Mont Blanc 2004 - někdy to nejde podle plánu

Minulý rok jsem si po treku u Berniny řekl, že bych se mohl další rok podívat na Mont Blanc. Navnadil mě cestopis od Howadoora, který šel trasu přes sedlo Midi, Maudit na M. Blanc a dolů normálkou. Já jsem chtěl sejít dolů cestou prvovýstupců, přes Bossonský ledovec, ale pár hlasů mě od mého úmyslu odradilo. Ještě sestavit tým a mohli jsme vyrazit.

Neděle 15.8.: Radek mě nabírá po sedmé hodině jako posledního s největším počtem věcí. No vůdce se musí občas postarat o materiál. V HK děláme zásoby na budoucích 12 dní a jako vždy se to přežene. Potom už nic nebrání cestě na západ. Praha, Plzeň, hranice, cesta utíká a tak po jedné v noci to balíme na jednom odpočívadle u dálnice v Německu. Noc je docela teplá, alespoň v mém spacáčku určitě :o)

Pondělí 16.8.: V sedm vstáváme, sice se mi ze spacáku moc nechce, ale co se dá dělat. Po snídani pokračujeme dále na Freiburg a do Francie. Ve Francii projíždíme pár vydřiduššských dálnic a po čtvrté odpoledne jsme konečně v Chamonix. Projíždíme městečko a končíme v kempu la Mer de Glace. Platíme za nás 33 euro a stavíme stany. Kemp je docela v pohodě, teplé vody co hrdlo ráčí, čehož hned využíváme. Vaříme večeři a jdeme chrupat.

Úterý 17.8.: Po ránu je zamračeno, ale kolem jedenácté začíná vykukovat Slunce. Jdeme se podívat do Chamonix na informační tabuli, jak to bude vypadat s počasím. Předpověď nic moc, ale zase to není úplně nejhorší. Rozhodně další den vyrazíme nahoru.


Říčka l´Arveyron.

Kostel v Chamonix na náměstí.

Radek s Bárou si jdou dát pizzu a já s Liborem vyrážíme podívat se na spodek Bossonského ledovce. Nasazujeme celkem ostré tempo, cesta zpočátku pěkně stoupá lesem, cestou je k vidění i jeden malý vodopád.


Jeden malý vodopád.

Kolem třetí jsme u ledovce, Chamonix je dole pod námi a nad námi je vidět věž Aiguille du Midi. Ledovec je pěkně rozlámaný, cesta po něm by nebyla žádná procházka rájem.


Konec Bossonského ledovce.

Horal Fanda, vlevo v pozadí Aiguille d. M.

Když jsme se dost nakoukali, tak jsme vyrazili na zpáteční cestu. Sbíháme docela rychle dolů, protože vidíme, jak se údolím ženou dešťové mraky. Ty nás stejně v centru Chamonix doženou a tak dále jdeme v dešti. Naštěstí jsme si vzali oba membránovku a já mám navíc deštník, který si Radek u mě zapomněl, tak alespoň nemám mokro v botech. Chvilku po tom, co jsme přišli do kempu přestává pršet a tak se můžeme pustit do přípravy večeře. Dělám bramboráky, ale víčko od ešusu není ideální pánev na smažení. Nicméně nepovedené bramboráčky chutnaji a jsou dost syté. Ještě poslední velkou práci dá umýt všechno to nádobí a potom hajdy na kutě, tedy do spacáku.

Středa 18.8.: Ráno nastávají velké přípravy. Rozdělit jídlo na 6 dní pro každého, rozdělit horomatroš a všechno to harampádí nabalit do batohu.


Výhled na Mont Blanc a Aiguille du Goûter.

Rozdělujeme se. Bára s Liborem jdou rovnou z kempu a já s Radkem se přesouváme na parkoviště u stanice zubačky na Montenvers. Tady zaparkujeme, loučíme se ze žluťáskem (Radkova Toyota) a stoupáme po široké cestě vzhůru. Cesta vede lesem, občas pár serpentin, které nás posunou o pár desítek výškových metrů a tak jsme za hodinku a půl na rozcestí, kde na nás už čeká Bára s Liborem.


Les Praz de Chamonix a protější dvoutisícovky.

Pokračujeme až do 1600 m n.m., kde je malý kiosek. Je tu také výhled na spodní část ledovce a protější vrcholky a vodopády, které padají na protějších stěnách.


Aiguille Verte (4122 m n.m.) a les Drus (3754 m n.m.).


Zleva: Libor, Bára a Radek.

