Malá Fatra 2005 - zakleté sedlo Bublen

Kdepak, zima se rozhodla, že ustupovat nebude a dává to pořádně najevo. Z nebe se stále sype sníh, lavinové se nechce hnout z trojky na něco menšího, tak do čeho se pustit? Opouštím plán A, tedy výstup na Lomnický štít a nastupuje plán B - přechod Kriváňské Fatry. Radek, původně nalákaný na Vysoké Tatry, jede se mnou.

Pátek 18.2.: Večer ještě musím zvládnout jednu společenskou akci, takže jedeme až Cassovií. Radek omylem vlezl v Praze do kuřáckého kupé a má tam nějakou otravnou ženskou, tak v Pardubicích, kde nastupuji, mění kupé. Cesta probíhá v poklidu, takže o půl sedmé jsme v Žilině.

Sobota 19.2.: Autobus jede až v osm, tak v nádražní hale posnídáme a jdeme na autobusák. Od té doby, co jsem tu byl naposled se nic nezměnilo, tak se ve zbývajícím čase jdeme podívat na náměstí.


Kostel na náměstí v Žilině.

Vracíme se zpátky, u zastávky se už hromadí kupa lidí, někteří i s lyžemi. Ale v autobuse si i sedneme, sic musíme dávat pozor na to, aby nám jeden pán nepodupal batohy. Je vidět, že toho má dost za sebou, sotva se po noční šichtě drží na nohou. Naštěstí měl rozumný nápad, že si sedl. V Terchové se sesypal ze schodů při vystupování a tím představení skončilo. My také dlouho nezůstáváme a ve Štefanové vystupujeme. Na konci vesnice nasazujeme sněžnice a lesní cestou začínáme stoupat. Tu se objevuje skupina šesti lidí na skialpech. Jsou to nějací pohodáři a nijak to neženou. Radek pronáší větu v tom smyslu, že mohl při takovém ruchu rovnou zůstat v Jizerkách. Lyžníky necháváme jít napřed, ale na konci cesty je opět doháníme.
V sedle Medziholie (1185 m n.m.) si borci sundávají bundy, připínají pípáky, a já přemýšlím o tom, zda nelezeme do sněžného pekla. Uklidňuju se tím, že tihle šílenci budou vymetat nějaké žlaby, kde se laviny normálně prohánějí, kdežto my rozumní VH turisté budeme šlapat po hřebeni a navíc mám zmáklou lavinovou metodiku. Kousek za sedlem si dáváme pauzu na sváču. Když nabereme zásobní energii, tak se pouštíme do svahu Stohu. Tentokrát mi stoupání nepřipadne ani tak dlouhé. Rozhledy se na Stohu žádné nekonají, všude jen mlha a trochu tu profukuje.


Vrchol Stohu (1607,4 m n.m.).

Polárník Radek na vrcholu Stohu.

Sestup do sedla je spíše lyžování v prašanu na sněžnicích, super. Ze Stohu valí parta čtyř kluků, tak je pouštíme před sebe, nemáme kam spěchat. Po hřebeni docházíme na Poludňový grúň (1460 m n.m.). Jsme tu relativně v závětří, čehož využíváme k jídlu. Po chvilce se nám zdá, že nad námi prosvítá modrá obloha. A opravdu, za chvíli se začínají mraky trhat.


Na Poludňovém grúňu (1460 m n.m.).

Jdeme hřeben Steny, mezitím se mraky docela protrhaly a tak se vyžíváme ve focení.


Steny.

Ještě jednou.


Hřeben k Poludňovému grúňu.

Fotografující Radek v záři Slunce.

Oblačnost u obzoru také klesá a tak když se drápeme na Hromové (1686,2 m n.m.), vykoukne na nás z mraků Veľký Rozsutec.


Steny, v pozadí Veľký Rozsutec.

Jedno foto mé horalské maličkosti.

Před Chlebem nás dojíždějí dva kluci na skialpech, tak se od nich necháváme trošku poučit o nejlepší cestě z Chlebu k chatě, abychom se vyhnuli lavinovým svahům. Sbíháme tedy dolů a za necelou půlhodinku stojíme před chatou. Ta je docela plná, takže já zabírám poslední postel a Radek bude spát na karimatce v jídelně. Dáváme si čočkovku a pojídáme zásoby. Shodou okolností zde potkáváme Michala s Maruškou, s kterými jsme debatili v prosinci na Štefáničce v Nízkých Tatrách. Dobrá náhodička. Chvilku ještě debatujeme s polskou dvojicí a po desáté jdeme ulehnout.

