Zimní přechod Krkonoš

Sólo přechod zimních Krkonoš s trochou sněhu, zato s pořádným mrazem.

Ve středu 18.12. jsem se po noční vrátil domů, nacpal věci do batohu, hodinku jsem si zdříml a v 10:45 jsem už stál ve Smiřicích na peróně. Vlak přijel s desetiminutovým zpožděním, až jsem se bál, že v Jaroměři nestihnu autobus. V Jaroměři jsem byl na Špici s předstihem, ale autobus přijel déle skoro o půl hodiny. V Trutnově jsem měl čekat hodinu, ale díky pozdnímu příjezdu to byla jen třičtvrtěhodina, kterou jsem využil u stánku s občerstvením. Potom jsem nasedl do autobusu a sjel až na Pomezní boudy.

Byly dvě hodiny odpoledne, mraky visely přímo nade mnou a já vyrazil po červený k prvnímu rozcestí, kde jsem uhnul doprava a došel k hranici. Odtud jsem už pokračoval po polské modré značce. Proplétal jsem se mezi zasněženými smrčky, padal na mě prašan, prostě pohádka. Asi po kilometru už vedla pěkná cesta, tak jsem celkem upaloval.


Cesta na Skalný Stól.

Něco po třetí jsem dorazil na Skalny Stól 1281 m n.m. Byla odtud pěkně vidět Sněžka, kolem ní mraky a Slunce, které zapadalo za obzor.


Sněžka ze Skalnyho Stólu.

Pak cesta klesala až k Sovímu sedlu, kde funguje v sezóně pěší hraniční přechod. Je tady také přístřešek, pod kterým by se dalo zabivakovat. Ze sedla jsem už jen stoupal. Kolem Jelenky, a dále po schodech až na Svorovou horu. Cestou jsem potkal nějakou školu v přírodě, která šla ze Sněžky, jinak nikoho. Když jsem se dostal na hřeben, tak už bylo docela slušný šero, a jak jsem začal stoupat po úbočí Sněžky, tak jsem se dostal do mraků, přidal se vítr, a já sotva viděl od tyče k tyči. Vítr foukal ze severu a já jsem měl na sobě jen jedny rukavice, takže mě začala za chvíli omrzat pravá ruka. Začalo přibývat sněhu a já se plahočil proti větru pořád nahoru. Že už jsem skoro nahoře, jsem poznal podle většího svahu, a za chvíli jsem rozeznal mdlou záři od polského hotelu. Na Sněžce profukovalo skoro všude, ale já jsem si vedle poštovny vyhrabal dolík, rozbalil pytel, do něj jsem nacpal věci z batohu (to už se do mě dávala slušná zima), rozbalil žďárák, nacpal do něj karimatku, spacák a rychle do něj zalezl a chvíli jsem se zahříval. Pak jsem ještě rychle vykoukl, nacpal k sobě mobil, termosku a rukavice, boty a bundu jsem hodil do pytle, zapnul ho a já se taky zabednil ve žďáráku.(Pro vysvětlení: na jaře jsem si pořídil bivakovací pytel, ale ten je z nylonu a PU zátěr, takže za noc by byl zevnitř šíleně mokrý. Tak na spaní mám teď žďárák z Gelanotsu, a do toho bivakovacího dávám batoh a všechny věci.) Zima mě v novým spacáku nebyla (Condor VI Duotherm extr.), jen se mě ve spodku shrnula karimatka, tak bylo trošku chladněji na nohy, ale nic strašnýho. Jen jsem se vždycky po nějaký době vzbudil s pocitem, že už nemám co dýchat, tak jsem vždycky otevřel žďárák a nalokal se čerstvého vzduchu se sněhem. Podařilo se mě usnout na 5 hodin v kuse, a neudusil se, tak to byl jen asi pocit :o) Ráno jsem v osm hodin otevřel, ale pořád bylo mlhavo, i když sem tam byla vidět v zenitu modrá obloha. O půl devátý mě to čekání přestalo bavit, a sbalil jsem se. V tu dobu tam přišli tři Poláci, a koukali, jaký blázen to tam spal pod širákem. Pak jsem sestoupil ke Slaskimu domu, a šel po kolejích od auta. A jak jsem si tak šel a koukal se okolo, tak cesta začala klesat. Ale já nic, a sunul jsem si to dál. A pak se za zatáčkou přede mnou zjevila chata. A v tu chvíli se mě rozbřesklo. Byl jsem kus v Polsku, u chaty Strzecha akademicka. Tak jsem se zase rychle obrátil a upaloval zpátky.

Sněžka od západu.

Pohled na západ k Velkýmu Šišáku a Vysokému kolu.

Pak už jsem šel správně po červený nad Malym Stawem, Wielkim Stawem až k Sloneczniku. Odsuď už cesta víceméně šla kousek pod hřebenem, pod Malým Šišákem, a dolů k Špindlerově boudě. Bylo kolem třetí. Na Špindlerovce jsem si dal čaj, pivo a guláš a přemýšlel, kde přenocuji. Spacák byl trochu zavlhlý, což by tak nevadilo, ale nechtělo se mě v té zimě venku vařit. Tak jsem se ubytoval tam. Na pokoji jsem rozložil spacák, žďárák i pytel a uvařil jsem si litr čaje, protože jsem byl pěkně vysušený.

Ráno jsem se nasnídal(bylo v ceně), sbalil se a vyrazil směrem Petrova bouda. A pak Dívčí a Mužské kameny a do sedla nad Martinovkou.


Výhled od Dívčích kamenů do Polska.

Mužské kameny, Velký Šišák, Vysoké kolo a Sněžné jámy.

Tam jsem v přístřešku vytáhl zásoby a čaj a dal chvíli pauzu. Dál jsem šel přes Velký Šišák (1424 m n.m.) a na vrchol Vysokého kola, nejvyššího vrcholu západních Krkonoš (1509 m n.m.).


Na Vysokém kole, v dáli Sněžka.


Západní panorama z Vysokého kola.

Dále jsem pokračoval kolem monumentálních skalních stěn Sněžných jam, které jsou nejmohutnějším ledovcovým karem v Krkonoších.


Sněžné jámy.

Potom po pohodlné cestě kolem Violíku a Tvarožníku (1322 m n.m.) k Vosecké boudě.

Polský vrchol Szrenica (1361 m n.m.).

Ta byla zavřená, ale motali se tady běžkaři. V tu chvíli jsem litoval, že nemám taky lyže, to bych byl hned v Harrachově. Ale z kopce se šlo rychle tak jsem byl za půlhodinku u Krakonošovy snídaně. Tady je dřevěný přístřešek s dvěma lavicemi, vhodné to místo k bivaku. Tedy jsem se tam usídlil a začal vařit. Když jsem se najedl, do termosky přichystal na noc čaj, tak jsem rozbalil na lavici žďárák s karimatkou a spacákem a zalezl do něj. Noc byla teplá, asi -10°C.

Ráno mě přivítalo šedivou oblohou. Nasnídal jsem se tedy, a nudnou cestou jsem došel až do Harrachova. A potom ještě přes celý Harrachov na nádraží. Odtud jel za deset minut motoráček do Železný Rudy.
A tím jsem zakončil přechod Krkonoš v zimě.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 5.1. 2003