Přes Kriváňskou Fatru na Martinské hole

V rámci tréninku na Alpy a protože jsem chtěl také konečně přejít celou Kriváňskou Fatru a kouknout se i na Martinské hole, jsem se s Romanem dohodl na této trase. Dali jsme si na ni čtyři dny.

V pátek 20.6. ve 22:39 odjíždíme z hlavního nádraží v HK. Jeli jsme pozdějším vlakem, protože Roman byl ještě do šesti v práci. V Pardubicích jsme čekali do půl jedné na Cassovii. Bylo znát, že vlak je naplněný víc než když jsem jel na jaře, asi díky tomu, že ČD trochu zlevnily. Vlak odjížděl s desetiminutovým zpožděním a cestou ještě víc nabývalo, takže jsem se pomalu loučil s tím, že stihneme autobus v 6:40 do Terchové.

Sobota 21.6.: Do Žiliny jsme dojeli kousek před sedmou hodinou. Další autobus jel v 8:00, tak jsme si šli zatím sednout na lavičku. Což byla chyba, protože za chvíli se přihnala banda "mladejch masňáků" a hrozilo, že se do autobusu nedostaneme, což se také stalo.


Houf masňáků na zastávce.

Abych to zkrátil, tak k hotelu Diery v Bielem Potoku jsme došli asi v jedenáct. Hned jsme uhnuli na modrou značku a vrhli se na Dolné Diery. Ty už jsem měl prošlé z podzimu. Všude plno výletníků, což jsem se zas tak nedivil, byla sobota odpoledne. Spíše mě udivovalo, co tam někteří ty lidi dělají s hladkými teniskami, apod. My jsme nasadili rychlejší tempo, aby jsme nechali tu největší hordu za sebou. Cesta je v soutěskách upravena žebříky a lávkami, přičemž v Dolných dierách se jde skoro po rovině. Stoupání začíná až za sedlem Podžiar.


Dolné diery.

Je tu spousta malých vodopádů.


Lávka - Horné diery.

Se sedla Podžiar jsme prošli Horné diery a místo Tesná rizňa a došli do sedla Medzirozsutce (1225 m n.m.). Tady jsme si dali pauzu. Nad námi se honili šedivý mraky a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Posilnili jsme se, trochu se přistrojili a pokračovali jsme na Veĺký Rozsutec.


Malý Rozsutec (1343,5 m n.m.).

Cesta na Veĺký Rozsutec.

Cestou jsme potkávali lidičky, kteří už sestupovali. Ze začátku se procházelo pod smrky, potom vedla cesta mezi kosodřevinou a výš už byla jen tráva. Pak přišel na řadu nějaký ten řetěz, ale skoro nejsou potřeba. Vylezl jsem na vrchol, zrovna tady byla ještě nějaká rodinka, a počkal na Romana, který vylezl chvíli po mně. Chvíli jsme pobyli na vrcholu a udělali foto.


Stoh (1607,4 m n.m.).

Hřeben z vrcholu.


Na vrcholu.

Do sedla Medziholie je cesta zpočátku trochu prudší, občas je lepší chytnout se řetězu. Jsem rychlejší, tak občas počkám na Romana. Pak už cesta klesá mírně dolů do sedla.



Sedlo Medziholie (1185 m n.m.).

Docela bych ještě přešel Stoh, ale Roman se na to už necítí, tak sejdeme kousek po zelený k bývalé chatě pod Rozsutcem. Tady je nějaké ohniště a kousek dál je vidět, že měl někdo stan. Taky tam nějaká čuňata naházela za kámen flašky a plechovky, fuj. My jsme se posunuli trošku dál, kde jsme postavili stan. Vytáhl jsem vařič a udělal čaj, snědl jsem kuře, co jsem měl z domova, Roman se taky najedl a hned byl tuhý. Já jsem jen tak ležel, spát se mě ještě nechtělo. Asi o půl devátý přišla nějaká skupinka a rozdělala stany kousek od nás. A kolem devátý přišli ještě dva Poláci a ty si rozdělali stan na druhé straně, docela drsný.

Neděle 22.6.: Ráno jsme se najedli, zabalili stan a došli si k pramenu napustit lahve s vodou. O půl devátý jsme začali stoupat na Stoh.


Ráno byl Rozsutec v mracích.

