Nízké Tatry 2004 - nedokončený, ale pěkný zimní přechod

Když jsme s Martinem v říjnu dupali po Vysokých Tatrách, tak nás dost často doprovázel pohled na vykukující hřeben Nízkých Tater. Jako správný vyprávěč jsem vylíčil svůj sólo přechod tohoto hřebene, který jsem podnikl v březnu 2002. A tak jsme se během chvilky shodli na zimní prosincové výpravě. Pravidelný expedičník Radek také nebyl proti, takže skupina nás tří byla jistá. Někdy začátkem prosince mi napsala Saša, že by se s kamarádkou Věrkou taky přidaly. A aby nás nebylo ještě málo, tak se přidal také Jirka. „S bandou pěti lidí jsem ještě nejel," říkal jsem si, „ale projednou to horský vlk přežije, alespoň bude veselo." :o)

Neděle 26.12.: S plným batohem se vezu osobákem do Pardubic. Nějak jsem to přehnal se zásobami, tak se budu muset rychle rozdělit, abych si odlehčil. Batoh, který má i se stanem skoro 30 kg, mě ale nemůže vůbec rozhodit. Už dva týdny jsem plný eufórie, nikdo mě nemůže naštvat, prostě správná horská nálada. V Pardubicích jsem před osmou a tak mám dost času na posezení mezi bezdomovci. Po půl deváté přijede vlak od Prahy, a za chvilku už se zdravím se Sašou a Radkem. Mezitím jsem také zjistil, že výztuhy v mém batohu se chtějí asi podívat ven, takže jsem vybalil batoh a výztuhám jsem několika vrstvami náplasti domluvil. Martin se dopravil na nádraží chvilku po deváté domací taxi službou, takže naše dvoutřetinová část výpravy byla celá. Před půl desátou jdeme na nástupiště a čekáme až se přiřítí Vihorlat. Ten doráží na čas a my se cpeme do lehátkového vozu. Tentokrát jsme si dopřáli takový luxus!
Ve vlaku diskutujeme, co je nového, co má kdo nového na hory, jak má kdo těžký batoh a podobné nedůležité věci řešíme. Jsem nenápadně oťukáván otázkami o tom, co nás čeká, ale tvářím se tajuplně a moc toho nevyzrazuju. Počítám s tím, že plán A, tedy ideální přechod hřebene v té rychlosti, jak jsem ho přeběhl minule, asi určitě nedáme. Což zase tak nevadí. Před jedenáctou zalehneme a s jediným vyrušením pasovou kontrolou spíme až do rána.

Pondělí 27.12.: V Popradu máme být až o půl šesté, ale pro jistotu dávám budíka na pátou hodinu. Balíme povlečení a deky, využíváme ještě vlakové WC a vodu, nahazujeme batohy a jsme v Popradu. Tady se setkáváme se zbytkem výpravy, Věrkou a Jirkou, kteří jeli z Brna. Část skupiny ještě dělá úpravy a přemisťování materiálů z batohu na batoh a já jdu prozatím prozkoumat spojení do Telgártu. Při zkoumání slovenských autobusových řádů se hodí vrozený navigační smysl, mapa a vytisklé autobusové spojení. Potom je šance, že trefíte nástupiště na první, max. na druhý pokus.
Vracím se k nádraží pro zbytek skupiny, kteří už dobalili a jdeme na stanoviště. Přijíždí autobus, pro jistotu se ptám ještě jedné slečny, zda opravdu jede do Telgártu a ta mi to potvrzuje. Batohy dáváme dolů a nastupujeme. Z Popradu začíná autobus stoupat, nejdříve mírně, potom více z prudka. Před sedmou nás bus vyplivne v Telgártu (881 m n.m.) u obecního úřadu. Beru si návleky a jako zmatená lesní včela sonduju cestu z vesnice do lesa. Přece jenom je ještě šero a po dvou letech si nejsem začátkem cesty jist. Ale značky nás spolehlivě vedou do kopce. Před lesem následujeme příkladu kluků, kteří jdou před námi a část oblečení přesouváme ze sebe do batohů. Cesta vede ze začátku lesem a je prošláplá, sníh mokrý a je ho jenom trochu. Všichni docela dupou, zatímco já se ještě rozdýchávám. Největší kancelářská krysa, jak o sobě Radek stále tvrdí, běží vpředu.


Stoupání lesem na Kráľovu hoľu.

