Rakouské Alpy 2004 - přechod Loferer Steinberge a Wilder Kaiser

Tuto výpravu jsem začal už v červenci 2002 přechodem Berchtesgadenských Alp a skončil jsem díky špatnému počasí na chatě Schmidt-Zabierow v Loferer Steinberge. Chtěl jsem tento restík smazat a tak po dvou letech opět vyrážím sólo s cílem dojít z Loferu do Wilder Kaiser a vrátit se do St. Johann in Tirol. Mám na to 9 dní, tedy žádný spěch, spíše taková pohodová poutní cesta.

Pátek 9.7.: Včera jsem trošku zabalil batoh a říkám si, jaká to je paráda, protože má 13 kg a už tam chybí jenom pár drobností. Dnes tedy do něj těch pár drobností přidávám a nestačím se divit. Váha ukazuje 25 kg, což je docela šílené. Ale co, už nemám čas to přebalovat, stejně musím trénovat na srpen. Táta mě hází na vlak do Smiřic, kde si kupuji jízdenku do Jihlavy. Myslím si, že když jedu tentokrát bez kola, tak nebudou žádné problémy. Hluboký omyl! Kontrola jízdenek a průvodčí mi oznamuje, že si mám v Hradci přestoupit na autobus. A já tentokrát drahám tak věřil :o( Výluka je mezi Hradcem a Opatovicemi a vlak do Pardubic přijíždí s čtvrthodinovým zpožděním. Rozhozen jsem podruhé, když zjistím, že rychlík do Kolína má půl hodiny zpoždění. Pomalu se loučím s myšlenkou, že se do těch Alp dostanu. Ale zatím to beru v klidu (co se také dá jiného dělat) a jdu navštívit informace. Paní je ochotná a tiskne mi další spojení do Jihlavy. Utíkám tedy na osobák do Kolína. Zbytek cesty už naštěstí proběhl klidně a já ve třičtvrtě na jedenáct stojím v Jihlavě na autobusovém nádraží. Autobus Tourbusu přijíždí přesně v jedenáct a tak se přece jen do hor dostanu. Odbavení na hranicích probíhá v rychlosti a já opět usínám.

Sobota 10.7.: Zdá se mi sen, že jedu po rušné silnici a venku pěkně prší. Otevírám oči a vidím, že sen to není. Projíždíme Salzburg a venku pořádně leje. Připomíná mě to naši cyklocestu před dvěmi týdny. Jsme tu už v šest a mě jede autobus do Loferu až v 8:25. Schovávám se v hale na vlakovém nádraží a beru na sebe bundu a kalhoty, protože na kraťasy to opravdu není. Pojídám k snídani závin a poté podřimuju na lavičce zastávky městských autobusů. Autobus do Loferu jede přesně. V Loferu hned zalézám na lavičky u informačního centra, které jsou pod střechou. Až do půl třetí čekám, než přestane pršet.


Mapa Loferer Steinberge 1:20000 u informačního centra v Loferu.

Jsem naprosto v klidu a říkám si, že vše na světě je pomíjivé, tedy i ten déšť. Celé čtyři hodiny využívám k psaní cestopisu a ujídání zásob z batohu. Před třetí odcházím. Odhadnu směr přes Lofer a za chvíli si už vykračuji soutěskou Loferer Hochtal.


Loferer Hochtal.

Uprostřed soutěsky na mě občas vykoukne Slunce, a protože mě čeká vystoupat 1100 metrů, jdu do kraťas a trika. Ve čtyři odcházím od parkoviště, které je na konci cesty. Minule jsem byl za dvě hodiny nahoře, poháněn hrozbou bouřky. Tentokrát si jdu langsam a vychutnávám si výhledy do údolí.


Výhled do údolí na Lofer, Untersberg a Reiteralpe.

Nahoře se stále převalují mraky.