Další část cesty až ke stanici zubačky je už dost rušná. Schází tu spousta lidí a tak se občas musíme na úzké pěšině vyhýbat nebo čekat. U zubačky je úplné davové šílenství, proto se rychle proplétáme mezi těmi hordami lidí k hotelu. Tady už není taková tlačenice, ale klidu tu také moc není. Hned se pozná, že sem vede zubačka a že tu je na procházce skoro každý. Sedíme na židlích za hotelem, ujídáme zásoby a když už je lidí méně, tak se přesouváme na travnatou plošinku, zhruba 20 výškových metrů od hotelu. Sušíme a stavíme stany, k večeři nějaké těstoviny a já s Liborem ještě stíháme západ Slunce na vrcholku Signal Forbes (2198 m n.m.).


Ledovec Mer de Glace.

Krásný západ Slunce.

Teplota klesá rychle dolů a od ledovce pořádně fučí. Stany jsou docela v závětří, takže je u nich hned tepleji. Trošku se ještě zdržuji s hygienou a díky tomu si trošku pohraji s foťákem a dělám dva povedené snímky.


Neméně vypečený západ Měsíce.

Aig. Verte - tak toto foto řadím k mé TOP 20.


Čtvrtek 19.8.: Ráno vycházíme déle než jsme původně chtěli vyjít, ale stejně měli ještě před osmou zavřené záchody. Takto jsme si alespoň nabrali zásoby vody. Jdeme po cestě kolem zubačky dolů, až k žebříkům po kterých se sestupuje na ledovec.


Bára a Radek na žebříku k ledovci.

Potkáváme tu dvě party Čechů, tak prohodíme pár vět. Nasadíme mačky, rozmotám lano a jdeme. Zatím bez navázání, protože tu je spousta lidí a ještě bychom se s někým zamotali. Navazujeme se až dále, kde začínají větší trhliny a je kam padat. Kličkujeme mezi trhlinami než se ledovec trošku srovná, potom to je už skoro rovina, sem tam nějaká půlmetrová trhlinka, která se přeskočí.


Mer de Glace - fotka jako z nějakého horského časopisu :o)

Na rozhraní ledovců Mer de Glace a Glacier du Tacul si dáváme přestávku a něco na posilněnou. Slunce pořád slušně svítí, ale nahoře nad sedlem Midi se pořád honí mraky.


Trošku umělecká fotografie.

V této části, kde se spolu ledovce stýkají, je trhlin jako naseto. Držím pořád přímý směr a ani moc trhlin nemusíme obcházet. Po půl kilometru to je zase placka, po které se dá jít docela rychle. Vpředu napravo od nás vykukuje na skále chata Requin. Blížíme se k rozlámané části ledovce - Séracs du Géant. Vypadá to opravdu nechutně a ani netušíme, kudy může vést cesta.


Séracs du Géant - trošku zkreslená fotka, realita byla drsnější.

Nic se nedá dělat a tak se vrháme mezi séraky. Situace je taková, že obejdeme nějakou stěnu, kousek sestoupíme, potom vylezem zase nějaké 3 metry nahoru, další šestimetrová stěna před námi, atd. Za chvilku si už nic nenamlouváme, prostě je to na 2 zbraně do ledu a rámové mačky. Navíc já šikula bez rukavic jsem si bezvadně otloukl kloubky o led a tím mě přešla chuť na další ledolezení. Navíc počasí se začíná kabonit a zůstat v séracích není úplně ideální místo pro nocleh. Utíkáme tedy na skálu s cílem vylézt k chatě. Začínám lézt sólo takovou dvojkovou skálu, na tření docela pohoda, jen kdyby nebylo všude tolik volného kamení, takhle musím dávat pořád pozor, abych na někoho dolů neposlal nějaký šutr. Vždy odlezu na nějaké slušné místo, kde můžu zbytek odjistit a zase pokračuji dál, na chyby se tu nehraje. Po čtyřech délkách se už dá normálně jít nebo to je jedničková skála.


Rozlámaný ledovec a séraky shora.

Ústup po skále k chatě Requin.

Libor jde napřed a za nějakou dobu se vrací, že nahoru k chatě to je už necelých sto výškových metrů. Bere Báře batoh a začínají padat první kapky deště. Za slušného deštíku docházíme k chatě, která je úplně prázdná, pobíhá tu jenom pes a na dveřích je jenom nějaký dopis ve francouzštině, který nám toho moc neříká. Vynášíme si věci do prvního patra a zabydlujeme se. Venku se mezitím rozdováděla slušná bouřka. Počítáme, že příští den uděláme asi odpočinkový a vhodný pro prozkoumání další cesty tím ledopádem.

