Monte Baldo, Monte Pasubio a jezero Garda

Tak opět jsem se nechal inspirovat knihou Alpy - příroda, turistika, výstupy a to konkrétně trasou, která začínala v pohoří Monte Baldo, které se týčí nad jezerem Garda, a dále pokračuje přes Pasubio a do Verony. Na tuto cestu jsem zlákal Radka, taktéž zkušeného expedičníka, s nímž jsem už podnikl jednu cestu po Alpách. My jsme si ale trasu upravili podle svého. (Fotografie zde uvedené jsou z digitálu Nikon Coolpix 775, dia dodám časem)

V úterý 13.5. jsem odpoledne dokoupil poslední zásoby a chleba. Doma jsem dobalil batoh, i s vodou to dělalo 20kg, a po šesté večer jsem odjel na nádraží. Ze Smiřic jsem jel vlakem do Pardubic a odtamtud do Prahy. Z hlavního nádraží jsem šel na Florenc. Cestou mě už Radek volal, že tam už je. Já jsem jen sešel z nadjezdu a za chvíli jsem tam byl taky. Vzali jsme si z batohů k sobě některé věci, chvilku počkali a ve čtvrt na jedenáct přijel autobus Tourbusu. Všichni cestující se nalodili a vyjeli jsme. Nějak jsem prospal cestu z Prahy do Českých Budějovic a probudil jsem se až kousek před hranicemi. Na naší jsme byli za chvíli odbavený, na rakouský jsme si museli vyskákat z autobusu a jít dovnitř, kde jsme dostali razítko. Cesta pak pokračovala s krátkými pauzami dál, celkem se mi dařilo i spát. Ve středu ráno jsme zastavili na odpočívadle kousek za Innsbruckem. Když jsme projížděli přes Brenner, tak okolní hory byly zasypané čerstvým sněhem. Nejdříve jsme zastavili v Bolzanu, kde si pár lidí vystoupilo, pak v Trentu a pokračovali jsme do Verony. Ještě jednou jsme udělali pauzu a v jedenáct jsme zastavili na autobusovém nádraží ve Veroně, což bylo o hodinu rychleji.

Hned jsme šli hledat, odkud nám jede autobus a v kolik. To jsme u pokladen zjistili a rovnou zakoupili lístky do San Zena di Montagna. Autobus měl jet v 11:50, chvíli trvalo než jsme se ujistili, který je ten pravý a pak už jsme nastoupili. Řidič se o chvíli zpozdil a ještě mu nešel automat na jízdenky, tak ji každému roztrhl, my jsme si to udělali sami :o) Aby dohnal zpoždění, tak s námi vyrazil jako řidič Formule 1, ani nebrzdil před zpomalovacími pásy :o) Cestou jsme pozměnili plán s tím, že vystoupíme už v Caprinu. V tu chvíli mě nedošlo, že Caprino má nadmořskou výšku 250 m.

V jednu odpoledne jsme vyšli po cestě 622 směr sever. Hned za městečkem začala cesta zprudka stoupat. Pak jsme se ponořili do lesa řádně zarostlého keři, pavučinami, a každou chvíli jsem sundal batohem nějakou suchou větev, co se mě pak rozsypala za krk, ale to by byla jinak nuda.


Údolí z 500 m n.m.

Asi v 900 m n.m. jsme přešli jednu loučku a o kousek dál jsme došli na rozcestí s cestou 53. My jsme však pokračovali pořád severně. "Ha,oslíci," radostně jsme zvolali. Dva oslové, co byli nejblíž, se k nám nahrnuli a evidentně se zajímali, jestli nemáme něco k snědku. Tak jsme se radši dali na ústup. Oslíci se ale drželi jako klíšťata až na konec louky.


Louka s osly.

