Nedokončený přechod Nízkých Tater

Z původně plánovaného pětidenního jarního přechodu Nízkých Tater(se zimními podmínkami), se stala jen dvoudenní túra. Počasí má holt občas jiné úmysly než jaké si přejeme. Proto jsem ani nevytahoval foťák, nemělo to cenu.

V pátek 12.4. jsme měli s Luďkem sraz o půl desátý večer na nádraží v HK. Odtud jsme se přesunuli vlakem do Pardubic, kde jsme asi půl hodiny počkali na rychlík MEDZILABOREC. Měli jsme lehátka, sice až nahoře, ale stejně jsme se docela vyspali. Po páté hodině nás už průvodčí budil, že za chvíli budeme v Ružomberku. Tak jsme se vystěhovali s batohy do chodby a o půle jsme byli na nádraží. Zjistili jsme, že autobus do Donoval jede až v 6:20, tak jsme museli chvíli počkat. Tady bylo sice zataženo, ale nepršelo. Když přijel autobus, tak jsme se s batohy nacpali dovnitř, což je s nacpaným batohem, který má z jedné strany karimatku a z druhý stan, docela fuška.

V Donovalech bylo slušně zataženo, nízký mraky a slabě pršelo. Ještě, že jsem si doma narychlo svařil takovou igelitovou pláštěnku, do které jsem se schoval i s batohem. Donovaly byly bez sněhu a jako po vymření. Nejdříve jsme šli po pohodlné cestě až k lesu. Tam už byl utvrdlý sníh, místy ledová místa, ale ve vibramech to bylo v pohodě. Cesta stoupá lesem a pak začne klesat až do sedla Hadĺanka. Pak se zase stoupá nahoru, až pod Kozí chrbát (1330m n.m.), a potom lesem, kde bylo docela dost ledových míst dolů do Hiadeĺského sedla (1099m n.m.).

Při výstupu z Hiadeĺského sedla.

Moje maličkost při výstupu z Hiadeĺského sedla.

A potom už cesta stoupala lesem, až nahoru. Stoupák asi jako v Krkonoších z Jelenky na Svorovou horu. Než jsme vylezli z lesa mezi kosodřevinu, tak jsme se ještě najedli. Cesta byla značená na kamenech a byla mlha s viditelností tak na 60m, tak se nám lehce stalo, že jsme ztratili značku. Nejdřív jsme traverzovali lavinový svah Studenec (kdyby ten sníh nebyl tak slehlý, tak by to bylo o hubu), to jsme si ještě říkali, že budeme na hřebeni rádi, že sebou máme mačky. Pak jsme tedy vytáhli kompas a namířili si to přímo na sever. Na značku jsme narazili někde mezi Prašivou a Malou Chochuĺou (i když jsme mysleli, že se objevíme ještě o kousek dál). Pak už jsme šli pořád po hřebeni až na Veĺkou Chochuĺu (1753,2m n.m.). Tady na hřebeni byl docela slušný vítr a viditelnost klesla tak na 40m. Prostě jsme se brodili v mracích. Pak jsme šli postupně Košarisko (1694,5m n.m.), Skalka (1549m n.m.), sedlo pod Skalkou (1476m n.m.). Asi kilometr za sedlem jsme toho měli už docela dost, tak jsme rozdělali kousek pod hřebenem stan. Uvařili jsme si hrachovku a zalezli pod spacák.

Celou noc foukal silný vítr a skoro pořád pršelo. Navíc nám vítr, jak cloumal se stanem vytahoval kolíky, které nešlo do tvrdé země pořádně nacpat a na sněhové zase nebyl sníh (i ty zbytky přes noc roztály). Když i do poledne byla situace pořád stejná, rozhodli jsme se, že přechod ukončíme. Rychle jsme se zabalili, a vrátili se na sedlo pod Skalkou. Tady jsme začali po žluté sestupovat. Cesta docela strmě klesala, občas jsme museli přelézat spadlé stromy, ale okolo třetí jsme byli v Liptovské Lužné. Došli jsme na autobusovou zastávku a za tři minuty nám jel autobus. Už cestou z vesnice začalo občas vykukovat Slunce, a v Ružomberku, bylo polojasno, a docela teplo. Jen když jsme se podívali po okolních kopečcích tak od 1000m výš byly mraky. Zatím co jsme čekali na vlak, tak jsme si každý dali jednoho lahváče a pojedli nějaké zásoby. Před půl sedmou nám přijel rychlík. Cesta proběhla v pohodě, vlak neměl zpoždění, i když by jsme nějaké uvítali. Takhle jsme museli v Pardubicích čekat 2,5h na první vlak do HK. Před pátou jsme byli v HK, kde Luděk nastoupil do MHD a já v pohodě stihnul autobus do Smržova. Před šestou ráno jsem byl doma. A tím skončila tato akce.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 22.4. 2002