Po dvěstě výškových metrech přijde Martin na to, že mu někde po cestě vypadla bunda, čímž nám vytvořil důvod k vítané zastávce. Počasí je pošmourné, z nebe na nás mrholí něco mezi sněhem a deštěm, ale nic strašného. Martin za nějakou dobu přichází i s bundou, takže můžeme pokračovat dále.


Saša a Radek při pauze.

Jak jdeme nahoru, tak se začínají sněhové vločky zvětšovat, sníh přibývá a tak netrvá dlouho a nazouváme sněžnice. Radek a já jsme jediní zkušení sněhochodci na sněžnicích a tak zanedlouho získáváme náskok. Děláme zastávku u trafostanice a čekáme na ostatní. Děvčata nechávají kolovat vánoční cukroví, což je vítaná svačinka. Bude potřeba, čeká nás ještě přes 300 výškových metrů na Kráľovu hoľu. Zvětšuje se vítr i mlha a tak na řadu přicházejí nerozluční kamarádi, Kompas a Výškoměr. „To je to správné drsné počasí a sklon svahu," říkám si. Jdu první, v závěsu Radek a vždy čekáme na ostatní. I když není cestou nahoru kam zabloudit, stačí jít jen pořád do kopce, tak si pro jistotu stejně hlídám kompas a celou skupinu, zda se někdo někam nezatoulal. Přecházíme poprvé silnici, která vede ze Šumiac až na vrchol, a pouštíme se do druhé části svahu. Ten se nepatrně narovnává a my docházíme opět k cestě, po které docházíme až k budově vysílače na vrcholu Kráľovy hoľe.
Právě včas, už jsem přestával cítit ruce, neboť lenoch horal se nechtěl u trafačky hrabat v batohu pro teplé rukavice. V místnosti, která je určena na schování turistů v nečase, je krásně vytopeno. Jdu naproti zbytku party a všichni zalézáme do tepla. Venku se zatím žení všichni čerti, tedy spíše sněhuláci. Shodujeme se, že dnes už nemá cenu jít dále, tedy že tu přespíme. Jiří nám vyjednává u správce ještě otevření druhé místnosti, což je hned jiný komfort. Vedlejší místnost využíváme jako noclehárnu, první jako skladiště. Člověk ani netuší, kolik věcí se dá nacpat do šesti batohů. Nejlepší bude si chvilku zdřímnout, tedy rozbalím spacák a dvě hodinky si pěkně prochrupnu. Kolem půl páté se probouzím a to už spí většina party. Já se pouštím do vaření. Taková domácí rajská omáčka s těstovinami, to je panečku jídlo. Musíme se s Martinem a Radkem nacpat sami, nikdo jiný nechce. Po sedmé se jdeme uložit opět do spacáků. Saša, Věrka a Jirka se probouzí a jdou ještě kuchtit, Martin loví v rádiu jenom samé maďarské stanice, chvilku ještě debatujeme, přičemž usínám.

Úterý 28.12.: Mám budík asi na šestou, ale zvedám se až o půl sedmé. To je tak akorát, abych se oblékl a šel ulovit nějaké dobré snímky. Nejsem sám, Saša, Radek a Martin také fotí. Venku je krásná inverze, mraky jsou jako načechrané peřiny všude pod námi, na severu vykukují Vysoké Tatry, Belianky a Roháče, na západě Ďumbierská část Nízkých Tater, prostě to se musí vidět.


Svítání na Kráľove hoľi.

Východ Slunce nad mraky.


Panorama Vysokých Tater.

Než se najíme a zabalíme, tak je před devátou. Trochu po sobě uklidíme tu vodu ze sněhu, nasadíme sněžnice, batohy a můžeme vyrazit. Sníh na hřebeni je krásně udusaný, se sněžnicemi se jde báječně.


Kráľova hoľa (1946,1 m n.m.) s vysílačem.

Hřeben Kráľovohoľských Tater.


Martin, Věrka, Jirka, Saša a Radek.

Skvělá inverze a omrzlé balvany.

Přecházíme postupně přes Strednou hoľu (1875,9 m n.m.), Orlovou (1840,4 m n.m.). Vždy když se ohlédneme, tak vidíme vysílač na Kráľovej hoľi, který se zdá pořád stejně daleko. Na posledním vrcholu Bartková (1790,2 m n.m.) nás dohánějí mraky, které se zvedly nahoru.