Za plotem jsme si trochu vydechli. Výše už byla cesta více používaná a my jsme se začali poohlížet po vodě. Až od oslíků totiž vedla plastová hadice. My jsme tedy uhnuli po vyšlapané cestě doprava k místu Bocca to di Gro(1185 m n.m.). Tady byl malý kamenný domek a dole v ohradě se pásli dva koně. Pro nás bylo hlavní, že tu byla trubka s kohoutem, sice bez páčky, ale to nevadilo, kleště na noži to zvládly také. Pořádně jsme se zásobili vodou a zjistil jsme, že koníci jsou taky na suchu, tak jsme jim trošku napustili vědra. Po široké vozové cestě jsme dále došli k rozcestí cest 662 a 64. My jsme šli pořád po 622. Trošku jsme vystoupali a dostali jsme se na velkou louku, která byla prolezlá svišti. Ale ty potvory se nechtěly nechat fotit, protože jak jsme se objevili, tak začaly zalézat do děr a teprve potom křičely na ostatní.


Louka se svišti a pevnost.

Kolem malého jezírka jsme pokračovali k chatě Fiori del Baldo. Začalo být už chladno a foukal vítr, tak jsme se ještě přistrojili. Když jsme se blížili k chatě, tak se najednou ozval dunivý štěkot. Hlavou mě v tu chvíli blesklo, že tenhle štěkot znám. Aby taky ne, vyběhl bernardýn, větší než ty dvě bernardice, co mám doma. Evidentně jsme se mu zalíbili a já si řekl, že ho vyfotím. V tu chvíli ho zaujala moje hůlka, chňapl ji do huby a chtěl s ní zmizet. Naštěstí jsem byl rychlý a tak jsem se s ním o ní začal přetahovat, za chvilku ho to přestalo bavit a pustil ji. Od chaty přišla správcová a řekla nám, aby jsme pokračovali dál na chatu Telegrafo. Tím zhatila můj plán, protože jsem si myslel, že by jsme přespali někde v závětří u stanice lanovky. No nic, bylo asi půl osmý a na chatu to bylo ještě dvě hodiny. Tak jsme šli dál. Chata Fiori má výšku 1815 m n.m. a jak jsme stoupali dál,tak začalo přituhovat a navíc se přidával vítr, takže za chvíli jsme si ještě vzali místo kraťas kalhoty a bundy, odhadem mohlo být kolem 5°C. Vystoupali jsme do 2000 m n.m., pak cesta uhnula v pravém úhlu a za chvíli jsme byli v sedle Bocch.ta del Coal Santo. Cesta dále vedla po druhé straně hřebene, takže jsme byli v pěkně v závětří. Šli jsme stezkou kolem skal různých tvarů, opravdu takové malé skalní město.


Bizarní skály už za šera.

Už za tmy jsme začali závěrečný úsek stoupání, který byl docela strmý a už jsem toho měl taky docela dost. Z hřebene jsme došli hned k chatě. Ta byla zavřená, jak se dalo předpokládat, a my jsme se poohlíželi po nějakém místě v závětří. Takové jsme objevili za chatou, takový výklenek asi 3x3m byl docela v závětří. Uvařili jsme si jídlo, rozbalili spacáky a karimatky, nacpali je do žďáráků, batohy jsem nacpal do bivakovacího pytle, a zalehli jsme. Za nějakou dobu jsem slyšel jak mi na spacák bubnují dešťové kapky, tak jsem zatáhl zip. Za nějakou dobu byl slyšet jen tichý šelest, to začal padat sníh.
Za dnešek jsme měli nachozeno asi 15 km a 1900 m převýšení.

Čtvrtek 15.5. 03: Ráno jsem se probudil a Radek už byl zpátky z vrcholu Telegrafa (2200 m n.m.) a zvěstoval mi, jaký je všude rozhled. Tak já jsem se taky vysoukal ze spacáku a jen se zrcadlovkou a digitálem jsem vyšel taky na vrchol. Rozhled byl opravdu bezvadný, všechny vrcholy nad 2000 m byly zasněžené, dole jezero Garda, na druhou stranu byl rozhled na skupinu Carega, Pasubio, a Zillertalské Alpy.


Výhled na Alpy.

Jezero Garda.


Chata Telegrafo.