Cestu na Stoh jsem už šel dvakrát. Ze začátku je to trochu víc do kopce, ale pak už to je pohodové stoupání, takže ve čtvrt na jedenáct jsme byli na vrcholu.


Roman v půlce Stohu.

Na Stohu (1607,4 m n.m.).

Pak jsme sestupovali do Stohového sedla (1230 m n.m.). Cesta byla zpočátku suchá, až v dolní polovině jsme museli dávat pozor, aby jsme nesklouzli. V sedle byl taky takový plácek na stan, škoda, že jsme sem nedorazili už včera. Po hřebeni jsme došli na Poludňový grúň (1460 m n.m.). Zrovna se tam konal běh do vrchu.


Závodníci na Poludňovým Grúni.

Vystoupali jsme na Steny, dále sedlo v Stenách, Hromové (1686,2 m n.m.). Cestou jsme potkávali spoustu výletníků, kteří vyjeli nahoru lanovkou z Vrátné. Kolem poledne se začala oblačnost trhat a začalo svítit Slunce.


Veĺký Rozsutec a Stoh.

Pak jsme vyšli na Chleb (1645,6 m n.m.). Tady bylo výletníků ještě víc. Otevřel se nám pohled na Veĺký Kriváň.


Veĺký Kriváň (1708,7 m n.m.), vpravo stanice lanovky.

Když jsme došli do sedla, tak jsme se vydali do bufetu a dali si čaj a pivo v plechovce. Vytáhl jsem z batohu šišku salámu a kousek zařízl. Tak jsme necelou hodinku poseděli a podle mapy plánovali, kam dojdeme. Ve dvě jsme odešli a pustili se na Veĺký Kriváň.


Hřeben od Snilovského sedla k Rozsutci.

Došli jsme na rozcestí pod Veĺkým Kriváňem a došli nahoru. Chvíli jsme zůstali na vrcholu a dívali se co nás čeká a co už máme za sebou.


Tak tahle část hřebene byla ještě před námi.

Pokračovali jsme dále přes sedlo Bublen, kousek za ním jsme nabrali vodu, a šlapali dále na Malý Kriváň (1670,9 m n.m.).


Kousek před Malým Kriváňem.

Dále cesta klesala do sedla Priehyb a odtud stoupala na Strateneč, kde jsme prolézali mezi kosodřevinou. Pak sestup do sedla Vráta, přes Biele skály a na Suchý (1468 m n.m.).


Na Suchým (1468 m n.m.).

Chvíli jsme zůstali na vrcholu, udělali zápis do knihy a rozhlíželi se po krajině. Bylo hezky, byli jsme v závětří, tak se nám ani nechtělo pryč. Následoval prudký sestup do sedla Príslop a pak už mírnější až k chatě pod Suchým. Tady jsme si dali jedno lahvové pivo a dali pauzu. Naproti nám se rýsoval hřeben Martinských hoĺí.


Martinské hoĺe s vysílači na Křižné.

Chata pod Suchým.

Pak jsem hnal Romana dál. Od chaty jsme vyšli po osmé hodině a sestupovali jsme průsekem dolů na Starý hrad. To už bylo pořádné šero a já šel obhlédnout místo na spaní. nakonec jsme zůstali na takovém rovném plácku bez kamenů. Najedli jsme se, a jelikož to nevypadalo na déšť, tak jsme ani nestavěli stan.

Pondělí 23.6.: Ráno jsme spali asi do osmi, pak jsme se najedli, já se skočil umýt dolů do doliny k potoku, zabalili jsme a sestoupili do Starohradské doliny. Dolinou podél potoka jsme došli k prvním chatám. Tady dole je spousta plácků na spaní, už na chatě jsem si všiml staré mapy, kde tenhle úsek byl značený jako veřejné tábořiště. Po cestě jsme došli do Nezbudské Lúčky a dále do Strečna.


Náš nocleh na Starém hradu.

Hrad Strečno.

Ve Strečně jsme zašli do obchodu, kde jsme doplnili sušenkové zásoby a pak jsme si sedli na zahrádce přilehlé hospůdky. Každý jsme si dali jedno pivo, Roman ještě kafe a já kofolu. Ve dvanáct jsme pokračovali, sic se nám moc nechtělo. Prošli jsme kolem hradu Strečno a pokračovali po červené. Cesta za chvíli vedla do lesa a pěkně prudce do kopce. Zhruba každých pět minut jsme nastoupali 100m. Od sedla Rakytie (712 m n.m.) už to nebylo tak strašný. Nicméně jsme dali kousek za sedlem malou přestávku. Delší úsek po cestě vedl na sedlo Javorina (967 m n.m.). Odsud začínala klidnější část cesty, mezi kapradím, občas kosodřevina. Dostali jsme se na částečně zalesněný kopec Úplaz (1301 m n.m.).