Lavinové svahy na Orlové (1840,4 m n.m.).

Výstup na Orlovou.

V čerstvém prašanu sestupujeme do Ždiarského sedla (1473,3 m n.m.). Odtud podle kompasu, intuice a občas i nějaké tyče docházíme k rozcestníku u Andrejcové. Vím, že útulna byla směrem na sever od cesty, ale teď není v mlze vůbec vidět. Necháváme batohy na místě a každý se rozprcháváme po okolí. Nejrychlejší hledač je Martin, takže za pět minut už stojíme před útulnou. Nikde nikdo, tak shazujeme batohy, vytahujeme pilky a připravujeme dřevo na topení. Ale kamna proti nějakému topení protestují a dávají to patřičně najevo, takže za chvilku je z útulny slušná udírna. Postupně přicházíme na to, že je spadlá plechová trubka vedouci do komína, což opravíme, také srovnáme popadané kameny, takže se za chvilku dá v útulně i trochu dýchat. S Radkem láskyplně vzpomínáme na malá plechová kamínka, která byly v bivaku v Pasubiu. Necháváme kamna kamny a raději se pouštíme do vaření. Venku je pramen, takže odpadá rozpouštění sněhu. Opět potřebuji odlehčit batoh a tak se pouštím do opavské klobásy na česneku s bramborovou kaší. (Tak mě teď napadá, že bych mohl zavést outdoorovou kuchařku. :o) Můžete napsat, zda se do toho mám pustit.) Ještě navářím čaj na ráno, dávám budík na pátou a lezu do spacáku.

Středa 29.12.: Budík nás probouzí o páté, ale nikomu včetně mně se ze spacáků nechce. Ale co se dá dělat, čeká nás dlouhý kus cesty, tak slezám a začínám balit. Mezitím rozbafám vařič s vodou na čaj, a posilňuji se chlebem se slaninou a sýrem. Dostatek energie bude dnes potřeba.


Ráno u Andrejcové.

Plánovaný čas odchodu nedopadl, ale stejně vycházíme relativně brzo, kousek před půl osmou. Na úbočí Heľpianského vrchu chytáme krásný východ Slunce.


Východ Slunce za Andrejcovou.

Stoupáme po zalesněném hřebeni, na kterém jsou trochu popadané stromy, místy se musí přelézat nebo obcházet. Přes Heľpianský vrch (1586 m n.m.) se už jde bez problémů, jen je zde čerstvý bořivý sníh.


Válečná porada, takových byla spousta.


Ohlédnutí ke Kráľově hoľi.

Paprsek Slunce dopadl na Vysoké Tatry.

Ze sedla Priehybka je to už ufoukané a my se drápeme na nejvyšší kopec dnešní trasy - Veľkou Vápenici (1691,2 m n.m.). Otevírá se nám opět pohled na Tatry, na Kráľovoholský hřeben, Ďumbier , atd. Trvá dopolední inverzní počasí, mraky se drží relativně nízko v údolí.


Ještě jedno panorama Vysokých Tater.


Věrka se maže zvenku, Jirka zevnitř :o)

Na Veľké Vápenici (1691,2 m n.m.).

Lesem sestupujeme do sedla Priehyba. Držíme se stop, které někdo vyšlapal před námi, takže ani moc nebloudíme při překonávání popadaných stromů. Děláme malou pauzu u potoka a potom to už je kousek do sedla. V sedle je projetá cesta, která vede dolů do Heľpy. Je poledne a je jasné, že dostat se na Ramžu je nereálné. Podle mapy by měli být kousek pod Kolesárovou (1507,9 m n.m.) nějaké boudy. Jednu z nich jsem viděl, když jsem tu minule trošku bloudil. Ale cesta ze sedla je přerušená polomem, tak se pouštíme po jedné cestě po úbočí. Asi po kilometru scházíme z cesty a pouštíme se přímo svahem nahoru. Ze začátku nemusíme ani moc kličkovat, ale čím stoupáme výše, tak přibývají popadané stromy. Postupně je přelézáme a obcházíme, až se dostáváme na hřeben. Tady je totální spoušť a žádná šance dostat se dále po hřebenu, cesta jednoduše neexistuje. Nejlepší řešení bude sejít zpátky do sedla Priehyba. Cestu zpět máme prošláplou, tak jsme za chvilku dole na cestě. Místo na stanování vybíráme kousek před sedlem, přímo na cestě před popadanými stromy, takže jsme schovaný pěkně v závětří. Upravujeme dvě plošinky pro stany, Martin zkouší rozdělat oheň, ale dřevo je vlhké a nechce se mu moc hořet, tak na oheň kašlem. Dnes odlehčujeme z batohu Radkovi, plyn také utěšeně ubývá a zábava je v obou stanech. Naproti v sedle vidíme svit čelovek, zřejmě také nějací turisti. Trošku se vyjasnilo, ale venku je docela teplo.

