Sólo přechod hřebene Nízkých Tater

Tak to v polovině února vypadalo, že by mohl jet i Howadoor a Joe. Ale Viktorovi do toho vlezla práce a Honzovi se nechtělo. Ale předpověď vypadala slibně, medvědi ještě spali a tak jsme vyrazili ve dvou. Já a můj batoh. :o)
(Fotografie jsou ze zrcadlovky a něco z digitálu Nikon Coolpix 775.)

V pátek 21.3. jsem nasedl večer ve čtvrt na devět ve Smiřicích na vlak, jel do Pardubic, kde jsem počkal než přijel Vihorlat. Cesta proběhla v poklidu a s mírným zpožděním jsem byl ve třičtvrtě na pět v Ružomberku. Měl jsem ještě asi hodinu, než mě jel autobus do Donoval. Tak jsem čekal ve studené nádražní hale a sledoval motající se omladinu, vracející se z nočních tahů. Autobus přijel přesně na čas, tak jsem si koupil jízdenku a řidič mi otevřel zadní dveře. Autobusem jeli také dvě dvojice z Čech s běžkami někam dál, tak jsme si popřáli šťastnou cestu a já v Donovalech vystoupil.

Od zastávky jsem pokračoval po úzké silnici až k prvnímu rozcestníku. Do Hiaďelského sedla tam psali 2:50 a bylo před sedmou hodinou, tak jsem měl co dělat.


Donovaly.

Cesta nejdříve stoupá, a jde se asi hodinu lesem, potom trošku dolů a vyjde se na takové louce, kousek vedle je chatka. A potom se musí do takové strmé stráně. Když vylezeme až nahoru, tak se otevře pohled na Kozí chrbát (1330 m n.m.) a Prašivou (1651 m n.m.).

Kozí chrbát (1330m n.m.) a Prašivá (1651 m n.m.).

Přešel jsem do sedla Hadĺanka a potom mírným stoupáním na Kozí chrbát. Sníh byl místy odtátý až na trávu, a jinde zmrzlý, takže se šlo dobře. Na Kozím chrbátu jsem si dal chvíli pauzu a pokochal se pohledem na Velkou Fatru a okolí. Sestup do Hiadeĺského sedla byl trošku prudší a sníh už byl trochu změklý, tak jsem sem tam sjížděl po botách.

V Hiadeĺském sedle (1099 m n.m.).

Z Hiadeĺského sedla jsem to měl ještě na Ďurkovou takových sedm hodin čistý chůze. Seřídil jsem si výškoměr a ostrým tempem vyrazil. Za chvíli v lese začíná celkem pravidelné stoupání a já jen čas od času mrkl na výškoměr, jak přibývají metry. Na dvou místech jsem je trošku chaos ve značení, ale nenechal jsem se zmást. Jak jsem stoupal vzhůru, stromy se zmenšovaly a začínal foukat větřík. Už mezi kosodřevinou vedly vyšlapané dvě stopy, tak jsem se vydal po té pravé, no sem tam jsem sice zapadl do kosodřeviny, ale nic co by stálo za řeč. Na hřebenu už to bylo v pohodě, pěkně tvrdý sníh, sem tam na závětrný straně prašan, ale taky udusaný.


Myslím, že to je pohled z Prašivý na Veĺkou Chochuĺu (1753 m n.m.).

Na Veĺký Chochule jsem potkal partu kluků na sněžnicích, co šli proti mě, a pokračoval jsem přes Košarisko, kolem Skalky až k rozcestníku v sedle pod Skalkou (1476 m n.m.). Kousek za ním jsem minul místo, kde jsme spali minulý rok, a začal jsem stoupat na Veĺkou hoĺu (1639,6 m n.m.), ale traverzoval jsem ji 20 m pod vrcholem a pokračoval na Latiborskou hoĺu (1643 m n.m.). Z té jsem klesl do sedla a začal stoupat na Zámostskou hoĺu (1612,2 m n.m.). Slunce se už klonilo k západu, tak jsem pospíchal dál, abych byl za šera na útulně. Na Ďurkovou (1749,8 m n.m.) jsem došel zrovna při západu Slunce. Ještě tam byl jeden lyžař z útulny.

Západ Slunce z Ďurkové (1749,8 m n.m.).

Pak už jsem jen sešel dolů k útulně pod sedlem Ďurkovej. Vodu v lahvích jsem měl zmrzlou, na ledovou kaši, tak jsem si dal dvakrát čaj a cpal jsem do sebe jídlo. Za ten den jsem toho měl docela dost. Jinak na téhle útulně je i správce a můžete si tam koupit, čaj, polívku, apod. Ten večer nás tam bylo kolem dvaceti. V osm jsem si vzal do podkroví karimatku a spacák a spal až do rána.