Udělal jsem tedy pár snímků a sestoupil k chatě, udělal si snídani a pověsil jsem na šňůru spacák a ždárák, aby se trochu vysušila vlhkost. Po zabalení jsme asi o půl jedenáctý vyrazili. Na mapě od Kompassu Lago di Garda-Monte Baldo je kreslený pramen kousek před rozcestím cest naší 651 a 5, pod Cima di Valdritta.


Cima di Valdritta.

Chvíli jsme ho zkoušeli hledat, ale nikde nic. Potom jsem vytáhl mapu Rovereto-Monte Pasubio a tam žádný pramen nebyl. Tak jsme už dál nehledali a šli dál. Cestou jsme začali potkávat skupinky turistů. Cesta vedla po chodníku ve skalnatém terénu, místy jsme procházeli kosodřevinou a přešli jsme vrcholky C. Val Finestra (2086 m n.m.), Cima del Longino (2179 m n.m.) a Cima delle Pozzette (2132 m n.m.).


Radek sestupuje po lanech.

Na vrcholu Cima delle Pozzette (2132 m n.m.).

Odtud jsme sestupovali k horní stanici sedačkové lanovky, která vede od jezera Garda. Tady už to bylo pěkně masňácký. Zaslouženě jsme si dali pivo, ale za 3,50 eura, za takovou cenu jsem tedy pivo ještě nepil. U stanice jsme si alespoň doplnili láhve s vodou.


Vlevo Mt. Alttisimo (2079 m n.m.) a vpravo Corna Piana (1735 m n.m.).

Cesta vedla dále po rovině a po kilometru končila srázem.Po jeho hraně jsme sestoupili na silnici po které jsme došli k chatě Bocca di Navene (1425 m n.m.). Tím jsme ztratili přes 300 výškových metrů a rozhodli jsme, že na chatu Altissimo(Chiesa) už stoupat nebudeme. Dali jsme se po cestě 653. Nejdříve listnatým lesem a dále loukou do kopce. Minuli jsme prázdnou salaš, umyli se u potoka a uhnuli jsme doprava, přes potok, prudce do kopce. Trochu výš, kde na nás nebylo relativně vidět, jsme se usadili. Po jídle jsme ulehli. V noci jsem ze spánku slyšel, jak na nás řve nějaký zvíře, kterému jsme tam asi vadili.

Pátek 16.5. 03: Ráno bylo zase pěkně, tak jsme se rovnou sbalili, protože jsme už stejně neměli moc vody.


Rezervace Corna Piana.

Vystoupali jsme k chatě Graziani zrovna v okamžiku, kdy přijel mikrobus s turisty, ti vystoupili a jen co řidič odjel, tak se hned hrnuli k chatě. My jsme šli dále po cestě 633 po okraji rezervace Corna Piana, v níž se nacházejí různý kytky, z nichž kvetly zatím jen některé. Po chvilce jsme došli k pramenu, kde jsme se konečně najedli. Nabrali jsme si plno vody a sestoupili do vesnice S. Giacomo.


Horská květena.

Pak jsme šli po silnici až do městečka Brentonico a dál do vesnice Crosano. Tudy měla vést podle mapy Sentiero della Pace. Nikde žádná cedulka, značení, prostě nic. Tak jsme podle kompasu a intuice určili správnou cestu. Tahle cesta vedla podle zahrad, takže tudy někdo občas prošel nebo jel na kole. Po dvou kilometrech jsme kousek od cesty našli plácek, kde se dalo přespat.Sice kolem běhali mravenci, a různá drobná havěť, ale večer všechno zalezlo. Ani to nevypadalo, že bude pršet, tak jsem ani nevytahoval žďárák.