Čtvrtek 30.12.: Budík na šestou nás ze spacáků nevytáhne, ale před sedmou už vyvíjíme nějakou činnost. I vařiče jsou ještě ospalé, ale koupel kartuše v teplé vodě je dokonale probírá, takže za chvíli máme navařeno, ještě sbalit stany a před desátou můžeme jít.


Svítání u polomu.

Přichází další den.

Potkáváme se se skupinou, která stanovala v sedle a šla po našich stopách. Říkáme jim o tom, jak to vypadá na hřebeni, tak se chvíli radí s mapou a upouští od plánu dostat se na hřeben. Scházejí po žluté dolů do doliny. Večer jsem ještě prostudoval mapu a došli jsme k závěru, že nejlepší řešení bude dojít do Heľpy, odtud vlakem do Brezna a potom autobusem na Čertovici. Scházíme po žluté značce až na asfaltku, která vede dolinou, a po které docházíme až do Heľpy.


Martin sestupuje ze sedla Priehyba.

Krivuľa dolina - jaro je tu.

Jeden děda nás tu vítá jako nějakou himalájskou expedici a ukazuje nám cestu k nádraží. Jdeme svižným krokem, což jsme až tak nemuseli, protože máme ještě 40 minut čas, než pojede vlak. Druhá parta tu také čeká na vlak, zřejmě obšlehli náš plán. Vlakem dojedeme až do stanice Brezmo-město a jdeme na autobusové nádraží. Opět mírný chaos v jízdních řádech, ale nacházím autobus, který by měl jet ve 14:20 do Srdiečka, což se jeví výhodnější, než jet na Čertovici. Řidič nám povídá, že jede jenom do Tále, ale že můžeme jet s ním, protože další autobus tam musí také. Tož tedy nasedáme a zase se vezeme. V Tále vysedáme a čekáme, co se bude dít. Přijíždí další autobus, který měl jet do Srdiečka, ale nepojede, protože nahoře se prý zasekl už jeden autobus a on nechce být ten druhý. Nic se neděje, náhradní doprava žádná a tak nám nezbývá nic jiného, než jít po silnici až do Trangošky pěšky. Dost nudná část cesty.
U rozcestníku jsme už za tmy. Odtud to má být 1:50 k chatě gen. Štefánika pod Ďumbierem. U poslední chaty nazouváme sněžnice, dávám novou sadu baterií do čelovky a hned je světlo jako za dne. Cesta nabírá pěkně na sklonu, což se mi začíná líbit, ta silnice mě vůbec nebavila, ale tady mě to do kopce upaluje skoro samo. O Radkovi nemluvím, protože ten do kopce běhá běžně. Postupně se roztaháváme, první jdu já s Radkem, hned za námi Saša, o kus dál Martin, Jirka a Věrka. Cesta je uježděná od snowboardistů, tak se šlape velmi dobře. Před sedmou jsme u chaty, jdeme s Radkem nalehko se podívat, zda někdo z opozdilců nepotřebuje ulehčit o batoh, ale potkáváme je jenom kousek pod hřebenem a nikdo zapůjčit batoh nechce. Na chatě je plno, ale pro nás šest je samostatná mísnost, do které se omylem nacpala nějaká parta, ale vše je zanedlouho vyřešeno ke spokojenosti. Dole v jídelně je příjemně vytopeno, sedí tu kluci s kytarama i bubínkem, zpívá se, je veselo. Dáváme si s Radkem večeři, pivko, seznamujeme se s jednou skialpinistickou dvojicí, Maruškou a Michalem, takže vyzvídáme vše okolo skialpů, přisedají si také dva chlapíci, kteří mají v plánu jet za měsíc lézt na Aconcaguu a nechávají kolovat slivovici, prostě skvělá atmosféra, která se nedá popsat, se musí jedině zažít. Vzpomněl jem si přitom na podobnou atmosféru na menších rakouských chatách při mých přechodech vápencových Alp. Dochází ještě Saša a Martin. Při svařáku večer příjemně utíká, takže do postele se dostáváme až před jednou hodinou v noci.