Neděle:
Ráno jsem se nejdřív sbalil a pak jsem pojídal müsli a pil čaj. Před osmou jsem si nazul před útulnou mačky a začal stoupat na Chabenec.


Útulna pod Chabencem, foceno shora.

Sníh byl zmrzlý, mačky se pěkně zakusovaly a já byl za chvíli na Chabenci (1955 m n.m.). Zapsal jsem se do vrcholové knihy a vychutnal báječný rozhled.

Z před Chabence pohled na západ, kde jsem začal.


... a k východu, úplně vlevo Chabenec, dále Kotliská, Skalka, Žiarska hoĺa.

Z Chabence dále na Kotliské (1936,9 m n.m.), potom jsem sestoupil do Křížskeho sedla (1774,8m n.m.).

Poĺana, Dereše a Chopok z Kotliské.

Ze sedla jsem vystoupal na Poĺanu (1889,7 m n.m.), kde jsem potkal dva chlápky z NAPANTu, kteří šli počítat kamzíky a tak jsem se dozvěděl, že se pohybují hlavně kolem Kotliský. Tak jsme chvíli popovídali a já dupal dále. Na severu se krásně rýsovaly Tatry.

Na Poĺaně (1889,7 m n.m.).


Panorama Západních a Vysokých Tater.

Potom jsem už moc nestoupal a přes Dereši (2003,5 m n.m.) jsem došel ke Kamenné chatě pod Chopkom. Tady jsem si sedl do závětří a dal pauzu. Hlavně jsem se namazal krémem, ale stejně mě za dopoledne Slunce pěkně osmahlo. Batoh jsem nechal u chaty a nalehko vyběhl na tu hroudu kamení, tedy vrchol Chopku (2023,6 m n.m.).


Na Chopku, uprostřed je Ďumbier.

U chaty jsem nasadil batoh a vydal se dále na Ďumbier.Asi hodinku jsem šel do Demánovského sedla a dále pod vrcholem Krupove hoĺe do Krupoveho sedla. Odtamtud cesta mírně stoupá až na vrchol Ďumbieru (2043,4 m n.m.), nejvyššího vrcholu Nízkých Tater.

Ďumbier.

Vrcholový dvojkříž na vrcholu.

Chvíli jsem na vrcholu pobyl a začal jsem sestupovat pomalu k chatě pod Ďumbierem. Za tenhle den jsem ušel skoro stejnou vzdálenost jako v sobotu.

Chata gen. Štefánika pod Ďumbierem.

K chatě jsem dorazil, když Slunce zrovna zapadalo za hřeben a na východě byly ještě ozářené nejvyšší vrcholky.

Západ Slunce za Skalkou.

Vlevo daleko vzadu je Kráĺova hoĺa, můj cíl.

Na chatě jsem si uvařil večeři, odnesl si batoh do pokoje a potom jsem si dole dal jedno pivo. Ubytování tu pro nás stojí 200Sk na noc i se snídaní. V noci jsem si vypil zbytek minerálky, ale i pak jsem měl ještě žízeň.

Pondělí:
Ráno jsem se vzbudil zase do krásného dne. Zabalil jsem se odnesl si batoh dolů a šel ven něco nafotit a udělat ranní očistu, protože v chatě netekla voda. Potom jsem se nasnídal a zaplatil za útratu. Venku jsem si nasadil sněžnice pokračoval dále po červené. Došel jsem na Panskou hoĺu (1635 m n.m.), kde jsem si dal pauzu a koukal se na Tatry.


Panorama Tater z Panské hoĺe.

Sundal jsem si sněžnice, protože nebyly potřeba a sestoupil jsem do Kumštového sedla a vyšel zase nahoru na Lajštroch.Cesta v tomhle úseku vedla mezi kosodřevinou, ale byla pěkně vidět. Při sestupu z Lajštrochu lesním průsekem byl už sníh mokrý a pěkně se bořil, ale sněžnice se mě nechtělo z batohu zase sundávat, tak jsem se držel ve stínu, kde byl sníh pevnější. Pod vlekem jsem sestoupil do sedla Čertovica (1238 m n.m.), kde jsem si dal v motorestu kofolu. Okolo třetí jsem Čertovici opustil a většinu cesty lesem jsem došel o půl šestý k útulně Ramža. Nikdo tady zrovna nebyl, tak jsem došel k prameni pro vodu, nasekal nějaké dřevo a zatopil v kamnech. Potom bylo uvnitř o poznání tepleji než venku. Najedl jsem se a šel spát.

