Výlet do Jeseníků - z Karlovy Studánky do Ramzové

Krátce po příjezdu z Fatry mi psala Bára, že jede do Jeseníků a jestli se nechci přidat. Taková nabídka, a navíc od sympatické horalky, se nedala odmítnout. Radek také neváhal, a tak jsme vyrazili ve třech - poslední dobou klasická sestava, zocelená drsnými horami, tedy bezvadně sehraná. Ačkoliv to byl jen takový výletík, který jsem ani neorganizoval (alespoň jsem si od toho plánování odpočinul), tak něco málo o něm sepíši.

Pátek 21.5.: V pátek dopoledne balím batoh a jedu na kole do práce. Jelikož mně jede po jedenácté večer autobus, tak jedu rovnou z práce. Bára mně večer posílá smskou navigační popis, kde stanují. Stačí mi jediný pohled do mapy a vím, kde jsou. Bára s Radkem totiž vyrazili už odpoledne z Vrbna pod Pradědem a došli až nad Karlovu Studánku. Stojím na nádraží a ve 23:20 přijíždí autobus, se kterým jedu do Bruntálu. Přicházím na to, že jsem zapomněl koupit mléko na Dátu Masalu.

Sobota 22.5.: Cesta uběhne docela v klidu, ale stejně toho moc nenaspím, sotva dvě hodinky. Vystupuji v Bruntále, drobně poprchává a já si vzpomínám na další věc, kterou jsem nechal doma - pláštěnku na batoh. Bruntál je takový celý v přestavbě, takže noční náměstí ani nefotím a loudám se na nádraží. To se také opravuje, takže v čekárně se neschovám. Přešlapuji tedy do pěti hodin v budce na autobusovém nádraží. Nade mnou plechová obloha a mírný deštík. Přidává se vítr a já si v duchu říkám, že by se možná i hodila membránovka a od věci by nemusela být ani kukla :o) Alespoň podle předpovědi počasí, co jsem v pátek nastudoval. Za pět minut šest přijíždím do Karlovy Studánky a hned se vydávám k místu, kde stanují Bára s Radkem. Nacházím je na první pokus, ale už nepřekvapím. Hlídač Filip (Barčino psisko) ohlašuje můj příchod. Vytahuji si karimatku a bivakovací pytel a na chvíli uléhám. V osm se spáči konečně vyklubou ze stanu. Vařím čaj a ujídám závin. Bára s Radkem balí stan a můžeme vyrazit. Jdeme nejprve dolů do Karlovy Studánky, kde mi chtějí ukázat vodopád. Já odkojený horskými vodopády jsem byl zvědav. No, vodopád to byl, sice malý, ale docela hezký.


Malý vodopád nad Karlovou Studánkou.

Poté jdeme po modré a žluté značce. Cesta rychle utíká, dokonce už ani neprší a mraky se trhají. U rozcestníku, kde se vybírá i symbolické vstupné (ale kasa byla zrovna zavřená), začíná houstnout provoz výletníků na cestě. My pokračujeme po žluté značce kolem peřejí a malých vodopádů.


„Už zase fotí!" :o)

Občas příjemné zpestření v podobě sněhového pole, mostků a schůdků. Na jednom místě se chci podívat, jakou máme výšku. Šahám na krk a nic, v kapsách taky nic.Nechávám tedy batoh u Báry a Radka a seběhnu si skoro celou trasu až k místu, kde jsem si svlékal triko. A nic. Jdu zpět a pomalu přemýšlím o koupi nového výškoměru. U batohu mě ještě napadá, že by mohl být i s trikem uvnitř. Šahám po batohu a v tu chvíli ho vidím. Spokojeně si odpočívá v nerezovém hrnku, který nosím zvenku na batohu. Potvora. Jdeme kolem většího vodopádu, vylepšujeme cestu jednou malou skalní stěnkou (Filip se z nás projevil jako nejrychlejší lezec), no netrvá dlouho a stojíme u rozcestníku nad vodopády Bílé Opavy.

Pár fotografií od vodopádů Bílé Opavy











Cestou sbíráme semtam nějaké pohozené smetí od masňáků, ale čím více se blížíme k Barborce, tím menší to má cenu. Nemůžu pochopit, co všechno lidi pohodí v horách. U Barborky se rozhodujeme, zda nepůjdeme dovnitř, ale s Filipem jdeme raději až na Švýcárnu. Cestou po asfaltce se trošku zvedá vítr a chvílemi drobně sněží.


