Martinské hole - blátivá MTB akce s plným břichem

Když jsem v červnu 2003 dělal s Romanem přechod Malé Fatry, tak jsme sestupovali Rajeckolesnjanskou dolinou. Okolní příroda a kopce mě tak okouzlily, že mě v hlavě uzrál nápad vyrazit do těchto míst s horským kolem. Na podzim jsem se začal na internetu shánět po nějaké chatě v této dolině. Nedalo to ani moc práce a jednu jsem našel. V únoru jsem ten nápad nadhodil Radkovi a Martinovi. Ti byli hned pro, a v práci jsem naverboval Kubu, taktéž zkušeného bikera. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v tomto složení už zůstali. Opět jsem se přesvědčil o tom, že nesmím věřit takovým povídačkám, jako že nikdo nemá nic naježděno a dalším podobným matoucím řečem. Další vtipné věty byly o tom, jak někdo neumí vařit (Kuba). Nakonec to byla asi nejlepší sehraná parta, se kterou jsem byl. A to je od horala Fandy velká pochvala!

Sobota 1.5.: Ráno před osmou nakládám věci do auta. V okamžiku, když dám kolo na střešní nosič, zvedne se hodnota naloženého auta trojnásobně :o) Jedu do Hradce, kde naložím Kubu s jeho Wheelerem. Na střeše už vezu malé jmění, ale kola drží jak přibitá. Cesta v poklidu utíká, jedeme přes Svitavy, Mohelnice, Olomouc až do Přerova. Zde odbočujeme na silnici do Bystřice p. Hostýnem. Je to zkratka směrem na Vsetín. Bohužel se tu jede nějaká rallye, takže se musíme vrátit. Kuba mě pěkně protáhl kolem Hostýnských vrchů. Jedeme přes Rožnov pod Radhoštěm a Makovský průsmyk. Krátká kontrola na hranicích a jsme na Slovensku. Jedeme přes Žilinu a dále směr Prievidza. V Rajecké Lesné odbočujeme do centra a míříme vzhůru do doliny. Máme menší zpoždění, ale majitelé na nás čekají. Vše nám ukážou, co kde je, a odjíždějí.
My s Kubou se zatím vybalíme a relaxujeme po cestě. Asi hodinu předtím než dorazí Martin s Radkem, začínám vařit - vepřové maso na česneku s rýží (a něco koření k tomu). Kluci přijíždějí, Radek má trošku problémy dostat se s nízkým podvozkem nahoru, ale nakonec to zvládá. Kluci si vybalí a já mám jídlo hotové. Všichni se dosyta najíme (to ještě netuší, co jsem jim přichystal na další den za trasu) a zavládne spokojenost. Píše nám Barča (s partou dělala přechod M. Fatry), že jsou na Vyšehradě, tak si říkám, že další den ještě nedojdou. Před devátou jsou všichni zralí do postele, ale Dáta Masala nás probírá, takže si až do půlnoci čteme z metodiky Pita Schuberta a Martin přidává pár odstavců z knihy Ivana Mládka - Krchňa Nikolajevna. Jdeme spát, ale nějak mě to moc nejde.

Neděle 2.5.: Na to, že jsme si večer jen připili na zdar akce troškou medoviny, kterou dovezl Radek, tak v kombinaci s Dátou Masalou to mělo velmi zesilující účinky :o) Nakonec se přece jen z postele vyhrabeme. Děláme snídani, vietnamský zelený čaj mě dokonale probírá. Vyrážíme neuvěřitelně brzy, už ve čtvrt na jedenáct. Od chaty míříme až na konec silnice v dolině. Dále už podél potoku po blátivé cestě, docela zábava, ještě že se opíráme o kola. Konečně se vyškrábeme do sedla pod Úplazom.


V sedle pod Úplazom (997 m n.m.), zleva Kuba, Martin, Radek.

Chvilku pauza, a pak už jedeme, občas tlačíme, ale už to není tolik blátem.Kolem vrcholu Janková (1163,2 m n.m.) až na Skalky (1190,7 m n.m.) se nechá jet. Všude jsou mraky, ale občas se otevře výhled do okolních dolin.


Poslední zbytky sněhu.

Kuba a jeho zabahněný Wheeler.


Skalky (1190,7 m n.m.).

Osvětlená Kláštorská dolina.

