 7.5. 2005