Procházím kolem místa, kde dříve stávala chata. Škoda, že už není, nemusel bych se ještě drápat tak vysoko. Chybí mi podle výškoměru ještě nějakých 300 m a začíná kapat. Říkám si, že by to mohli nahoře ještě na půl hodiny zavřít. Mé přání je vyslyšeno do puntíku. Přesně za půl hodiny, když se drápu po rozpukaných plotnách, začíná pršet. Zvyšuji tempo a 100 výškových metrů překonávám za osm minut. Jsem kousek pod chatou a cesta vede přes větší sněhové pole. Ha, podraz, minule tu byla jen troška sněhu a teď je tu plotna firnu, která má dobrých 35°, možná více a na délku 50 metrů. „Jó, to jsi horal, hlavně že jsi ten cepín měl doma v ruce," říkám si. No nic, pořádně zakopávám boty, sníh je měkký, tak to docela jde a navíc mě urychluje ten déšť. Za pět minut jsem v chatě. „Hallo!" zdraví mě chatařka a ptá se, zda tu budu spát. Samozřejmě, kam bych ještě v takovém nečase lezl. Dávám si teplý čaj a Knödllsuppe a je mi dobře.


Výhled od chaty k Watzmannu.

Kromě mě tu je ještě jeden horal a manželé chataři. Sepisuji cestopis z kol a v devět jdu spát. Venku jsou 4°C a fučí vítr.

Neděle 11.7.: Mám budík na sedmou, ale příroda mě vyhání dřív. Svítá, je zamračeno a teploměr ukazuje stupeň nad nulou. Si říkám, že už jen chybí, aby začalo sněžit a jdu ještě zalehnout. V sedm mě probouzí budík a také kapky deště, takže ze spacáku nevylézám. Probouzím se v devět a vidím, že venku je nějak moc světla. Že by? Jdu k oknu a už to vidím - venku padá sníh a je pěkná mlha. Ve spacáku je teplo a hlad zatím nemám, tak není co řešit. Až v jedenáct se vykutálím, dávám si čaj a müslli z vlastních zásob. Je tu jen chatař a tak mu říkám, že zůstanu ještě jednu noc. Mám spoustu času a tak pokračuji v cestopisu a sleduji, co provádí mraky v údolí.


Duha v údolí.

Kolem druhé se začíná počasí zlepšovat, ale už nemá cenu někam chodit. Přichází chatařka a za chvíli i její dvě děti. K večeři si dávám těstoviny se sýrem a černý čaj. Potom si s Katharinou (tak se chatařka jmenuje) asi hodinu povídám o mých cestách. Až se divím, kde se ve mně bere tolik německých slov. Říká, že tuto zimu napadla spousta sněhu a že ještě před měsícem bylo vše pod sněhem. Ptám se na cestu nahoru a Katharina mi doporučuje jít jedině po cestě 613 přes sedlo Wehrgrubenjoch - 2218 m n.m. Klettersteig Nackter Hund je prý pod sněhem a cesta 612 přes Mitterhorn, Rothorn a Seehorn není také dobrá. Dám na rady zkušené horalky a jdu spát.

Pondělí 12.7.: Ráno vstávám o půl sedmé. Venku jsou dva stupně nad nulou. Snídám a platím. Katharina se ptá, kam mám namířeno, zda do Loferu nebo do St. Ulrichu, když je takové počasí. Povídám, že do St. Ulrichu a že počasí je lepší než včera. Za deset minut už tato věta neplatí, protože venku začíná sněžit. Jsem připraven vyrazit a tak jdu. Přece jen sólo akce jsou drsné a takové počasí dodává horám správnou zimní atmosféru.


Chata Schmidt-Zabierow (1966 m n.m.).

Sestupuji nejprve asi 30 výškových metrů do kotle pod chatou a potom už jen pořád nahoru. Musím dávat pozor na značení, na trhliny ve skále, na sněhové plotny. Drsné hory mě nenechají vydechnout.


Cesta do sedla Wehrgrubenjoch (2218 m n.m.).