Pátek 20.8.: Ráno je venku mlha, která ale postupem času ustupuje a kolem desáté hodiny už vykukuje Slunce. Chvilku poté přichází na chatu i dvaˇkluci švýcarští, kteří jsou ověšeni spoustou materiálu. Ptáme se jich (Libor), zda nevědí kudy se nejlépe dostat do sedla Midi. Říkají, že pro ně vypadá ten ledovec neprostupný. Je pěkné počasí a tak jsi jdou vylézt jednu skálu kus za chatou. Já jdu s dalekohledem na hřebínek a prohlížím si asi hodinu, kudy by se dalo jít nahoru. A zdá se, že jsem možnou cestu objevil.


Glacier du Tacul.

Vracím se zpět na chatu. Za chvilku se dole na ledovci objevuje tlupa lidí. A netrvá dlouho a jsou u chaty. Je to chatař s chatařkou a nějací dva chlapíci. Mezitím se s Liborem a Radkem chystáme na průzkum ledopádu. Chatařka letí hned do chaty a za chvíli se začne ozývat hulákání. Posíláme Báru na výzvědy, co se tam děje. Chatařka se vzápětí objevuje s dvěma spacáky a chystá se vynášet ven další věci. Ptáme se, co se děje, že jestli jde o peníze, tak jsme tu chtěli být ještě jednu noc a zaplatili bychom tedy najednou. Ale ježibaba pořád něco huláká francouzsky, neumí ani slovo německy nebo anglicky, takže domluva s ní je skoro nemožná. Cpeme babě prachy, tak se trošku klidní, ale stejně dále vynáší naše věci ven. No nebudu to dále rozvádět, ale Bára s Radkem se nakonec rozhodnou sejít dolů, baba jim vzala chuť zde ještě další noc setrvávat. S Liborem je doprovázíme až na ledovec Mer de Glace, odkud už pokračují sami.


Glacier du Tacul - pohled k Séracs du Géant.

S Liborem se vracíme už bez navázání docela rychle zpět k žebříkům a na chatu. Stíháme akorát dojít, než začne pořádně pršet. Baba už je zklidněná a ukazuje, kde si máme vařit a jídlo si můžeme sníst v jídelně. Mezitím Švýcaři odpoledne prozkoumali ledopád a našli cestu až nahoru do 2900 m n.m., dále by to měla být pohoda. Rozhodujeme se jít ráno s nimi, pokud bude alespoň trochu slušné počasí.

Sobota 21.8.: Švýcaři vstávají před šestou a my se jdeme podívat ven, zda má vůbec smysl jít nahoru. Venku je mlha, vidět je na deset metrů a ještě ke všemu snžží. S Liborem se shodujeme, že v tomhle nemá cenu chodit nahoru. Kluci se tváří, že to je naprosto v pohodě a chystají se na cestu. My ještě zaléháme do spacáků.


V tomto lézt nahoru nemá moc smysl.

V osm nás budí chatařka a tak si jdeme uvařit snídani a zabalit věci. Potom do jedenácté čekáme, jestli se nezlepší počasí. Ale je to pořád stejné, tak se rozhodujeme sestoupit zpět na Montenvers. Slézáme po žebřících na ledovec a přímo přes něj k Mer de Glace. Cestu už známe jak své boty.


Na konci ledovce Glacier du Tacul.

Začínáme potkávat více lidí, kousek od žebříků se musí ještě přelézt pár morálových hřebínků mezi trhlinami a jsme u skály. Prozváníme Báru s Radkem, že se můžou zabalit (stanovali nad hotelem) a po žebřících lezeme nahoru. Nohy už jsou docela cítit. U hotelu ještě chvíli čekáme a uklízíme matroš do batohů. Všude tu visí cedulky ve francouzštině, v kterých píší něco o cestě do sedla Midi. Taky by to mohli napsat alespoň anglicky.


Oblačnost se začíná protrhávat.

Sestupujeme dolů na parkoviště u stanice zubačky v Chamonix. U stánku v 1600 m n.m. si dávám delší pauzu a vycházím dvacet minut po ostatních a vychutnávám si hodinku relativní samoty. Docházím k parkovišti skoro ve stejný čas jako ostatní, auto je na svém místě a tak se přesouváme do našeho kempu. Přemýšlím o tom, zda by nebylo lepší přesunout se další den do Rakouska, ale rozhodnutí nechávám na ráno.