Kousek za Skalkami Radek opravuje řetěz, zaseklý mezi rámem a převodníkem. A po dvou kilometrech zjišťuje defekt v zadním kole.


První a zároveň poslední Radkův defekt.

Sjíždíme do Vříčanského sedla (950 m n.m.). Tam přijdu na to, že jsem si zapoměl nahoře čelenku, tak si dám ještě jednou výjezd nahoru a sjezd dolů. Kousek za sedlem potkáváme partu turistů a taky okraj bouřky, takže se chvíli schováváme, než se déšť zmírní. Všude je spousta medvědího česneku, kterým se posilňujeme a mezi kterým se drápeme vzhůru až na Ostrou skálu.


Medvědí česnek.

A plný les medvědího česneku.

Kluci mě zbavují starostí s plánováním dalších tras. Asi se jim kombinace vysokohorské cykloturistiky moc nezamlouvá :o) Z Ostré skály pokračujeme až k rozcestníku pod Kĺakem.


Výhled do Suché doliny.

Kousek za Ostrou skálou.


Kĺak (1351,6 m n.m.).

Můj návrh jít s kolama nahoru a dolů po žluté do Fačkovského sedla je všemi členy zamítnut (slabé nátury). Jdeme tedy pěšky na Kĺak. Pár vrcholových fotek, zápis do knihy a dolů.


Na vrcholu Kĺaku, zleva Kuba, Martin, já a Radek.

Kluci vybrali jako sestupovku cestu po modré do Suché doliny. Trošku vražedná kombinace začínající sněhovými políčky, která dále pokračuje mírným sesuvem cesty. V lese pak krásná kombinace bláta a mokrých kořenů. Párkrát mně ujede přední kolo, jednou se kácím ze svahu, ale naštěstí je v cestě strom. Dole přehlédnu Radka s Kubou, kteří dělají u vody menší očistu kol, a vychutnávám si v plné rychlosti krásný sjezd Suchou dolinou po pískové cestě. Dole ve vesnici kluky nevidím a tak se vracím na začátek doliny, kde na ně chvíli čekám.


Suchá dolina (vyfotil Martin).

Sjíždíme do Fačkova a po silnici dojíždíme do Rajecké Lesné. Nutno poznamenat, že naše parta šílenců nešla na silnici pod průměrnou rychlost 30 km/h, takže přesuny byly velmi rychlé. V Rajecké Lesné nakupujeme pár lahví energetického nápoje Šariš. Večer doráží parta turistů ve složení: Kamča, Láďa a vedoucí výpravy Bára. Dvě bouřky za dnešní den je popohnaly až k nám na chatu. Radek s Kubou dělají polévky a později večer opékáme špekáčky. Opět uleháme až kolem půlnoci.
Zapomněl jsem na chatě tachometr, ale tento den jsme najeli asi 37 km.

Pondělí 3.5.: Ráno vstáváme kolem sedmé. Mám s Martinem už od večera připravený seznam, co vše je potřeba koupit a tak na kolech sjíždíme do Rajecké Lesné. Nakoupíme spoustu dobrot, něco nacpu do mého bezedného Ziona a zbytek Martin do brašen. Děvčata s Láďou se balí a okolo desáté odcházejí. Za chvíli začíná pršet. My sedíme a padá rozhodnutí uvařit oběd. Úkolu se zhostí Kuba s Radkem - kuře s těstovinami je výborné. Po obědě na nás padá ospalost, ale někdo zavelel a tak jsme nakonec ve čtvrt na dvě vyrazili. Tentokrát vymyslel trasu Martin a já si v tu chvíli ještě naivně myslel, že jedeme jenom do Kuněradu na zámek. Než jsme vyjeli, tak nám psala ještě Bára, že se s Kamčou asi večer vrátí na chatu. Dvě průtrže mračen a spoustu menších nepřestály asi moc v suchu. My jedeme po silnici do Rajce, opět jsme tam byli velmi rychle.


Hórky - malé skalky u silnice za Rajeckou Lesnou.