Pátek 31.12.: Snídani máme až na osmou, takže si můžeme poležet. Fotografové Radek s Martinem jsou už po sedmé venku a chytají východ Slunce. No pár jsem jich tu od chaty už viděl, takže vstávám až o půl osmé, zabalím batoh a jdeme na snídani. Po deváté jsme už před chatou, nazouváme sněžnice a vyrážíme. Tedy já vycházím asi o deset minut déle, protože se ještě odlehčuju od bundy, na Ďumbier (2043,4 m n.m.) to je 300 výškových metrů stoupání.


Veľký Gápeľ, Pálenica, Skalka, ...

Vyšlapaná cesta na Ďumbier.

Nasazuji plynulé tempo, postupně docházím Martina, poté Jirku s Věrkou a sto výškových metrů pod vrcholem i Sašu s Radkem. Docházíme společně na vrchol z kterého se nám naskýtá zajímavý úkaz, kruhová duha dole v údolí. Chvilku na vrcholu zůstáváme, ještě čekáme na Martina. Mezitím dělám ostatním skupinám na vrcholu fotografa, nevím čím to je, že si vždy vyberou mně. Že bych tomu až tak rozuměl? :o)


Kruhová duha pod námi.

I Vysoké Tatry na chvíli vykoukly.


Vrchol Ďumbieru (2043,4 m n.m.).

Posíláme ostatní napřed, mezitím dochází Martin, kterému se dole pod kopcem přehřál reaktor, tak to teď napravuje a nasazuje ostré tempo, takže nejen, že dožene ostatní, ale ještě je předhoní. Po tyčích docházíme na Kamennou chatu pod Chopkom (2000 m n.m.). Je poledne, tedy čas na oběd, vynechat buchtu Chopok by byla chyba. V restauraci je plno, ale místo pro nás se ještě najde. Oběd byl výborný, jen se musíme rozhýbat, ještě to máme pěkný kus na Ďurkovou. Je mlha, není co fotit, takže se ani moc nezastavujeme. Za chvilku jsme na Ďereši, v sedle Poľana doháníme skupinu tří Poláků, krátké stoupání na Poľanu (1889,7 m n.m.). Předháníme jeden pár na skialpech, moc jistí si na nich nejsou. Asi za deset minut jsme seběhli do Křížského sedla (1774,8 m n.m.) a stoupáme na Kotliskou (1936,9 m n.m.). Jsme na hřebeni a pěkně tu fučí. Na poslední výšvih na vrchol Kotliské se přezouváme do maček. Já s Martinem vytahujeme i cepín, podmínky si o to přímo říkají.To už padá šero, za kterého docházíme na Chabenec (1955 m n.m.). Fučí vítr, padá sníh, mlha, podmínky nic moc. Vytahuji čelovku a vedu nás po tyčích a po zpola zavátých stopách od lyžaře dále. Držím se raději více pod hřebenem, protože se mi nechce podívat se zblízka s nějakou převějí do severních žlabů Chabence. Za chvíli docházíme k místu, kde uhýbá modrá, ale raději ještě jdeme až k rozcestníku se zelenou. Víceméně podle kompasu a výškoměru jdu předpokládaným směrem. Zastavujeme, abych se ještě mrkl do mapy, když v tu chvíli Jirka vidí nepatrný náznak jakéhosi jehlanu. „Tak to je ono, to je útulna," povídám.
Za chvíli už jsme v teple útulny pod Chabencom, která je nyní nacpaná k prasknutí. No vždyť je vlastně Silvestr, tak se není co divit. Chvilku koukáme, zda se někde nevytvoří místo, ale pak si sedáme na karimatku ke kamnům a s Radkem si dáváme dobrou kapustnici. Chvilku tak posedáváme a říkáme si, zda si venku nevykopeme díru pro stan, když v tom k nám přichází chlapík a ptá se nás, co tu tak sedíme. „Inu nikde jinde není volné místo, tak nám Ďuro řekl, že si tu klidně můžeme rozbalit karimatky," povídám. „Jak není místo?" povídá. „Pojďte za mnou!" A vede nás do místnustky, kde spějí chataři. Ze stolu shazuje matrace a říká, že tu můžeme sedět i tu přespat. Mockrát Amplíkovi (tak se mu říká) děkujeme, ale on ať to necháme být, že to je normální. Kdepak, na horách jsou ti lidé úplně jiní. Vedle se hraje na kytaru, zpívá, zábava je v plném proudu. Vyprávíme si o všem možném, občas si přijde přisednout Amplík, různé zajímavé věci se dozvídáme. O půlnoci necháváme kolovat kalíšek slivovice a přejeme si všechno nejlepší do dalšího roku. Trošku poklidíme všechny věci kolem a přebudujeme místnost opět na spací pokoj. Vedle zábava zanedlouho také utichá a po jedné je už na útulně tma a ticho.