Praděd s vysílačem.

Radek, Bára a Filip.

Za hovoru docházíme na Švýcárnu, kde je teplo a spousta jídla. Tedy toho využíváme a dáváme si polévku a ještě takový bramborák se sýrem a šunkou. Po tomhle nacpání břich se nám odtamtud ani nechce, ale co se dá dělat. Tentokrát se to nesmí zvrhnout a proto odcházíme.


Spokojený horal Fanda na Švýcárně.

Jdeme po nové prkenné cestě přes rašeliniště, Malý Jezerník a Kamzík (1200 m n.m.). Cestou se stíhá Filip seznámit s jednou psí slečnou, ale Bára mu nějaké známosti hned zatrhne. Ale Filipovi to nedá a ještě dvakrát se zkouší vrátit :o)


Filip - že by z nás nejlepší skalní lezec?

Sestupujeme do Červenohorského sedla. Tentokrát z něj s Radkem vidíme více než v listopadu. Je po sedmé hodině, a my stoupáme rychlým tempem na Bílý sloup. Dole v údolí se rozpouští oblačnost, občas prosvitne Slunce a tak cestou nahoru dělám pár povedených fotografií.


Filip dostává piškoty.


Mrtvý pařez? Kdepak.

Slunce v údolí.


Červenohorské sedlo.

Drsná, ale krásná atmosféra hor.

Od Bílého sloupu jdeme po žluté kolem Červené hory (1337 m n.m.). Stíháme západ Slunce, ale bohužel v mracích. Sestupujeme k Vřesové studánce, kde nám Bára ukazuje kapličku, kde by se nechalo i přespat. S Radkem jsme nevděčníci, pohrdáme kapličkou a stavíme stan.


Radek obléká další vrstvu.

Kamenný mužík.

Vařím čaj, který s Bářinou medovinou nemá chybu a Radek dělá výbornou polévku s klobásou. Po jídle testuji, co mi dovede nová Minolta, a fotím Měsíc a Venuši na večerní obloze.


Měsíc a Venuše na večerní obloze.

Venku mírně profukuje větřík, ještě upravujeme z batohu lože pro Filipa a všichni spokojeně usínáme.

Neděle 23.5.: Ráno slyšíme padání sněhu na stěny stanu a původní budíček přesouváme ze sedmé hodiny na osmou. Radek stihl ještě ráno vylézt a okouknout východ Slunce, který ale netrval moc dlouho, díky mrakům. Balíme bez snídaně a těšíme se na čaj na chatě Jiřího na Šeráku. Sestupujeme k sedlu pod Vřesovou studánkou. Až na to, že se na nás sype sníh, je pod nulou a trošku to fouká, tak nemáme tak špatné počasí (pro mě tedy docela dobré). Od sedla už plynule stoupáme na Keprník (1422 m n.m.).


I květnového sněhu jsme se dočkali.

Na Keprníku.

Na vrcholu vládne počasí, jak začátkem prosince. Asi si zima spletla datum :o) Na vrcholu dlouho nepobudem a jdeme na chatu.


Zasněžená kosodřevina.

Město Jeseník s nízkou oblačností.

Dáváme si čaj s griotkou a gulášovou polévku v chlebu. Padá na nás pocit uspokojení a optimistická myšlenka, že není problém být v Ramzové za půl hodiny. Myšlenka se po čtvrthodině chůze ukazuje jako silně zavádějící a mně je pomalu jasné, že autobus v Ramzové nestíháme. Naštěstí nám jede za hodinu vlak. Tak si ještě chvíli lebedíme na svahu u lanovky až do doby, kdy přicházíme na to, že jsme opět ve skluzu.


Lanovka pro masňáky, z Ramzové na Šerák.

Pro jistotu se už loučíme s Bárou a my s Radkem sbíháme poklusem na nádraží. Vlak naštěstí ještě nejede, kupuji lístek a i Bára s Filipem nás ještě stihnou na nástupišti. Vlak přijíždí a tak už jen zamáváme a jedem. Když přijedeme do HK, tak tam leje jako z konve. Radek hned přestupuje na autobus do Liberce a já jedu MHD do práce pro kolo. Cestou domů už je silnice suchá, semtam jen nějaká kaluž.

Díky za horský výlet a doufám, že opět naviděnou v srpnu na Mont Blancu :o)


P.S. Všechny fotografie nafoceny digitálem Minolta Dimage A1 - můj nový stroj :o)



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 25.5. 2004