Neděle 22.8.: Ráno si pěkně pospíme, není kam spěchat. Když jdu spáchat ranní hygienu a dívám se na modrou oblohu nad sebou a vršek Mont Blancu, tak si říkám, že by přece jenom možná stálo za pokus zkusit to ještě normálkou. Radkovi s Bárou se už nahoru nechce a tak se s Liborem chystáme. Po dvanácté hodině opouštíme kemp a Radek s Bárou nás vykládají v les Houches. O půl druhé odpoledne vycházíme z 1010 m n.m., nejprve po silničce kolem hřbitova a potom nenápadnou stezkou pořád nahoru lesem. Cesta stoupá dost slušným tempem a ručička na výškoměru se vesele posunuje doprava.


Chamonix a okolní hory.


Pohled na pohoří Jura.

Nad domkem Baraque Forestiere des Arandellys v 1757 m n.m. si dáváme malou přestávku. Odtud už vede cesta mezi loukami až na sedlo Col du Mt. Lachat (2077 m n.m.). Přes sedlo vedou koleje zubačky TMB.


Aiguille du Goûter (3863 m n.m.).

Tramway du Mont Blanc (TMB).

Cesta vede dále podél kolejí. Na konečnou zubačky to je nějakých 300 výškových metrů, ale asi na kilometru a půl, takže za půl hodinky se už občerstvujeme u stánku. Vychlazená kola docela bodla.


Col du mt. Lachat a pohoří Jura.

Na konečné stanici zubačky je nechutně přecpáno, je tu slyšet i čeština. Raději pokračujeme dále. Cesta vede dále po kamenné cestě a potkáváme i kamzíky.


Kamzíci.

Funíme nahoru a před sebou máme výhledy na Goûter a Aiguille de Bionnassay a její ledovec.


Aiguille du Goûter.

Aiguille de Bionnassay (4052 m n.m.).

Chvilku po osmé hodině docházíme k chatě Tete Rouse. Kousek vedle ní je kamenné plato s ohrádkami pro stany. Jednu si zabíráme a stavíme stan. Slunce pomalu zapadá a začíná být pěkná zima.


Aig. Verte a Aig. du Midi.

Aiguille du Midi (3842 m n.m.).


Chata Tete Rousse (3167 m n.m.).

Vařím jídlo a Libor venku kope sníh na vodu. Dělám ještě zásobu čaje a venku zkouším udělat pár nočních snímků. Potom také zalézám do spacáku a rovnám se mezi kameny, které jsou pod karimatkou trochu cítit.

Pondělí 23.8.: Ráno vstáváme o půl šesté, ale než na sebe všechno navlékáme, uděláme snídani a rozpustíme 4 litry vody, tak to zabere dost času. V noci jsme se oba moc nevyspali, přece jen skok o dva tisíce výškových metrů za půl dne je znát. O půl osmé odcházíme od stanu. Jdeme v mačkách přes malý ledovec, který tu je až nahoru ke skalám. Přichází nejhnusnější část na normálce - pověstný kuloár. První přebíhá Libor a já dávám bacha, zda neletí nějaký šutr. Když mám vyrazit já, tak se přežene menší lavinka, ale potom už je klid. Libor je o trochu rychlejší a tak se postupně vzdaluje. Každý si lezeme na vlastní pěst. Celé to je choďák, pár míst na skalkách má tak maximálně dvojku. Výhoda je, že už je dost pozdě a nikdo se s námi tedy nahoru netlačí. Celé to odlézám v mačkách, protože skála je místy namrzlá, výše je sníh. V horní části jsou ocelová lana a pak to je už jen pár kroků a stojím u chaty ve 3817 m n.m. Libor tu už podupává a říká mi, že jde zatím napřed na vrchol. Říkám jen ať si dává bacha a sám se posilňuju a dávám trochu do kupy. Vylézám krátký výšvih na hřeben nad chatu a přes vrchol Goûteru sestupuji do malého sedla.


Aiguille du Goûter (3863 m n.m.).

Ze sedla cesta už jenom stoupá a klikatí se jako had po úbočí Dômu. Plazím se jako šnek a tak to ve dvanáct balím, protože vím, že dojít na vrchol a ještě se vrátit zpět ke stanu je blbost. Jsem ve 4100 m n.m. a ani mi to moc nevadí, protože vím, že se sem určitě opět podívám a udělám si ten přechod hřebene o který šlo především. Dělám ještě pár fotek a sleduju, jak se nahoře stahuje oblačnost.