Vrch Polom, kde je lom, dole řeka Váh.

Kousek před Minčolem je dělo, jako památník na partyzánské boje za II. světové války. A pak už jsme hned došli na vrchol Minčolu (1363,9 m n.m.).


Dělostřelci u Minčolu.

Vrchol Minčolu (1363,9 m n.m.).

Bylo už šest večer a začal pěkný večer. Pěkně se nám šlo skoro po rovině k vysílačům na Křížavě.


Cesta ke Křížavě.

Na Křížavě jsou dva vysílače, přičemž ten delší má něco kolem 140 m. Na Veĺkú Lúku se jde skoro po rovině po zpevněné cestě.


Křížava - vysílače z Veĺké Lúky.

Dále jsme pokračovali přes vrch Veterné (1441,6 m n.m.) na Hornů Lúku. Od západu se blížili zlověstný mračna a navíc jsme kousek pod Veterným našli medvědí stopy. Romana, který doteď vtipkoval o sežrání medvědem, přešel humor. :o) Měl jsem v plánu dojít až do sedla Maríková. Ale kousek nad ním vede zpevněná cesta a kousek vedle ní byl plácek a ohniště. Neodolali jsme a postavili stan tady. Uvařili jsme si gulášovku a zalehli. Zanedlouho se rozpoutala bouřka. Dlouho se držela skoro nad námi, a až někdy o půl dvanáctý se přesunula na východ.

Úterý 24.6.: Ráno jsme vstali o půl osmé, nechali jsme trochu oschnout stan, pak jsme zabalili, snědli jen pár sušenek a sestoupili do sedla. Podle mapy měl být kousek pod ním pramen. To taky byl ale o 120 m níž. Tak jsme si tam došli pro vodu a zase zpátky. Docela pěkný krpál hned ráno. Ze sedla Maríková vede cesta většinou listnatým lesem, někde jsou výhledy do údolí. Ve čtvrt na dvě jsme došli na Hnilickou Kýčeru. Tady jsme potkali slovenského turistu, který už měl za sebou Súĺovské vrchy. Chvíli jsme si povídali a taky nás varoval, že to na svahu pěkně klouže. My jsme si dali svačinu, rozhlíželi se po krajině a četli si ve vrcholové knize.


Na Hnilické Kýčeče (1217,6 m n.m.).

Při sestupu jsem sebou dvakrát sekl, ten Slovák měl pravdu. Tak dole v sedle jsem si u pramene umyl batoh a vypral kraťasy. Potom jsme šli přes Úplaz do sedla pod Úplazom. Tady jsem se vydal po cestě a neodbočil na pěšinu po modré. Po 200 m jsem přišel na chybu, ale už jsem se nechtěl vracet, tak jsme s Romanem šli dál. Já jsem ale začal zjišťovat, že cesta se stáčí nějak moc k jihu. Vzali jsme tedy směr přímo lesem na sever a za chvíli jsme došli k další cestě. Pod ní ještě níž se rýsovala asfaltka. Přes keře a kopřivy jsme se dostali až k ní. Silnice vede celou Rajeckolesnjanskou dolinou. Po deseti minutách jsme přišli k první chatě. Umyli jsme v potoce nohy, a najedli se. Pak jsme dupali svižným tempem dál po silnici. Dolina je moc pěkná, samé lesy, chatky, všude teče voda, prostě pohoda. Prošli jsme kolem chatové osady Žiar a za další hodinu do Rajecký Lesný. Taky pěkná vesnička, roubené domky, náhon, prostě klid. My jsme došli až na hlavní silnici odkud nám jel po půl sedmý autobus do Žiliny.

Kĺak (1217,6 m n.m.) - někdy příště.

V Žilině jsme si sedli na zahrádku, já jsem dorazil salám a pak jsme už šli na vlak. Cesta, kromě jednoho teplouše a dvou podivných ženštin, proběhla dobře. V Pardubicích jsme ještě přestoupili a já jsem dorazil zase kolem půl šestý domů.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 13.7. 2003