Sobota 17.5. 03: Na dnešek jsme měli naplánován sestup do Rovereta a výšlap do Pasubia. Tak jsme sestoupili mezi vinicemi až na předměstí města Mori. Narazili jsme na krámek, tak jsme si doplnili zásoby, hned byl ten batoh zase těžký. Šli jsme až k centru a raději jsme se rozhodli jet do Rovereta autobusem. Když jsme došli k zastávce, tak jsme zjistili, že autobus jede za 10 minut. U téhle společnosti se platilo v autobuse, což bylo štěstí, protože jsme žádné lístky neměli. V Roveretu jsme vystoupili u vlakového nádraží a koukali jsme, jestli jede autobus do vesnice Boccaldo. U nádraží jsme odjezd nikde neviděli,tak jsme se vydali na konec města, kudy by měl projíždět. Na konci města jsme našli zastávku, kde byl psán a měl jet asi za hodinu. Tak jsme si řekli,že se ještě trochu přesuneme. Jaký bylo naše překvapení, když na další zastávce už ten spoj nebyl uveden. Tak jsme šli dál. Alespoň jsme viděli kostel S. Colombano, který je vystavěn přímo ve skalní stěně.


Kostel S. Colombano.

Pak jsme přišli na křižovatku, a kousek nad ní byla zastávka, kde ten autobus byl už uveden. Tak jsme čekali. Ovšem autobus nejel a my jsme zjistili, že ten jízdní řád je rok starý. Tak jsme museli po svých. Šli jsme přes vesnici Moscheri a do Boccalda. Tam jsme uviděli šipku s nápisem "FORTE BIKE TOUR" k pevnosti Pozzacchio. I řekli jsme si, že podívat se na pevnost taky nemusí být špatné a tak jsme šli do vesnice Pozzacchio. Tam jsme vešli na malé náměstí, kde se nám naskytl pohled na omladinu, která prala v kašně prádlo. S vodou je to tam opravdu bída. My jsme si proto doplnili zásoby a šli dál. Kousek za vesnicí odbočuje kamenná cesta k pevnosti. Prošlo se dvěma tunely, občas nějaká střílna, paráda. Nejdřív Radek našel pěknou loučku u vodárny, ale pak jsme přišel na přístřešek s informačními tabulemi. Tak jsme se tam rozložili.


Přístřešek s informačními tabulemi - náš bivak.

Nikdo nikde, kousek pod námi byl potok, takže se dalo i umýt a vyprat, prostě bezva komfort.

Neděle 18.5. 03: Ráno jsme začali prohlídkou pevnosti. Všude samý tunel, místnosti, střílny. Tuhle pevnost by člověk prolézal dva dny a všechno by ještě neviděl.


Schody do neznáma.

Radek v jedné z chodeb.


Výhled z jedné střílny na silnici v údolí.

Odtud jsme sestoupili po cestě se spoustou kamení do vesnice Valmorbia. Tady jsme doplnili vodu, vyfotil jsem celou pevnost zdola a taky kostel.


Pevnost zezdola.

Teď nás čekal docela záběr, nastoupat 1200 m na necelých třech kilometrech. Vešli jsme do lesa a zahnuli na cestu 123, která začala hned zkraje prudce stoupat. Nevím už, jak dlouho nám to trvalo nahoru, ale asi kolem půl dvanáctý jsme byli v 1679 m n.m. na rozcestí Valico del Menderle. Odtud už vedla cesta sjízdná i pro auta.


Jezírko a začátek hřebene.

Po té jsme pohodlně došli k chatě Lancia (1825 m n.m.). Jelikož byla neděle, tak tady bylo plno turistů a výletníků. My jsme zatím obhlíželi terén, kde ulehneme. Nakonec jsme našli loučku se stromy, kus od cesty a pěkně v závětří. Večer se mraky rozehnaly, tak ani nevypadalo, že zmokneme.


Nocleh pod Col Santo (2112 m n.m.).

Pondělí 19.5. 03: Ráno svítilo Slunce, ale vypadalo to, že se něco během dne přižene. U pramene kousek od chaty jsme se najedli a umyli. Měli tam napsáno ve čtyřech jazycích, že voda není pitná, ale to jen z toho důvodu, aby si každý šel něco koupit do chaty. No, my jsme si natočili a nic nám nebylo. Vydali jsme se po cestě 105/E5, která stoupala docela plynule. Cestou jsme prohlíželi kameny, jestli nenajdeme nějaké zkameněliny, ale nic nebylo vidět. Zato bylo všude plno zákopů a tunelů, až jsme se divili, kolik dynamitu na to museli vystřílet.


Skála jako ementál.