Když se Martina ptám, kudy to má naplánované dál, vykouzlí šibalský úsměv a řekne: "Do Kuněradu nejedeme, jedeme po zelený přes Porubskou dolinu." V tu chvíli mi bylo jasný, že moc čistě asi večer vypadat nebudu. Pokračujeme kolem JZD, kde byla sice zavřená brána, ale díra v plotě nám pomohla, kola jsme si podali přes plot. Jedeme po silnici mezi polemi mírným, ale vytrvalým stoupáním a napojujeme se na zelenou značku. Dáváme si zastávku u křížku a pokračujeme do Porubské doliny.


Pauza u křížku.

Kopce Sokol a Bab.


Cesta Porubskou dolinou.

Všude je mokro, občas nás chytne přeháňka, ale nic strašného. Omylem vyjíždíme až na louku pod Rajeckou skálou (1164,4 m n.m.) - no dobře, tak jsem je tam omylem vytáhl, ale bahenní výjezd to byl pěkný. Jedeme přes Korbélovou, Zadnú a Prednú Oselnou, Jastrabnou a Lehotnou po lesácké cestě. Tady má Martin první defekt.


Martin - první defekt.

Mlha v dolině, v pozadí Hnilická Kýčera.

Sjíždíme do Kamenné Poruby, kterou se řítíme jako nějaké zablácené přepadové komando. Stíháme otevřený obchod a nakupujeme, a Martin opravuje podruhé defekt.


Martin a druhý defekt.

Pokračujeme do Rajce, kde Martin zjišťuje opět prázdné zadní kolo. Zastavuje u nás jeden slovenský biker a dává se s námi do řeči. Martin to dofoukne a dojíždíme až k benzínce na kraji Rajce.


Martin opět zjišťuje prázdné zadní kolo.

Tady děláme další opravu. Až za tmy dojíždíme na chatu. Děvčata tu na nás už netrpělivě čekají, nasbíraly nám spoustu medvědího česneku, a ještě nám udělají pomazánku (dělal jsem ochutnávače). Jdeme spát před jedenáctou.
Najeto 63 km.

Úterý 4.5.: Vstáváme až kolem osmé, někdo i déle. Bára s Kamčou vyrážejí docela brzo, před desátou. Čeká je cesta na Hnilickou Kýčeru a dále na hřeben. Zato my se zase nemůžeme vykutálet. Je pravda, že děláme očistu našich kol, ale už ne tak důkladně jako předchozí dny. Dávám Martinovi plášť a tak povinně přezouvá zadní kolo. Vyjíždíme o půl jedné. V Rajci potkáváme našeho známého bikera, jak zrovinka vyjíždí z práce. Za Rajeckými Teplicemi si fotím Poluvsianskou skalnú ihlu.


Poluvsianská skalná ihla.

Všichni asi chtějí dohnat ztracený čas, a tak když dojedeme do Lietavské Lúčky mám na tachometru průměrnou rychlost 34 km/h. Po modré a dále po zelené jedeme do Lietavy. Cesta vede přes menší kopec a tak se nám otevírají pohledy na hřeben Martinských holí a Sulovské vrchy.


Martin, v pozadí hřeben Martinských holí.

Sjíždíme do vsi, a kousek před ní je pěkná kamenná autosedačka, tak si musím udělat foto.


Sjezd do Lietavy.

Martin řídí, Radek naviguje :o)


Zřícenina Lietavského hradu.

V Lietavě se k nám napojují dva menší kluci a kopec až pod hrad šlapají s námi. Před zříceninou se zastavujeme na jedné skalce a rozhlížíme se po okolí. Průzkumníci Kuba s Radkem se vrhají na odkrývání ruin zříceniny, já se potuluji po hradu, fotím a obdivuji mohutnost tohoto hradu, který byl ve své době považován za nedobytný. Na nádvoří se posilňujeme, společné foto a jedeme.


Mohutné hradby Lietavského hradu.

Radek s Kubou prozkoumávají zříceninu.


Zub času zde ale zapracoval.

Nádvoří hradu.


Výhled do nížiny na Žilinu.

Společné foto.

Od rozcestníku pod hradem pokračujeme sjezdem po zelené. Sjezd to je pěkně prudký, Kuba to ale sjede celé a my kromě začátku také. Nicméně celou dobu mám oči na štopkách a to nejlepší přijde na konec, kupa dříví, přikrytá rezavým plechem v úrovni paže, bezva věc na amputaci ruky :o) Jsme v Lietavské Svinné a přes les jedeme po modré cyklotrase. Radek má menší potíž se zaseklým řetězem, ale už to definitivně odstraňuje, tak nám nic nebrání pokračovat v cestě.