Neděle 20.2.: Navářím zásoby čaje do termosek, většina lidí ještě spí, tak se moc nemotají pod nohama. Po snídani hned vyrážíme. V plánu je dojít na chatu pod Suchým.


Chata pod Chlebom.

Je zamračeno, výhledy se nekonají, tak alespoň po paměti ukazuji Radkovi, kde je co. Ze Snilovského sedla stoupáme na rozcestí pod Veľkým Kriváňem.


Chleb a Hromové.

Nemůžeme opomenout vrchol Veľkého Kriváňe, i když stejně nic nevidíme, tedy kromě mlhy kolem nás. Scházíme dolů, kde na nás kouká cedule Avalanche area. Tak horké to zase nebude, je lavinová dvojka, ale obezřetnosti není nikdy dost. Traverzujeme svah a scházíme do sedla Bublen (1510 m n.m.). Pamatuji si, že odtud červená traverzovala svah z levé strany. Nacházíme jednu tyč, tak držíme zhruba směr. Traverz se začíná naklánět a tak raději vytahuji cepíny. Když už si myslím, že jsme dost daleko, tak se pouštím přímo vzhůru svahem. Docházíme na nějaký hřebínek, po kterém pokračujeme dále. Po chvíli zjišťuji, že k severu, což je špatné. Na chvíli se zvedá mlha a my na okamžik zahlédneme správný hřeben Malého Kriváňe. A dole tyčové značení, což je lyžařská trasa. Klesáme a po tyčích opět stoupáme na hřeben. Celkem dobrá rozcvička. Zkoušíme jít po nějakých stopách, ale dostáváme se opět na místo, kde už jsme byli. Je vidět sotva na 4 metry, tedy nic moc. Vzhledem k tomu, že vím, jak je hřeben dál na pár místech úzký, navrhuji vrátit se na chatu. Chvilku ještě zevlujeme v sedle Bublen, zda se mraky nad hřebenem nezvednou, ale je to zbytečné.


Zakleté sedlo Bublen.

Veľký Kriváň (1708,7 m n.m.).

Co se dá dělat, vstáváme a vracíme se. Před dvěma roky jsem musel s Romanem také sestoupit. Tak snad dopadne zimní přechod příště. Na chatu docházíme v pohodě za světla a za odměnu si dáváme parené buchty a čaj s rumem. Jsme tu úplně sami, jen večer přichází parta lidí z chat zezdola. My jdeme už po osmé spát.

Pondělí 21.2.: Ráno balíme, snídáme, necháváme si od chataře ukázat skialpy, loučíme se a jdeme opět do Snilovského sedla.


Chata a Veľký Kriváň v pozadí.

Udělalo se docela pěkně, mraky se sice drží nad hřebenem, ale je toho vidět o dost více než včera.


Veľký Kriváň (1708,7 m n.m.).


Chleb v mracích.

Na hřebeni u Snilovského sedla.

V závětří, u budovy bývalého vleku, nazouváme sněžnice a sestupujeme k zavřenému bufetu a lanovce.


Sestup ze Snilovského sedla (foto Radek).

Celá budova lanovky je zezadu zasypaná až po střechu. Hřeben od Poludňovéhu grúňu až po Chleb je v mracích. Posledních pár fot a sbíháme svahem pod lanovkou dolů, do Vrátné.


Stará dolina, Grúň - výhled na sever.

Mraky se povalují po hřebeni.

Dole už čeká autobus, ale máme ještě půl hodiny čas, tak se vyhříváme na Slunci. Škoda, že nemůžeme ještě den zůstat. Autobus zajíždí i do Štefanové, nad kterou se týčí Veľký Rozsutec. Teď v zimě vypadá opravdu monumentálně.


Veľký Rozsutec ze Štefanové.

Ze Žiliny se vezeme domů komfortním Košičanem. Příští zimu to už snad klapne. Nedokončený přechod je jen jeden z mnoha důvodů, proč se na Malou Fatru vrátit.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 27.3. 2005