Sobota 1.1.2005: Budíme se před osmou, posnídáme, poděkujeme ještě Amplíkovi. Ďurovi jakožto hlavnímu správci platím za nocleh, přejeme si ještě do nového roku, beru sněžnice a vycházím ven. Radek si jde ještě nabrat vodu, my jdeme napřed.


Útulna pod Chabencem (Ďurková).

Saša, Jirka a Věrka před útulnou.

Jdeme trošku více vlevo a taky dost dolů, později jsem zjistil, že to chce jít kolem pramene kudy vede zelená. Kdybych šel sám, tak bych asi vzal cepín a sešel laviňákem dolů do doliny, ale takhle by to byl zbytečný risk, takže traverzujeme kotel, vydrápeme se mezi kosodřevinu a lesem se dostaneme až na cestu. Jsme ale na zelené, tak místo do Kyslé sestupujeme Lomnistou dolinou do Jasenie. Lesem a kouskem cesty ještě na sněžnicích, dále už jen v pohorkách.


Zkušená dvojice sněhochodců :o)

Pěkně narostlé ledové rampouchy.

Jak klesáme, tak sníh z okolních svahů mizí. V Jasenie už skoro žádný není. Na konečnou zastávku zrovna přijíždí autobus, ale řidič tu ve vesnici končí a jde domů. Martin se prozřetelně zeptá, zda by nás kousek nesvezl. „Tak si naskočte," povídá a dobré dva kilometry nám tím ušetřil, díky. Jasenie a hned navazuje Predajná, za kterou by měla být železniční stanice. Raději se u kostela Jirka ptá jedné paní na správnou cestu a ta nás navádí. Železniční zastávka vypadá tak, že se může každým okamžikem sesypat její střecha a jízdní řád nikde. vytahuji tedy moderní techniku a zjišťuju, zda se odtud vůbec dostaneme. Vlak jede v pět, ale ne odpoledne, nýbrž druhý den ráno. No zkusím ještě autobus. A vida, ten jede za dvacet minut. Došla k nám paní, která nás sem nasměrovala a povídá, že vlak už asi dnes nepojede, že dost spojů zrušili. Děkujeme jí a povídáme, že jsme už našli autobus. Takových obětavých lidí se dnes už moc nepotká. Autobus do Banské Bystrice přijíždí na čas. Je docela plný, ale všichni sedíme. V B.B. se přesouváme na nádraží. První vlak jede už za půl hodinky, ale to bych v Pardubicích čekal tři hodiny na další. Ostatní na tom jsou podobně, kromě Jirky a Věry, kteří jedou do Chocně. Kupujeme si lístky, loučíme se s nimi a jdeme zjistit, zda je tu nějaká slušná restaurace. Před nádražím odchytnu jednu slečnu, a ptám se, kde je tu nějaká slušná restaurace. „Snad leda tu na nádraží, jinak nevím, ale pokud máte čas, tak můžete jít se mnou," povídá. Čas máme, tak jdeme. Slečna nám ukazuje cestu, abychom zpátky nezabloudili, jdeme kolem muzea SNP a na náměstí, kde nás dovede k jedné restauraci schované ve sklepě.


Muzeum Slovenského národního povstání.

Děkujeme a jdeme se najíst. S obrovskými batohy, pohorkami a horskou výstrojí tu vypadáme exoticky. Skvělá večeře zakončuje další výpravu, na které jsme potkali spoustu bezvadných lidí, ostatní si zkusili poprvé sněžnice a poznali kousek krásného pohoří, kterým bezesporu Nízké Tatry jsou.
Tak zase někdy příště na vrcholcích hřebenů: „Ahóóój!"


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 12.1. 2005