Radek opravuje zaseklý řetěz.

Sjezd do Zbyňova byl také pěkný - hezká lesní štěrková cesta. Pořád po modré pokračujeme přes Jásenovou do Rajce. Tady si dáváme u náměstí bezva zmrzlinu a zjišťujeme, kde tu mají po šesté ještě otevřeno. Obchod bez potíží nacházíme, tak dokupujeme zásoby a jedeme na chatu.


Pramen (nebo potok) v ústí doliny.

K večeři dělají Radek s Kubou opět výborné těstoviny s kečupem a nějakou omáčkou. Kuba dostává pochvalu za dobré naplánování dnešní trasy. Jen si říkáme, že tu je dnes večer nějak prázdno - už jsme si na Báru s Kamčou zvykli.
Najeto 59 km.

Středa 5.5.: Den začíná dobře, protože k snídani nám náš šéfkuchař Martin dělá výborné palačinky a ani dnes nevynecháváme pořádnou dávku vietnamského zeleného čaje.


Palačinky od šéfkuchaře Martina.

Tentokrát jedeme opět do sedla pod Úplazom, ale po lesáckých cestách. Cestou nás chytají menší přeháňky, za chvíli zase svítí Slunce, prostě takové aprílové počasí.


Rajeckolesnjanská dolina.

Opět občerstvení v sedle pod Úplazom.

Ze sedla pod Úplazom se pouštíme po modré na druhou stranu hřebene. Cesta korytem potoka a okolním bahnem nebyl vůbec dobrý nápad, hlavně když dole zjišťujeme, že se to nechalo sjet i po široké lesní cestě. Z toho plyne ponaučení, že na kole se nevyplatí dodržovat svědomitě turistické značení. Kousek pod sedlem se s námi dává do řeči jeden lesák a ukazuje nám cestu. Sjezdem Slovianskou dolinou řádně očistíme pneumatiky, takže bláto se přesouvá na naše nohy :o) Kousek před vesnicí Valča uhýbáme na zelenou cyklotrasu, po které dojíždíme do Kláštora pod Znievom.


Výhled na Veĺkou Fatru.

Zavrhujeme nápad drápat se ke zřícenině, která je 500 m nad vesnicí. Navíc od jihu přicházejí mraky s pořádným deštěm, takže trávíme nějaký čas schovaní v autobusové zastávce. Když přestane na chvíli pršet, tak se posouváme dál. Pokračujeme přes Predvrícko do Vríckého sedla.


Stádo ovcí.

Martin ve svém okrese :o)

Následuje pěkný sjezd po asfaltu Bazovou a Tmavou dolinou. V Kĺačně čekáme chvíli na Martina. Zastavuje u nás škodovka, vykukuje z ní ten lesník, kterého jsme potkali pod Úplazom, a ptá se, jestli to jsme opravdu my, které potkal nahoře. Asi tam moc bláznů na kolech nejezdí :o) Z Kĺačna nás už čeká jen stoupání do Fačkovského sedla. Postupně se roztaháváme podle toho, jak to komu jede. V půlce cesty si čtu zprávu od Báry, že už jsou v Rajecké Lesné. Když dojedu do sedla, tak se o tom radši ani nezmiňuju, už takhle stačí, že po silnicích máme průměr přes 30 km/h.


Fačkovské sedlo (802 m n.m.).

Posilňujeme se špekáčky, které jsme si chtěli původně někde opéct, ale kvůli dešti na ně nedošlo. Chutnají dobře i studené. Následuje sjezd dolů rychlostí přes 60 km/h, to by ještě šlo. Před Fačkovem si říkám, že máme docela rozumné tempo, takových 32 km/h. Jenže pak se to nějakým záhadným způsobem zvrhlo a už jim ani nestačila čtyřicítka, a zakončujeme to kousek před Rajeckou necelou padesátkou. V Rajecké nakoupíme a jdeme s děvčaty klidným tempem dolinou. Aby toho nebylo málo, tak do třetice potkáváme našeho známého bikera, který se s kamarádem řítí z úbočí jednoho kopce. Za chvíli ho potkáváme znovu, jak mění píchlou duši.


Náš známý biker.