Ramža - vnitřek.

Ramže - zvenku.

Úterý:
Ráno bylo stejně jako předchozí dny. Pořádně jsem se posilnil, protože jsem chtěl do večera dojít až na útulnu Andrejcová. Cesta z Ramži vede lesem a je vcelku nudná. Až za Havrania poĺanou cesta začíná stoupat na Homóĺku (1659,6 m n.m.). To jsem ještě netušil co mě čeká. Jen co jsem se dostal na úroveň kosodřeviny, tak to začalo: značka se kamsi vytratila, stopy vedly všude možně a já se brodil a zapadal do kleče. Ze zoufalství jsem vytáhl sněžnice, no bylo to o trochu lepší. Za Homóĺkou jsem na značení zase narazil, pak jsem zapadal ještě někde u Kolesárové.


Na obzoru Veĺká Vápenica a Kráĺova hoĺa.

Za Kolesárovou (1507,9 m n.m.), při sestupu jsem narazil na loučku, ale vydal jsem se po špatných stopách, uhnul jsem ze značení a kolem nějaké chaty jsem se dostal na lesní cestu. Tak jsem radši vzal do ruky výškoměr a kompas a šel jsem po té cestě až do sedla Priehyba (1189,8 m n.m.). To už byly čtyři odpoledne a já měl před sebou ještě podle ukazatele 3h na Andrejcovou. A navíc 500 m stoupání. Nasadil jsem tedy svižnější tempo. Před šestou jsem byl na Veĺké Vápenici (1691,2 m n.m.) a Slunce už zapadalo. Rychle jsem tedy pokračoval přes sedlo Priehybka na Heĺpiansky vrch (1586 m n.m.) a cestou mezi smrčky dále až jsem dorazil k louce, kde jsem zahlídl po pravé straně obrysy boudy. To už byla tma, asi sedm hodin, tak jsem si říkal, že to bude asi útulna. Dveře byly zavřené na petlici a uvnitř byly podél zdí lavice a uprostřed sud sloužící jako ohniště. Tak jsem se tam rozložil, nabral sníh na čaj a uvařil si večeři. Přemýšlel jsem, jestli tahle bouda je vůbec Andrejcová. Ale aspoň jsem byl pod střechou, chráněn před divou zvěří. :o)

Středa:
Nejdříve jsem si říkal, že vstanu brzo, abych už kolem šesté vyrazil, ale nechtělo se mě ze spacáku, tak jsem vyšel až po osmý.


Poslední nocleh.

Za necelých 10 minut jsem došel k rozcestí u útulny Andrejcová, tak jsem už věděl, že jsem spal v úplně jiné boudě. Cesta vedla po rovině až do Ždiarskeho sedla (1473,3 m n.m.) a potom začalo stoupání na horu Bartková (1790,2 m n.m.) a Orlová (1840,4 m n.m.). Nahoře byl sníh docela pořádně odtátý,všude vykukovala holá tráva. Tahle část Kráĺovohoĺských Tater je už zajímavější, sice to jsou zaoblené kopce, ale už mají strmější stráně, někde jsou i lavinové dráhy.

Na Baříkové (1790,2 m n.m.).

Orlová (1840,4 m n.m.).

Pak jsem pokračoval přes Střednú hoĺu (1875,9 m n.m.) a za necelou hodinku jsem došel na Kraĺovu hoĺu (1946,1 m n.m.).

Kráĺova hoĺa (1946,1 m n.m.) - vysílač.

Na vrcholu jsem to trošku obhlídl, ale o půl čtvrtý mě jel z Telgártu autobus, tak jsem se moc nezdržoval. Cesta dolů byla v pohodě, na sněžnicích jsem se klouzal mokrým sněhem a za pramenem Zubrovice vedla cesta průsekem pod stožáry vysokého napětí.

Cesta dolů, do Telgártu.

Ještě níž v lese už byl sníh mokrý, někde led, tak jsem si sněžnice sundal až na poslední loučce, kde jsem potkal jednoho turistu s běžkami. Pro něj cesta teprve začínala, já jsem se blížil ke konci. Ve tři jsem byl už na zastávce v Telgártu, 25 minut jsem počkal na autobus, který mě odvezl do Popradu. Zbylý čas jsem se prošel po městě a počkal do 19:40 na rychlík Cassovia.
Ve čtvrtek ráno jsem dorazil domů. Nutno dodat, že počasí mě vycházelo po celý čas vstříc a výhledy byly nezapomenutelné.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 9.4. 2003