Túra v Ďumbierské části Nízkých Tater

Z původní domluvené party několika lidí, jsme nakonec zůstali jen dva, Barča a já. Nějak jsem se jednou zmínil o výpravě do N. Tater a Barča se ke mě přidala. Jinak bych asi zase podnikal nějaký šílený sólo přechod. Takhle jsme si z toho udělali docela pěknou odpočinkovou túru.

Standardně v pátek 12.3. odjíždím večer vlakem do Pardubic. V Pardubicích sedám do Laborce, který je docela prázdný. Chvílemi podřimuju, ale říkám si, že nesmím zaspat v Olomouci, kde přistupuje Barča. Samozřejmě, že se mě to povede, naštěstí je to holka šikovná a najde si mě sama :o). Chvíli si povídáme, a pak se trošku prospíme.

Sobota 13.3.: Ráno přijíždíme s mírným spožděním do Ružomberku, ale ještě stíháme autobus do Donoval. Tady jsme ve čtvrt na sedm. Je zamračeno a celkově nevlídno.


Donovaly.

Z autobusu s námi vylézá ještě parta kluků, na batozích mají cepíny a všechnu možnou výzbroj, nevím tedy na co. Dáváme se na chvíli do řeči, ale dlouho se s těmi pesimisty nezdržujeme. Jdeme kolem sjezdovek a dále do osady Polianka. Tady cesta vstupuje do lesa a je ještě prohrnutá od rolby. Ale po kilometru z ní odbočujeme a už musíme nasadit sněžnice.


Barča na sněžnicích.

Barča má sněžnice na nohou poprvé, ale rychle se s nimi sžije. Cesta nám rychle ubíhá a tak brzo docházíme do sedla pod Kečkou. V salaši jsou už zabydlení nějací Němci, my si dáváme jenom sváču a brzo pokračujeme dál. Na Kečku to je docela prudký stoupák, naštěstí není sníh moc bořivý. Všude nahoře je mlha, máme rozhled tak od tyče k tyči. I když na Kozí chrbát to není daleko, tak v té mlze to vůbec neutíká. Z boku do nás fičí vítr a mě je jasný, že na Ďurkovou dnes nemáme šanci dojít. Na Kozím chrbátu poletují ptáčci, divíme se, že chuděry nezmrznou. Do Hiadeĺského sedla to je pěkný sešup, dobrý nácvik scházení prudkých svahů na sněžnicích. V sedle se schováme do závětří u chatky a odlehčujeme batohům. Přijdou si s námi popovídat ještě dva manželé, tak se chvíli zdržíme. Že to dnes bez bivaku nepůjde je skoro jisté, a jelikož Barča hned poprvé v zimě bivakovat nemusí, shodneme se na sestupu a noclehu někde v civilizaci. Sestupujeme do Korýtnice-kúpele a stíháme autobus do Banské Bystrice.


Korýtnické kúpele - minerální pramen.

V Banské Bystrici zjišťujeme, kam nejlépe jet. Nakonec nacházíme informace a paní nám sděluje spojení do Dolné Lehoty. Nejdříve jedeme do Podbrezové a tady chvíli hledáme ten správný autobus. Z Dolné Lehoty jdeme po silnici do Krpáčova. Cesta je nudná, a tak se vleče pomalu, ještě, že máme dost témat k hovoru. Za tmy až kolem sedmé hodiny přicházíme k prvním hotelům. Všude to vypadá stejně honosně, tak je skoro jedno, kam zamiříme. Jdeme do hotelu Junior, a ubytováváme se za 400 Sk na noc pro jednoho. V pokoji se najíme a relaxujeme, počasí ve zprávách není moc příznivé, ale kdoví co bude v pondělí. V devět už spíme, jak zabitý.