Právě celé Pasubio je jedním z míst, kde probíhaly boje 1. s.v. mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. Vystoupali jsme přes větší sněhové pole a po suti vylezli na vrchol Dente Italiano (2220 m n.m.), kde byl památník a vrcholový kříž.


Kousek cesty po sněhu.

Na vrcholu Dente Italiano (2220 m n.m.).

Během focení a rozhlížení se po vrcholcích a údolí se za Palonem začaly objevovat bouřkové mraky a hrnuly se k nám. Já se zkušenosti s bouřkou jsem zavelel k sestupu. (Kdo si chce něco přečíst o zvratech počasí v horách a nehodách, tak ať si přečte Pita Schuberta, Bezpečnost a riziko na skále, ledu a sněhu - žádná sranda) Cesta normálně vedla přes Palon, ale my jsme to vzali po 120 po široké cestě, kolem kostela a potom k chatě Gen. A. Papa.


Cesta k chatě.

Chata je velká, ale schovaná za skálou, my jsme si to stejně zamířili rovnou k bivaku. Bivak to byl moc pěkný, po stranách palandy a na půdě ještě matrace, takže místo na spaní pro osm lidí, stůl, stoličky, kamínka, deky, prostě přepych. Vodu jsme ještě měli, tak jsme se najedli a šli spát. V noci vůbec nepršelo, jen fučel vítr, a občas blejsklo.

Úterý 20.5. 03: Ráno jsme se najedli, zabalili, zavřeli za sebou bivak a vydali se na Strada delle Gallerie, což je v překladu Cesta ochozů.


Oblačnost se převaluje přes hřebeny.

Bivak Marzotto-Sacchi.

Cesta vede po ochozu ve skále a tunely, kterých je zde 52 a nejdelší má něco přes 300 m.


Cesta tunely.

Každý tunel je označen číslem a délkou.

My jsme šli, fotili(opravdu je co), prošli jsme asi 10 tunelů, když začalo pršet. Tak jsme počkali v tunelu a věnovali se chytání dešťové vody. Asi po hodině začalo profukovat, a v tunelu to bylo znát ještě víc, tak jsme se obrátili zpátky. Když jsme vyšli z posledního tunelu, tak se déšť změnil v mokrý sníh. Opět jsme dolezli k bivaku, s tím rozdílem, že teď jsme byli navíc mokrý. Proto přišly na řadu kamínka. Nejdřív se jim nechtělo a kouř šel spíš dovnitř, ale pak si daly říct a za další půlhodinu, to bylo na triko. Trošku jsme si zdřímli, a odpoledne se začala oblačnost trošku trhat. Došli jsme si párkrát o sto metrů níž pro sníh, aby jsme měli alespoň nějakou vodu. Já jsem si taky vyběhl na protější vrchol Osservatorio (2027 m n.m.).


Vrchol Osservatorio (2027 m n.m.), nahoře jsem já.

Ještě jsou mraky, občas prosvitne Slunce.

Večer jsme rozpustili ještě sníh a zalezli do spacáků. Bylo pěkné teplo, ale zapomněli jsme zavřít větráky, tak nám časem uteklo ven. V noci byla docela slušná bouřka.

Středa 21.5. 03: Ráno jsme brzo zabalili, Radek se šel ještě rozehřát k rozbořené lanovce, která byla na protějším vrcholu a pak nám už nic nebránilo vydat se po Cestě ochozů, je to opravdu zážitek. Cestou jsme už potkali pár turistů, kteří šli nahoru. Skoro všechno Italové, jen pár Němců.


Takový výhled je od bivaku na skupina Carega.

Souběžně s galerií vede po hořejšku ferrata, která není nijak moc těžká. Galerie končí až v 1216 m n.m. a většinou se klesá hlavně v tunelech.


Radek u dalšího tunelu.