A pak to přijde. Rozhlížím se, kde je Punkt (značka) a už ho vidím. Sto metrů ode mně za sněhovou plotnou. Ta se mi nelíbí už od začátku. Dole má takových 30° a čím více se sunu výš, tím nabírá větší sklon a já důkladněji vykopával stupy. „Hlavně že sis vzal kus lana a cepín je doma ve skříni," ozývá se mi v hlavě. Jsem už na úrovni značky, ale moc vpravo od skály. Musím pár metrů traverzovat, abych se dostal na skálu. Při jednom kroku se mi ulomí pod nohou stup a už jedu. Hned zkouším brzdit, ale jako na potvoru je tu sníh dost tvrdý. Tady by pomohl jen pan Cepín. Jelikož jsem se dostal při traverzu kus nad skálu, po které vede ze sněhu ocelové lano, tak měním směr jízdy k němu. Chytám se, ale vykouzne mi z prstů. Stačí to ale k tomu, že mě to hodí do trhliny mezi skálou a sněhem. Uff, pět metrů jízdy a bohatě mi to stačilo. Loferer Steinberge mě pořádně zkouší. Jsem mezi hladkou skálou a sněhem. Po skále to nejde, tam nejsou žádné chyty, tak musím znovu na sníh, ale tentokrát pořádně. Vykopávám pořádně stupy, opírám se o ruce a za chvilku jsem u fixního lana na skále.


Tak toto raději bez cepínu nezkoušet!

Následuje pár jednodušších skalních úseků, které se dají zmáknout i s hůlkami. Jsem 20 m pod sedlem a začíná prudší část zajištěná lany. Za sucha bez problémů, ale teď je skála mokrá nebo na ni je pšt čísel sněhu. Nepokouším horské duchy a navlékám se do úvazků a beru si ferratový set a na hlavu přilbu. Za pět minut jsem po lehčím lezení v sedle. Ačkoliv je tato strana obrácená k jihu, tak sněhu tu je také spousta.


Hřeben Nackter Hund (2372 m n.m.).

Kousek pod sedlem.

Ale sněhová pole jsou méně prudká a tak je sestup jednodušší. Když jsem ve dvou tisících, tak na mě vykoukne Slunce a také sněhová plotna, která leží přes cestu. Není moc velká, ale pěkně šikmá a mně se dnes už po ničem takovém chodit nechce. „Tady to vypadá, že by to mohlo jít," říkám a opravdu to jde. Slezu 150 výškových metrů a dojdu k místu, kde začíná být skála "skoro" kolmá. Jednou rukou se držím kosodřeviny, druhou skály a lezu dolů. Kosodřevina ale po pár metrech končí a já také. Že to lano přijde ke slovu tak brzo, jsem opravdu netušil. Vylezu opět nahoru, vytahuji z batohu lano, smyčku a reverso. Na koncích lana pěkně uzlíky, protože nepotřebuji být dole na suti až tak rychle. Slézám opět kousek dolů a nacházím použitelný zub ve skále, za který chytám smyčku. Opatrně slaňuji, spíše se snažím lano moc nezatěžovat. Dole se mi podaří po pár pokusech smyčku ze zubu vyháknout a celou proceduru zopakovat ještě jednou, protože lano dá napůl jen 7,5 metru. Potom už slézám po trávě a lehké skále dolů na suť. Že by další zkouška hor?


Zdálky nevinně vypadající stěna.

Po suti jdu dolů, potom mezi kosodřevinou a dále do lesa. Asi ve 1400 m n.m. vidím kousek od cesty chatku. Je u ní lavice a i stůl, který se dá sklopit, čehož využívám k pozdnímu obědu. Jen co dojím, začíná pršet.


Na konci suťoviště.

Přečkávám déšť u chatky.

Za tu dobu jsem vysledoval jakýsi systém. Dopoledne je většinou šeredně, kolem poledne zvedne Slunce mraky nahoru a začne svítit do údolí. Odtamtud se začnou zvedat oblaka mlhy, která se nahoře ochladí a shlukuje se do mraků, z kterých začne pršet. A po dešti se celý cyklus opakuje. Čekám až se to vyprší a když přestává, tak vyrážím. Tady dole si musím pro změnu dávat pozor na mokré kořeny, po kterých se dá krásně uklouznout. A tu se nějaký hnědý kořen posunuje přes cestu, asi nějaká hadice. Člověka ty potvory ani nenechají, aby se jen kochal okolím.


Nahoře se pořád drží mraky.