Neděle 14.3.: Ráno v sedm vstáváme, v klidu se najíme a zabalíme, není kam spěchat, tedy alespoň si to myslím. V devět odcházíme od hotelu a po silnici jdeme do Tále na křižovatku. Tady se rozhodujeme, jestli půjdeme po silnici na Trangošku a nebo po červený do Mýta a dále Mlynnou dolinou. Barča navrhuje jít po červené, tedy jdeme. Ze začátku jdeme trošku špatně, ale stoupák kolem 30° lesem nás dovede na lesní cestu, po které dojdeme až ke značce. Kříží se tu pět cest, a jelikož červená není vůbec prošláplá jdeme po široké cestě, která je značená jako červená cyklostezka. Nutno podotknout, že tudy taky nikdo nešel, kromě stop od jednoho lyžaře. Sníh je mokrý, ale se sněžnicema to jde. Výhledy skoro žádné, jen chvílemi vidíme dolů do doliny.


Dole Mlynná dolina.

Před třetí jsme dole, na konci Mlynné doliny v 910 m n.m. Dáváme si pauzu, protože nás čeká 820 výškových metrů nahoru. Cesta dolinou je pěkná, i když by byla lepší v létě bez sněhu. Na dvou místech nacházíme stopy od medvěda, který se asi šel napít k potoku.


Pohled z Mlynné doliny - hřeben je v mlze.

Když vyjdeme na konci lesa asi ve 1300 m n.m., tak nahoře je chvílemi vidět modrá obloha. Začíná být pomalu šero, a já jsem v kopcích čím dál rychlejší, tak ještě stihnu dojít nahoru, kousek od chaty nechat batoh a s čelovkou jít naproti Barče. Ta ale taky zrychlila, tak sestoupím jen asi 60 metrů a pomůžu ji s batohem. Za pár minut už stojíme před chatou. Jsme tu jediní na celé chatě. Dáváme si večeři, chvíli posedíme, kluk tu má hezkého psa, huskyho Baka, který se s námi ale hned první večer moc nekamarádí. V pokoji je pěkně teplíčko, ale Barča to jistí a vyleze si nahoru na palandu.

Pondělí 15.3.: Ráno po šesté už se mi nechce spát, tak se probouzím, a co nevidím - venku krásně modrá obloha. Jdu se ven omýt sněhem, protože v zimě na chatě zamrzá voda a proto ji zavírají. Ještě nafotím před chatou pár snímků, než se jdeme nasnídat.


Mlynná dolina.

Hřeben Velkýho Gáperu (1691,3 m n.m.).


Začátek hřebene Králička.

Po dobré praženici, jdeme do pokoje, kde nacpeme do mého batohu potřebné věci a různé dobroty a nalehko se sněžnicemi vyrážíme na Ďumbier.


Boční hřeben od Kotliské, přes Skalku (1980,1 m n.m.) po Žiar.

Asi sto výškových metrů nad chatou mě spadne v obalu mapa a než ji stačíme chytit, tak nabírá pořádnou rychlost. Chvíli za ní běžím a myslím si, že už to stejně nemá cenu, ale zastavuje se o kosodřevinu. Sice mám ještě jednu, ale byla by to škoda. Pěkně jsem se při tom proběhl. Slunce pořádně opaluje, tak si sedáme pod vrcholem Ďumbieru a hodinku relaxujeme. Krása, nikde ani živáčka, bezvadný rozhled, dole v dolinách se ještě převaluje mlha, co víc si přát. Moc se nám nechce, ale když chceme dojít na Chopok, tak se musíme zvednout. Posledních pár metrů a jsme na vrcholu Ďumbieru. Barča tu má svůj výškový rekord.


Severní stěna Ďumbieru.


Panorama Tater z Ďumbieru.


Pohled k jihu.

Barča. V pozadí Štiavnica (2025,3 m n.m.).


Vrchol Ďumbieru (2043,4 m n.m.).

Vrcholové foto.


Krásně omrzlý vrcholový kříž.

Sestupujeme z vrcholu a procházíme kousek od Krupove hoĺe (1927,5 m n.m.).


Hlavní hřeben - Chopok, Dereše.

Krúpova hoĺa (1927,5 m n.m.).

Jdeme přes Demanovské sedlo, pod vrcholem Koňské, až k Chopku. Cestou sledujeme party lyžařů a snowboardistů, kteří tu všude křižují svahy.