Když jsme vyšli z posledního tunelu, tak jsme se dali po silnici k průsmyku Colle Xomo (1058 m n.m.). A odtamtud dlouhou cestou do Sant Antonia (567 m n.m.). Tady jsme zjistili, že Italové v tomhle městě ve středu snad vůbec nedělají. Všechny krámky zavřené, tak jsme si ani nemohli doplnit zásoby. Alespoň že tady tekla voda. Koukali jsme se do mapy, kde budeme spát. Na mapě byla vyznačená pevnost Forte Maso, to jsme si říkali, že bude pěkný maso spát u pevnosti, tak jsme vyrazili. Kousek po silnici, a pak po cestě lesem. Předjel nás dědek s motorovou tříkolkou-valníkem (oni ti Italové mají vůbec zvláštní vozítka, dá-li se to někdy tak nazvat), viděli jsme přejetou užovku a když jsme se dokotrmáceli nahoru, tak vidíme místo pevnosti hospodu. To bylo teda maso. Tak jsme pokračovali kousek dál, jestli nenajdeme nějaký lepší místo, ale nikde nic, všude samý lopuchy, kopřivy, keře. Tak jsme sestoupili zase dolů, kde byl postavený přístřešek na seno. Tam jsme si trochu poklidili, zametli ten prach, aby se tam dalo trochu spát. Nakonec to tam nebylo vůbec špatné.

Čtvrtek 22.5. 03: Tak jsem dostal nápad podívat se k jezeru Garda. Radkovi se taky zamlouval, tak jsme se přesunuli k zastávce. Ale ouha, koukáme se do řádu, a všechny autobusy jedou jen na východ a my se potřebujeme dostat do Rovereta, což je na druhou stranu. Napadlo nás, že pojede určitě autobus z nějakého většího města. Tak jsme si koupili v baru lístek na autobus (tohle byla totiž zase jiná společnost) a jeli do Valli del Pasubio. Tam jsme zjistili, že autobus směrem na Rovereto vůbec nejede! Tak jsme si šli zatím nakoupit. První šel Radek a já jsem zatím koukal do mapy.A zjistil jsem jedinou možnost,jak se dostat do Rovereta, a to jet zpět do Sant Antonia a pěšky vystoupat do průsmyku Pian delle Fugazze (1162 m n.m.), odkud by už mohl jet autobus do Rovereta. Tak jsme šli shánět lístek zpět do Antonia, což se ukázalo jako velký problém. Prošli jsme různý bary a restaurace, jinde je totiž nekoupíte, lidi nebyli ochotný mluvit jinak než italsky, to s námi radši nemluvili. Naštěstí jedna paní nás dovedla k jedné holce, která trochu anglicky uměla a poradila nám jeden bar na konci města. Tam už ten lístek naštěstí měli. Jeli jsme tedy zpět a z S. Antonia jsme pokračovali po silnici. Za chvíli jsme viděli i tu pevnost Forte Maso, ona byla totiž ještě nad tou hospodou. Až k průsmyku to bylo kolem 10 km. Tam byla zastávka a v ní byl už napsaný autobus do Rovereta. Ale ten jel jenom ráno, tak jsme sestoupili do další vesnice. Tam už byly další spoje, ale všechny už taky jely. Tak jsme šli dál až jsme došli k jezeru Lago di Speccheri. I řekli jsme si, že se podíváme k jezeru a udělali jsme dobře. Jsou tam lavičky, stoly, pitná voda, výhled na přehradu a hory skupiny Carega. K té není ale přístup, zřejmě to bude zásobárna pitné vody. Tak jsme si tady rovnou uvařili, a dali si pauzu.


Pohled na jezero a hráz.

A ještě jednou s horami.

Potom jsme pokračovali až do šera za vesnici Raossi, kde jsme ulehli kousek nad silnicí.

Pátek 23.5. 03: Ráno jsme nic nevařili, jen jsme sbalili a šli jsme na autobus do další vesnice - Anghebeni. Tady jsme asi deset minut čekali než autobus přijel. Svezli jsme se tedy do Rovereta a odtamtud dalším autobusem k jezeru Garda. Nejdřív jsme nakoupili nějaký jídlo a pak šli po nábřeží a koukali po kempech. Někde jsme se zeptali na cenu a nakonec jsme zakotvili v kempu Lido di Arco.


V kempu.