Scházím kolem potoka a procházím St. Ulrichem. Jdu po cestě k lázním Latschenbad. Kousek před nimi je parčík, v něm houpačky pro děti a lavička. Lavičku zabírám já a hned se pouštím do kuchtění. Dojídám, balím věci a opět se dává do deště. Rychle cpu věci do bivakovacího pytle, na lavičku rozkládám žďárák s karimatkou, spacákem a zalézám do něj. Za bubnování kapek usínám.


Pohled na Loferer Steinberge ze St. Ulrichu.


Úterý 13.7.: Ráno to není o nic lepší. Ležím ve žďáráku a říkám si, že když ne teď, tak určitě odpoledne přestane pršet. Pokouším se občas usnout a nebo koukám ven a zaříkávám počasí. Ve dvě odpoledne přestává pršet a já po osmnácti hodinách vylézám definitivně ze žďáráku. Dělám si pozdní oběd, ale jen studený, protože kdybych vytáhl vařič, začalo by určitě pršet. Vydávám se k lázním a za nimi cesta zatáčí do prudkého kopce. Stoupám totiž na Schafelberg (1597 m n.m.), takovou naši Sněžku.


Pohled na St. Ulrich z úbočí Schafelbergu.

Stoupání je pěkně prudké, takže za chvíli na sobě nechávám jen triko. Závěr je mezi kosodřevinou po cestě rozdupané od kravek. Na vrcholu stojí kříž a fouká tu vítr, takže si beru bundu.


Kirchberg (1678 m n.m.)

Vrchol Schafelbergu (1597 m n.m.).

Počasí vypadá opět špatně, každou chvíli čekám, kdy nahoře otočí kohoutek. Stoupám dále na Kirchberg (1678 m n.m.). Tady začíná drobně pršet, tak jen rychle cvakám vrcholový kříž, zapisuji se do vrcholové knihy a jdu dolů.


Vrchol Kirchbergu.

Přede mnou jsou čtyři kravky, které když vidí, jak si to rázuju dolů, neriskují a dávají se na ústup. Vypadám teď jako nějaký pastevec, který vede stádo na farmu. U farmy Gerstberg-Alm se kravky oddělují a já pokračuji k farmě Adlerspoint. Byla by to pěkná romantická procházka v zapadajícím Slunci, ale realita je drsnější. Na Adlerspointu se ptám, zda se tu někde dá sehnat ubytování. Kluk říká, že nedá a tak musím až do Kirchdorfu. Naštěstí přestává pršet , ale ochlazuje se, takže na sebe házím ještě triko a vestu. Za šera scházím štěrkovou cestou dolů, do Kirchdorfu.


Sestup do Kirchdorfu.

Mimochodem mezi farmami jsou bezvadné štěrkové cesty, ideální trasy pro horská kola. Až za tmy jsem v Kirchdorfu. Pochybuji, že v deset večer bude ještě nějaký penzion otevřený a dávat peníze za hotel se mi nechce. Zase musím být drsňák a blízká autobusová zastávka se k noclehu přímo nabízí. Vařím si teplý čaj a večeřím chleba s paštikou. Rozbaluji na lavici karimatku a spacák a usínám.

Středa 14.7.: Budím se o půl šesté, ale ještě necelou hodinku ležím. Po snídani jdu do Kirchdorfu nakoupit. Jako bych už takhle neměl těžký batoh, tak přidávám dalších 3,5 kg. Za Kirchdorfem tu zátěž začínám likvidovat. Mizí jogurt, půl bábovky a banán a hned jsem o půl kila lehčí. Ještě přelévám dvoulitrový džus do lahví a mužu pokračovat. Kolem malé nádrže Stausee jdu do Gasteigu a dále směrem na Griesenau.


Nádrž Stausee.

Alpská květena.

V první zastávce opět pauzuju. Nějak se mi dnes nikam nechce a také není kam spěchat. Tak si hodinku sedím, odlehčuji batoh a rozhlížím se kolem. Po druhé docházím do Griesenau a odbočuji do údolí Kaiserbachtal. Nade mnou ční do výšky východní stěna Larcheggu (2123 m n.m.). Od parkoviště jdu po štěrkové cestě podél potoka a kochám se přírodou. Celé údolí, kterým vede silnice, má necelých 5 kilometrů. Kousek za Griesener Alm (1006 m n.m.) si vařím večeři. Odtud tu píšou na chatu Stripsenjochhaus (1577 m n.m.) jeden a půl hodiny.