V půlce doliny se odpojuji a jedu napřed uvařit čaj. Ale než se odpojím, musím si udělat ještě foto celé skupiny.


Zleva Bára, Kuba, Kamča, Martin a Radek.

K večeři udělají Kuba s Radkem hrnec gulášové polévky. Na závěr se pustím s Martinem do ražniči. Bára s Kamčou vytvoří obložený talíř a spoustu zeleniny, kterou nám nakoupily. Lahev vína, praskající krb, skvělá atmosféra - nic nechybí k pohodovému večeru. Bára s Kamčou ještě vymýšlejí plán zajít ráno na protější kopec na východ Slunce. Spát jdeme kolem půlnoci.
Najeto 64 km.

Čtvrtek 6.5.: Večer jsem se na chvíli natáhl v jídelně a už jsem tam nadobro usnul. Ani nevím, která z holek se mě ráno zeptala, jestli se jdu podívat na východ Slunce. Ale jako hlavní fotograf výpravy to byla moje povinnost. Lezeme do protějšího kopce, který se jmenuje Priečne (889,2 m n.m.) a na který vede vlek. Já se trošku odpojuji stranou a rychlejším tempem jdu nahoru, potřebuju se takhle brzo ráno trošku probrat. Vrchol kopce je zarostlý, obcházím ho kolem dokola i na druhou stranu, ale dále se jít nedá, všude je spousta křovin. Vracím se na louku na konci vleku a fotím vycházející Slunce a dolinu.


Už netuším, co jsem to fotil :o)

V dáli Strážovské vrchy.


Východ Slunce za Úplazem.

Ještě jednou, menší korekce barev.

Scházím o kousek níž, kde nacházím Báru, Kamču a Radka. Tak si východ zopakuji ještě jednou společně s nimi :o) Vracíme se zpět na chatu, Martin s Kubou ještě dospávají.


Chaty v dolině.

Radek, Bára a Kamča při sestupu.

Cestou jsem na louce pod chatou nasbíral nějaké býlí a tak z něj dělám čaj a pomazánku. Děvčata se zanedlouho zvedají, protože jim jede před jedenáctou autobus. My se ještě věnujeme udržbě kol a vyjíždíme o půl hodiny později. Holky dojíždím až ve vesnici, pěkně si to rázovaly. Jedeme s nimi až na hlavní silnici, kde akorát stíhají autobus do Žiliny. My pokračujeme do Rajce, kde si dáme zmrzlinu a jedeme přes polní asfaltky do Kuněradu a dále na zámek.


Panorama od Minčolu po Kĺak.

Na fotce vypadá zámek lépe než ve skutečnosti. Je sychravo a fouká studený vítr. U zámku chvíli sedíme a děláme svačinu. Nikam se nám už moc nechce, i když Martin by měl nápadů spoustu.


Kuněradský zámek.

Sjíždíme do Rajeckých Teplic. Tady jdu s Martinem nakoupit. Říkám klukům, že jdeme jen vrátit lahve a koupit chleba. Neměli takové dva kuchtíky pouštět spolu :o) S Martinem máme spoustu nápadů, co uvařit, a tak za námi po dvaceti minutách posílá Radek Kubu. Ten se zděsí, co vše už máme ve vozíku. Martin ho uklidňuje slovy: "Neboj, to se všechno sní." :o) Po nákupu si ještě prohlížíme park a jezírko s vodotrysky a fontánou, a jedeme zpět.


Jezero v parku v Rajeckých Teplicích.

Květinový záhon.

Před Rajcem se dává do deště, nejdříve slabého, ale postupně houstne. Radek nasazuje ostré tempo, aby byl brzo na chatě, já s Kubou jedeme spolu, Martin někde v dáli. Kousek před Rajeckou se ode mne odpojuje Kuba a uhání napřed. Když dojíždím do vesnice, tak déšť trošku polevuje. Ale na začátku doliny začíná pořádná sprcha, nasazuju rychlé tempo, protože už je úplně jedno, jestli voda stříká od kol nebo padá shora. Na silnici je deset čísel vody, kterou dojíždím na chatu. Cesta se mezitím změnila v menší potok. Radek už zatopil v kamnech, takže v jídelně je příjemně. Vařím čajík s medem a říkáme si, kdepak je asi Martin. Uteče hodina a Martin ještě nikde, už přemýšlím, že se po něm poohlédnu, když v tu chvíli se objeví. Nakonec z toho vyvázl nejlépe. Když viděl jak začíná pršet, tak zalezl do salaše Šuja, kde si dal halušky s bryndzou a přečkal tam nejhorší nečas. Radek s Kubou se šli prospat, já jsem zatím připravil večeři - smažený sýr. Dali jsme si ho jen s chlebem, ale přišel k chuti. Martin nám večer předčítá z Krchni Nikolajevny, a já se při tom natáhnu na lavici, přikryji dekou a za chvíli usnu a spím spánkem spravedlivých až do rána.
Najeto 52 km.