Za dvě osoby a plac na jednu noc jsme platili kolem 24 euro. Tak jsme se rozložili na trávě, šli si postupně do sprchy a vyprat. Když zalezlo Slunce za hory, tak jsme si udělali večeři a zalehli. Byli jsme pro ostatní dobrá podívaná, protože jsme každý spali ve žďáráku. Každý měl karavan, ty chudší alespoň stan a my jsme spali v pytlích :o)

Sobota 24.5. 03: Ráno jsme se najedli a po desáté zaplatili a odešli z kempu. Šli jsme se ještě podívat na pevnost, která je 300m nad Rivou, kousek od vrcholu Monte Brione (374 m n.m.). Než jsme se vyškrábali nahoru, tak jsme se docela zapotili. Pevnost to zase až tak velká nebyla, ale udělali jsme pár fotek a chvíli poseděli na lavičce než jsme se dali na cestu dolů. Tento den jsme se už museli přesunout do Rovereta, protože v neděli jel autobus do Verony až někdy po jedenácté. Tak jsme se svezli opět do Rovereta a nádraží jsme se podívali, kdy nám ráno jede vlak. Pak jsme šli až na konec města a ještě za dvě vesnice, než jsme našli trochu schované místo u jedné vinice. Najedli jsme se, debatovali a když se zešeřilo, tak jsme se rozložili na kraji vinice. Sice tam běhali mravenci, ale mě docela vynechali, to spíš Radek jim byl v cestě.

Neděle 25.5. 03: Ráno jsme vstali v šest, zabalili se a šli po silnici dolů. Když jsme došli na nádraží, tak jsme zjistili, že pokladna má otevřeno až od devíti, a automat na jízdenky nejde. Výpravčí říkala každému, kdo se ptal, aby si lístek koupil ve vlaku. Tedy jsme se přesunuli na nástupiště a čekali. Vlak přijel na čas, a my jsme nastoupili. Sedli jsme si, a po celou cestu nikdo nechodil a nekontroloval jízdenky, takže jsme jeli zadarmo. Ve Veroně šli do centra. Nejdříve jsme se šli podívat na kostel San Zeno di Maggiore, pak na Juliin balkón, Arénu a na náměstí, kde je pěkná fontána.


Kostel San Zeno di Maggiore.

Juliin balkón.

Ale bylo teplo a my jsme nebyli z hor zvyklý na tolik lidí, takže nám Verona nepřipadala vůbec vyjímečná. V horách bylo prostě stokrát líp. Asi o půl třetí jsme už čekali na autobusovém nádraží na autobus. Ten přijel skoro na čas, dali jsme do něj batohy a pak nastoupili. Z Verony jelo asi dvacet lidí. Na první zastávce kousek za Bolzanem, jsme si koupili u řidičů pivo a párek, obojí přišlo vhod. Pak už cesta celou noc se zastávkami, před Innsbruckém byla pěkná bouřka, a skoro přes celé Rakousko pršelo.


Bouřka u Innsbrucku nad pohořím Karwendel.

Při zastávce před naší hranicí jsem si koupil ještě mapu Alp za levnější peníz. Asi v pět hodin ráno jsme dorazili do Prahy na Florenc, kde jsem se s Radkem rozloučil a šel jsem na nádraží, kde jsem čekal necelou hodinu na vlak do Pardubic a dál do Smiřic.
K O N E C

Doporučení:
Opravdu pěkná oblast, jak Monte Baldo, tak i Pasubio. Doporučuji návštěvu nejlíp květen až do poloviny června a potom spíše až v září a říjnu, protože přes léto tam je velké teplo. S vodou je to také špatné, proto jsme sebou tahali alespoň 2,5 litru vody a pokud byla možnost, tak jsme vždy doplnili. V horách je voda pitná všude, snad kromě malých jezírek, ta bývá většinou špinavá. Pokud by jste měl někdo na mě dotazy, tak se můžete zeptat na mail nebo napsat do návštěvní knihy. Rozhodně se sem ještě někdy podívám, buď v zimě se sněžnicemi, nebo na kole.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 2.7. 2003