Uprostřed na skále je chata Stripsenjochhaus.

Fleischbank (2186 m n.m.)

Tedy se neflákám a zkouším, zda to s mým batohem dám. Cesta stoupá serpentinami pod stěnou Predigtstuhlu (2116 m n.m.) a dále Fleischbanku (2186 m n.m.). Za hodinu a dvacet minut stojím u chaty a koukám se, kudy to mám další den jít. Si ze mně dělají srandu, ne? Jakási římsa ve stěně a ztrácí se někde za skálou, raději nevidět pokračování.


Pohled dolů na Kaiserbachtal.

Začátek cesty na Ellmauer Tor.

Ubytovávám se na chatě, dávám do sušárny žďárák a ostatní mokré věci a po večerní hygieně jdu spát.

Čtvrtek 15.7.: Ráno vykouknu z okna a naprostý humus. Nahoře si usmysleli, že vody není nikdy dost. Tak zalehnu a vylézám až v devět. Dávám si "Grosse Früstick" a platím si ještě jeden nocleh. Pak zalézám na matraci a sepisuji povídání o téhle akci a táké si trošku zdřímnu. Ve tři přestává pršet, ale na nějaké výstupy je už pozdě. Po čtvrté si jdu ven uvařit jídlo. Je docela teplo a tak si říkám, že bych se mohl podívat na Stripsenkopf (1807 m n.m.).


Stripsenkopf (1807 m n.m.)

Od chaty píšou 35 minut. Tož jdu uklidit věci a vyrážím. Ostrou chůzí jsem na vrcholu za 25 minut. Nahoře je altán, i vrcholová kniha tam je. Koukám, že den předtím než jsem došel na chatu, tak tu byli dva Češi z Opavy. Dělám tu také zápis a jdu zpět na chatu, kde si po dobitém vrcholu dopřávám Radlera.


Vrchol Stripsenkopfu.

Dole chata Stripsenjochhaus.


Panorama ze Stripsenjochu.


Tabule s popisy.


Predigtstuhl (2116 m n.m.)


Pátek 16.7.: Ráno svítí Slunce, což je nevídané. Nespěchám, protože skála je ještě mokrá. O půl deváté vylézám ze spacáku a balím. Venku na Slunci si vařím snídani a v deset vyrážím. Čeká mě cesta na Gruttenhütte přes Ellmauer Tor, což je klettersteig a od chaty vypadá pěkně divoce. Sestupuji takových sto výškových metrů na rozcestí a vydávám se po stezce ke stěně.


Pohled k chatě Stripsenjochhaus.

Oblékám na sebe úvazky, klettersteigový set a na hlavu narážím přilbu. Skupinka starších pánů následují mého příkladu. Zblízka cesta až tak obtížně nevypadá, choďák, max. I+, ale opravdu jen někde. Ale vypadnout z římsy někam dolů to se dá.


Začátek cesty, zatím široká stezka.

Cesta je pojmenovaná po Josefu Eggerovi.

Pouštím dědové před sebe, protože mám těžký batoh a nikam se neženu. Skála je místy mokrá, ale nic strašného.


První polovina cesty vede po římse.

Potom následuje kratší stěna.

První záludnost přichází v podobě velkého sněhového pole. Ještě před ním docházím dědové a dávám se s nimi do řeči. I když sníh tu není tak prudký jako minule, tak vykopávám pořádné stupy.


Sněhové pole před sedlem.

A jsem na vrcholu. Tedy ne na vrcholu, ale v sedle Ellmauer Tor. Mohl bych se odtud drápat na Goinger Halt, ale vůbec se mi nechce. Nejsem tu tentokrát jako sběratel vrcholů, spíše jde o samotnou cestu. Kochám se pohledem na okolní stěny a do údolí.


Pohled z Ellmauer Tor k severu.

A pohled k jihu.