Pátek 7.5.: Jelikož mají všichni od minulého dne mokré tretry (kromě Martina), tak se shodujeme na pěším výšlapu.


Jeden z mnoha potůčku.

Jdeme přes sedlo pod Úplazom, přes Úplaz (1084,8 m n.m.) a dále bahenním stoupákem na Hnilickou Kýčeru (1217,6 m n.m.). Chvíli pobudeme na vrcholu, dělám zápis do knihy - moc lidí tu od března nebylo. Sestup do sedla pod Hnilickou Kýčerou byl zážitek, naštěstí to všichni ustáli a nikdo se v tom blátě a listí nevymáchal :o)


Hnilická Kýčera (1217,6 m n.m.).

Martinské hole.

Ze sedla jdeme po cestě a dále pěšinou lesem na Rajeckou skálu (1164,4 m n.m.). Sestupujeme přes úbočí Veĺký úsyp, kde je ujetý svah a každý svou cestou docházíme až na silnici dolinou. Já s Radkem jdeme společně, tak jen dole vyklepáme kamínky z bot a jdeme k chatě. Kousek za námi vidíme Martina. Kuba došel na chatu až chvíli po nás, i když byl z lesa dole nejdříve on. Jako správný zálesák nám dělal ještě v lese značky, bohužel jsme šli každý jinudy, ale snaha se cení :o) Na některé jde opět ospalost, Martin studuje horolezeckou metodiku a já si říkám, že by nebylo špatné utřít a uklidit tu kupu nádobí. Šéfkuchař Martin se večer pouští do fazolí se slaninou, já k tomu dělám maso, takže se opět dobře nacpeme.


Jó, vůbec jsme se neměli špatně :o)

Kamínka nás po večerech pěkně hřála.

Sobota 8.5.: Ráno se balíme, poklízíme chatu, k snídani likvidujeme zbytky z lednice, chlebem musíme šetřit. V jedenáct přijíždějí majitelé, tak se nás vyptávají, kde jsme všude byli a radí nám, kde koupit sýr. Loučíme se a sjíždíme do Rajecké Lesné, kde si chce Martin ještě nabrat vodu z léčivého pramene. A taky kupujeme ovčí sýr. Jedeme s Radkem za sebou až za hranice.


Památník padlým partyzánům.
(Jen jsme se neshodli, kam vlastně hází ten granát.)

Za Rožnovem se stavujeme na oběd. Pak už se s Radkem a Martinem loučíme, protože jim to jede trošku rychleji. Ale stejně jsem je jednou dojel :o) Já vyhazuji před šestou Kubu doma v HK a jedu domů.


Myslím, že v Rajeckolesnjanské dolině jsme v tomhle složení nebyli naposled (tím myslím i Báru s Kamčou), protože na takovou pohodu, klid, večerní hovory u krbu, a okolní přírodu se jen tak nezapomíná.

S dovolením Martina otiskuji jeho e-mail, který dokresluje tu skvělou atmosféru, a popisuje jeho trápení s defekty :o)

Ahoj vsichni.
Doufam, ze jste dobre dojeli domu. Ujidam medvedi cesnek a uvazuju, kdy se zase vratim na Fatru. Moc se mi tam libilo. Vcera jsem uvnitr spuntu v plasti nasel kaminek = pricina tri ctvrtecnich pichnuti. Dneska, kdyz jsem jel na nadrazi, tak jsem si vzal pumpicku a dusi, coz jsem nikdy driv nedelal. No a na nadrazi jsem pak nasel v plasti spicaty strep, kdyz jsem zkoumal co to syci...
Duse mi jde vymenit cim dal tim rychleji :-)
Mejte se fajn.
Martin h.c.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 15.5. 2004