Dôme du Goûter (4304 m n.m.).

Aiguille de Bionnassay (4052 m n.m.).


Hřeben Aig. de Bionnassay.

Pohled na východ a Bossonský ledovec.

Sestupuji dolů, fouká silný vítr a nahoru se ženou mraky, které se stahují okolo vrcholu. Libor má asi drsné podmínky. Procházím kolem tábořiště pod Goûtrem a po hřebínku sestupuji zpět k chatě.


Stany na Goûteru.

Nahoře začíná bílé peklo.

U chaty chvíli čekám než sestoupí velká skupina lidí s vůdci, udělám jeden letecký snímek a jdu také dolů.


Glacier de Tete Rouse, vlevo od něj chata.

Slézám nejdříve po lanech a dále po kamenech a skalkách. Mačky na skále krásně skřípou, ale drží a to je hlavní. Kuloárem se občas začne sypat kamení, které se s každým odskokem zrychluje. Shora to nevypadá vůbec pěkně. Kolem čtvrté docházím ke stanu, upravuji ukotvení, povaluji se ve spacáku a čekám na Libora. Libor se objevuje po šesté. Byl na vrcholu, jen ho při sestupu potkala ta hradba mraků, takže i chvíli bivakoval, měl tam nahoře docela veselo. Povídal, že jednoho Poláka tam také nakládal vrtulník 20 metrů pod vrcholem. Vařím jídlo a spoustu čaje. Hlava mě už nebrní, takže spím až do rána spánkem spravedlivých.

Úterý 24.8.: Ráno nás budí dost slušné poryvy větru a déšť. Déšť za chvíli trochu ustává, ale vítr fouká silněji. Rozhodujeme se rychle to zabalit, větší testování stanu ve větru už nepotřebuji zkoušet. Jdeme přes ledovec, který je ztvrdlý, mokrý a tedy to pěkně klouže a oba máme s Liborem mačky v batohu. Na posledních 20 metrů si musím vytáhnout cepín a sekat stupy, protože si nerisknu přejít to bez uklouznutí. Když jsme na skále, tak začíná bouřit. Sestupujeme ještě s dvěma Poláky a nasazujeme ostré tempo. Blesky v úrovni očí jsou hodně velký urychlovač. Navíc nahoře se není kam schovat, jediná možnost je sestoupit z hřebene. Spěcháme k domku Baraque Forestiére des Rognes ve 2768 m n.m. Je tu velká banda Francouzů, nějací skautíci, a také čtyři Češi, s kterými se po chvilce dáváme do řeči. Za hodinu se bouřka přežene, už také tolik neprší, tak jdeme dál. Sestoupíme 200 výškových metrů a ještě se za námi ozve zahřmění, to abychom neusnuli na vavřínech. Za chvilku už docházíme ke konečné stanici zubačky. Dva spoje jsou zrušené a další nám jede až v 14:20. Schováváme se pod stříškou vedle bufetu, chvíli také v tunelu, ale tam to nechutně profukuje. Se divím, že tu nemůžou udělat nějaký přístřešek.


Všechny vrcholky v mracích a prší.

Zubačka přijíždí na čas a tak další hodinku až do le Fayet máme v suchu. Dole čekáme chvíli u nádraží, než si nás vyzvedne Bára s Radkem. Naloďujeme se a vyrážíme pryč. Večer zastavujeme u Ženevského jezera, kde se i rovnou najíme.


U Ženevského jezera.

Radek dojíždí až do Německa, kde na nějakém odpočívadle přespíme.

Středa 25.8.: Ráno pokračujeme Německem, v poledne se zastavujeme u Bodamského jezera a pokračujeme dále do Rakouska.


Bodamské jezero.

Jedeme až do Innsbrucku, na St. Johann, Wörgl a až za Bad Reichenhall, kde víme s Radkem o jednom tábořišti. Loučka vypadá sice už jinak než před třemi lety, ale stany se tu pořád postavit dají. Všechno je nechutně mokré, tak je nejlepší zalézt rovnou do spacáku.

Čtvrtek 26.8.: Ráno prší a tak nemá smysl zůstávat a jedeme rovnou do Čech. Večer přijíždíme do Hradce, kde vykládáme Libora a potom jedeme ke mně domů. Radek s Bárou spolu pokračují dále do Krnova.

Tímto končí další výprava. Nevím zda úplně podařená, ale rozhodně jsem bohatší o pár dalších zkušeností a pravidel do dalších akcí.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 22.9. 2004