Cesta dolů vede opět přes sněhové pole a dále sutí. Na rozcestí se rozhoduji kam dále. Buď na Grutenhütte nebo na Gaudeamushütte. Jelikož na Gaudeamus bych musel sestoupit ještě nějakých 400 výškových metrů, rozhoduji se pro chatu Grutten (stejně jsem ji měl v plánu). V mapě je cesta značená jako klettersteig a jmenuje se Jubilämsteig. Překonala zatím vše, co jsem za tento den přelezl. Skalní římsa, která se na některých místech ani římsou nedala nazvat. Vždy když jsem si říkal, že nic horšího už nemůže přijít, tak mě čekalo překvapení. Nutno podotknout, že jsem to šel jako správně pomatený Rakušák bez úvazků, jen jsem si vzal přilbu.


V klettersteigu Jubilämsteig.

Pohled na část klettersteigu.

Největší překvapení bylo sněhové pole v jednom žlabu, které mělo minimálně 45° a byl to pěkně tvrdý firn. Parta starších Rakušáků to přelezla, tak jsem se do toho obul také a nepříjemný úsek byl za mnou. Bez cepínu bych se tudy klouzat nechtěl. Lezu poslední metry v jedničkové skále a na konci už je jenom cesta vedle kosodřeviny. Nakonec si říkám, že to zase tak těžké nebylo.


Goinger Halt (2242 m n.m.)

Ellmauer Halt v odpoledním Slunci.

Docházím k chatě a za odměnu si dávám Apfelstrudel a Radlera. Rovnou si vyjednávám i nocleh a potom si jdu na lavičku za chatou vařit večeři.


Chata Gruttenhütte (1620 m n.m.)

Žebrající kavče.

Potom si jdu ještě sednout na terasu k jednomu Radleru a rozhlížím se dalekohledem po okolních vrcholcích. Říkám si, že takto má vypadat den na horách. Krásný večer dokreslují efektně nasvícené mraky.


Nasvícené mraky od západu Slunce.


Sobota 17.7.: Vstávám, vykukuji z okna a vítá mě nebe bez mráčku. Je rozhodnuto, dnes je v plánu výstup na Ellmauer Halt (2344 m n.m.) - nejvyšší vrchol Wilder Kaiser. Objednávám si snídani, abych se nezdržoval a vyrážím.


Mapa části Wilder Kaiser.



Panoramatický výhled k jihu od chaty Grutten.


Hned u rozcestníku je cedule s upozorněním, že je nutná jistota chůze a odolnost proti závratím. Si říkám, že to bude určitě pěkná divočina, asi v podobném duchu jako předešlý den. Cesta ze začátku plynule stoupá a jsou čím dál lepší výhledy na okolní hory. Vyjdu na hřebínek a otevře se mi pohled do kotle, v kterém je ještě sněhové pole.


Osvětlené hory a nebe bez mráčku.

Sněhové pole u úpatí hory.


Ještě jednou pohled k jihu (Niedere a Hohe Tauren, Kitzbüheler Alpen, atd.).


Do jeho půlky jdu po sněhu, ale sklon se stále zvětšuje, tak raději přelézám na suť. Nad cestou si dávám pauzu, nepotřebné věci balím do dvou tašek a zavěšuji repkou za skálu.


Pod stěnou Ellmauer Halt.

A pohled na spodní polovinu cesty.

Relativně nalehko jdu k prvním lanům. Místy se opravdu musí trochu více lézt a tak to za mnou jeden starší pár vzdává. Adrenalinový úsek představují roxory zatlučené ve skále, po kterých se musí přejít nahoru.


Teď už nic, co by stálo za řeč.

Letecký pohled na chatu Gruttenhütte.

Cesta se poté rozdvojuje, buď se může lézt průrvou ve skále nebo vzdušnější varianta po povrchu skály. Raději lezu průrvou, v které je i žebřík. Potom už to je jenom choďák až k bivakovací chatce Babenstuberhütte.


Bivakovací chatka Babenstuberhütte kousek od vrcholu.


Poslední lana a stojím na vrcholu Ellmauer Halt - 2344 m n.m. Na vrcholu dělám pár fotografií, od jednoho Rakušáka se nechávám fotit, posilňuji se a rozhlížím se po kraji. Je se na co dívat.


Údolí Ellmau a v dáli Taury.