Chopok (2023,6 m n.m. - SV svah.

V restauraci na Kamenné chatě pod Chopkom si dáváme místní specialitu - buchtu Chopok. O energii na několik dalších hodin máme postaráno. Dávají se s námi do řeči kluci z Čech, kteří sedí u vedlejšího stolu. Jdou přes Ďumbier na Štefánikovu chatu, tak se večer ještě uvidíme. My dojíme a chvilku po nich jdeme také. Původně jsem přemýšlel o sestupu pod lanovkou až do Trangošky a odtud po zelené k chatě. V 1700 m n.m. měníme směr a traverzujeme svah. Lavinový nebezpečí je 1.-2. stupeň, převěje nahoře k jihu žádné, sníh není mokrý víc než pár centimetrů, takže si můžeme dovolit traverzovat Ďumbier.


Traverz Ďumbieru.

Pořád se držíme ve výšce chaty, mezitím začne mrznout a foukat z hřebene vítr, který sebou kutálý krystalky sněhu. Kousek od chaty stíháme západ Slunce, na kterém jsem se docela vyřádil s foťákem. U chaty už nás vítá Bak jako staré známé.


Západ Slunce za Skalkou.

Chata při západu Slunce.


Ještě jednou západ Slunce.

Chata pod Ďumbierem (1740 m n.m.).


Barča s Bakem.

Tohle jsem nemaloval já, ale mraky a Slunce.

Večer si povídáme s klukama, co jsme potkali na Chopku. Je bezvadná nálada, takže spát jdeme až před desátou hodinou.

Úterý 16.3.: Ráno se mě opět nechce spát, což je divné, asi jsem nebyl správně utahán. Kluci u snídaně debatují, kudy půjdou. Nakonec, že do sedla Čertovica. S Barčou si zatím zabalíme batohy, srovnáme účet a jdeme napřed. Po vrcholcích se povalují mraky a fouká o trochu víc než minulý den.


Mezi vršky se povalují mraky, ...

... ale postupně se ženou pryč.

Nikam se nehoníme, protože na Čertovici je to kousek. Před Kraličkou nás docházejí kluci. Na vrcholu chvíli posedíme, mraky se postupně zvedají a Slunce opět smaží, až červenáme jako raci.


Hřeben Králička.

V dáli Kráĺova Hoĺa.


Veĺká Vápenica (1691 m n.m.).

Ještě jednou Ďumbier.

Kluci jdou napřed a my pokračujeme přes Panskou hoĺu, Kumštové sedlo na Rovienky a hřeben Lajštrochu. To už je poslední kopec, před sestupem do Čertovice.


Rovienky a Lajštroch.

Začíná nám být pořádné teplo, takže nadbytečné prádlo jde do batohů. Jdeme poslední sestup průsekem až k vleku, a všude je už cítit jaro. Po sjezdovce jdeme dolů, je skoro holá, jen dole ještě pár lyžařů jezdí. Kluci nacházíme v penzionu, vedle motorestu, který je zavřený. Zbývá nám půl hodinky do odjezdu autobusu, který jsem ale na potrhaném řádu nenašel. V 15:45 jdeme pro jistotu ven. Barča mě vůbec nevěří, že něco pojede, ale moje vypsané spoje nelhaly. Za pět čtyři se přiřítí autobus, který nás závodní jízdou vyloží v Hybe, kde přestoupíme na autobus do Liptovského Mikuláše. Na nádraží nám ochotná paní v informacích vyhledá spojení pro Barču do Opavy. Jdeme ještě na poštu, protože tu potřebuju poslat složenku. Všichni na nás koukají, a jen se usmívají, protože jsme červení jak indiáni. Na nádraží si koupíme jízdenky a Excelsiorem jedeme domů. Ve vlaku mě přepadá smutek, že už je konec další výpravy.
Přece jen hory jsou drsné, ale i krásné a kdo jim jednou propadne, nechá tam vždy kus sebe. Nicméně vzpomínky zůstanou a motivují do dalších cest.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 28.3. 2004