Horal Fanda u vrcholového kříže.


V dáli hřeben Loferer Steinberge.

Pohled k Stripsenjochu.

Po půlhodince na vrcholu se balím a jdu dolů. Cesta mi teď připadá naprosto v pohodě.


Sestup průrvou.


Ve spodní části potkávám kluka s holkou, kteří jdou dost nalehko, batohy asi nechali pod stěnou. Dívčina se mě ptá, jak to dále vypadá. Říkám, že to je ještě těžší a pro výstup nahoru je už dost pozdě (bylo kolem 15 h). Ona hned povídá klukovi: „Gehen zurück!" „Hmm, té by byla škoda", říkám si a lezu dolů. Tašky jsou na svém místě, tak rovnám věci do batohu a jdu zpět na Gruttenhütte. Dávám si opět Radlera a štrůdl. Potom se pomalu loudám k chatě Gaudeamushütte (1263 m n.m.).


Sestup od Gruttenhütte.

Krásné horské zvonky.

Kousek před chatou si vařím večeři, je krásná večerní idyla, jen od západu je vidět, jak se kupí mraky.


Sedlo Ellmauer Tor a okolní vrcholy.


Na chatě si platím jeden Matrazenlager, sleduji večerní bouřku, která přišla a spím osamocený s třemi horalkami v místnosti Fleischbank (na Gaudeamushütte mají pokoje pojmenované po okolních vrcholech).

Neděle 18.7.: Ráno si dávám snídani a rozhoduji se, co dál. Ptám se na odjezd autobusu z Ellmau, ale jeden jede už po deváte a další až odpoledne. To je spousta času, to bych si mohl vylézt na Baumgartenköpfl (1572 m n.m.). Nemeškám tedy a vydávám se do kopce. Už od rána je pořádné a tak ze mě úplně leje pot. Vrchol je takový nenápadný a já pokračuji za lepšími výhledy ještě kousek výš, takže se dostávám přes 1750 m n.m. Tak vysoko jsem ani nechtěl, ale co, když už jsem tu, tak budu pokračovat po Wilder-Kaiser-Steig, která vede pod jižní stranou Kaisergebirge, až do St. Johannu.


Pohled na Ellmauer Halt, Sonneck, Fleischbank, atd.


Vykračuji si tedy pod úpatím Ackerlspitze (2329 m n.m.) a Maukspitze (2231 m n.m.). Na tyto vršky bych si chtěl také zalézt, ale někdy jindy. V dálce vidím St. Johann, mám to k němu ještě pěkný kus.


Stezka Wilder-Kaiser-Steig.

Pohled k St. Johannu.

Sestupuji pastvinami, jdu kousek nad farmou Graspoint-Hochalm, po nějaké době scházím do lesa a jdu kolem vodopádu Schleferfall. Jsou zde pěkné menší skalky, tak tu je docela dost sportovních lezců.


Vodopád Schleferfall


Poté sestupuji dolů. Mám docela čas, odjezdy ze St. Johannu jsem si zjistil už doma, tak se ještě zastavuji na jednoho Radlera v restauraci Rumlerhof (775 m n.m.). Dívám se na teploměr a je 26°C ve stínu, tedy pořádné horko. Po asfaltu docházím až do St. Johannu.


Poslední pohled na Wilder a Nieder Kaiser.


Autobusem jedu do Loferu a dálším na Salzburg. Jdu si do města koupit něco na zub a loudám se zpět na autobusák. Tourbus přijíždí před půl devátou, tak skoro vůbec nečekám.

Odjíždím a říkám si, že sólo akce jsou jedny z nejlepších. Možná někdo bude oponovat, ale jde o to, že sám si člověk více odpočine, nemusí dávat na nikoho pozor, je více v kontaktu s okolím, proto si o hodně víc procvičí cizí jazyk, a kladů je ještě více. Nevěříte? Tak si to schválně někdy zkuste. A že si myslíte, že to je nebezpečné? Možná to je bezpečnější, než když jdete v partě. Tady jste sami a víte, že si musíte dávat setsakramentský pozor, abyste neudělali nějakou chybu, protože vám nikdo nepomůže.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 29.8. 2004