Vysoké Taury - Hohe Dock 3348 m n.m.Tak konečně zase do velkých hor. Tentokrát jsem měl v plánu vylézt na několik vrcholů přes 3000 m n.m ve Vysokých Taurách v Rakousku. Nakonec nedopadlo vše přesně podle plánu, ale stejně to stálo za to. V pátek 25.7. jsme měli vystartovat v 18:00, aby jsme byli akorát na osmou v Jihlavě, kde jsme měli vyzvednout Howadoora. Ve čtyři jsem volal Romanovi, jestli všechno má, a on mě řekl, že zaspal a teprve jde do půjčovny. Když jsem mu volal o hodinu déle, tak jsem se dozvěděl, že má jen mačky a cepín. "Tak to je hezký", říkal jsem si. Zavolal jsem tedy Luďkovi, jestli by nám nepůjčil sedák. Naštěstí jo, pročež se zdála být akce zachráněna. Roman ke mě dorazil až v sedm večer, naložil jsem batoh a ostatní věci a jeli jsme ještě k Pavlovi do Smiřic pro batoh (ten Roman taky nesehnal). A pak už jsme to valili na Jihlavu. Asi o půl desátý jsme tam dorazili a na první pokus se trefili na nádraží. Viktor tam seděl na květináči a už na nás čekal. Naložili jsme jeho obří batoh do kufru a vyjeli směrem na Telč, dále do Jindřichova Hradce a do Českých Budějovic. Tady jsme u benzínky doplnili plnou nádrž, občerstvili jsme se a já vystřídal za volantem Romana. Vzali jsme to přes Český Krumlov a Vyšší Brod na hraniční přechod do Studánek. Bez problémů jsme přejeli hranice a docela rychle jsme byli v Linzu. Tohle město je taková past pro ty co nemají dálniční známku, což jsme neměli. Já tudy navíc jel jenom dvakrát na kole, naposledy před dvěmi lety a pokaždý jsme bloudili. Nejinak tomu bylo tenkrát. Ne a ne se trefit na silnici 1, co vede z Linze na Salzburk. Po půlhodině motání, jsem se s Romanem vystřídal a koukal jsem se do mapy. Nakonec jsme se dostali stejně na dálnici, tak jsme po ní jeli a modlili se,aby nikde nestáli policajti. U Weißkirchenu jsme sjeli z dálnice a po menším zabloudění dojeli do Welsu. Odtud jsme už pokračovali celkem bez problémů do Lambachu a dál na Gmunden. Kousek před ním jsem na chvíli zdříml, a Roman neznalý cesty jel směrem do města a ne podél jezera. Tak ještě jedna otočka a pak jsme už jeli správně. Viktor měl dobrý nápad, když nám řekl, že by bylo asi lepší někde zastavit a vyspat se a dojet to ráno. Tak jsme zastavili na parkovišti u Traunsee, Viktor s Romanem vytáhli spacáky a rozložili se na trávě, zatímco já se vyspal v autě. Sobota 26.7.:O půl osmý jsme vstali a koukáme, co se tam objevilo najednou aut. Teď sedám za volant já a Roman ještě pospává. Tuhle cestu si ještě pamatuju dobře z kola, takže další botu, už poslední, dělám až na konci Bischofshofenu, kde místo na St. Johann odbočím na Saalfelden. Tak se projedeme přes průsmyk Dientner Sattel (1357 m n.m.) a odbočuju zase dolů do Lendu,
a pak už bez bloudění přes Bruck na parkoviště Ferleiten. Ten se ukázal být pěkně divoký a tak nám nějakou chvíli trvalo, než jsme našli nejužší místo, které mělo stejně alespoň metr a zkuste si s 25 kg batohem skákat. Všichni jsme ho nakonec suchou nohou zdolali a pokračovali dál. Teď nastalo stoupání serpentinami nahoru, což mě dalo zabrat, Roman nic neříkal, protože měl z nás nejlehčí batoh a Viktor s tou almarou na zádech dupal jako robot. Kousek od nás byla podívaná na vodopád, který jsme měli kousek výš přejít. Když jsme k němu dorazili, tak se zdálo nemožné vůbec se přes něj dostat. Však také byly dvě hodiny odpoledne, Slunce pálilo a nahoře to pěkně tálo. Nakonec jsme ten padesátimetrový pruh přešli. Ale už ne suchou nohou, ale s plnými botami. Ke konci mě spadla do vody mapa a jen zázrakem neuplavala. Jen jsme vylili vodu z bot a šli jsme k chatě, ta už nebyla dál než dvacet minut. Když jsme k ní došli, tak Viktor už sušil boty a víno se chladilo v potoce. Rozložili jsme se na verandě, sušili boty, pak jsem s Romanem postavil na loučce kousek pod chatou stan, a potom už jen večerní siesta při vínu a jídle s výhledem do údolí, protilehlé vrcholky a Hohe Dock. Večer přichází skupinka Rakušáků a staví stany vedle chaty. My jdeme asi v půl deváté do stanu a Viktor si bere spacák a žďárák na verandu. Neděle 27.7.: Ráno mě budí v pět hodin mobil, ale nějak se mě nechce ze spacáku. Před půl šestou se hrabu ze stanu, Viktor už hučí s benzíňákem, tak i já si jdu pro vodu a vařím čaj.
Roman se mezitím taky vyhrabal a pojídal jakousi studenou konzervu. Než všechno zabalíme je něco před sedmou. Jdeme přes louky až k většímu sněhovému poli, ale ve skutečnosti to byl pěkně špinavý sníh a mokrá hlína.
Pořádně zakopáváme boty, ale stejně to občas klouže, ale není kam ujet, spíš by se člověk zašpinil. Vyhrabeme se do sedla Remsschartl (2671 m n.m.) a tam dáváme pauzu. Já mezitím fotím.
Pak jsme vyšli už do prudšího svahu, na jehož konci nás uvítala asi 6-ti metrová stěnka s ocelovým lanem a kramlemi. Viktor to okomentoval slovy, "Tak choďák jo, choďák!?", to proto, že jsem mu tvrdil, že o lezení nepůjde, však také o moc nešlo. Pak se cesta umoudřila a zmírnila sklon na nějakých 40° sem tam nějaká plotna a spousty lana, takže pohoda. Viktor nám za chvíli zmizel z očí, jo ten kreatin dělá divy :o) Cestou nás předhonili ještě jeden starší pár. Nakonec jsme Viktora potkali kousek před vrcholem. Oznámil nám, že na další cestu musí nabrat morál, protože v ten okamžik se dál nepohne. Tak jsme se posadili a v klidu zkoumali cestu. Ta na vrchol ještě ušla, až na dvě místa, kde jsem nechápal kudy vede cesta. No a na druhou stranu k ledovci to už spíš vypadalo na slanění. Sledovali jsme dva borce, co to zrovna vystupovali z ledovce. "Hele to je pohoda, jde jim to nějak rychle", říká neznale Roman. Chlapi se chvíli zdrží na vrcholu a už je vydíme, jak jdou dolů k nám. Cestou si jen tak poskakují, z každý strany to mají kilometr dolů, ale s nima to ani nehne. Tak takový nervy zatím nemám. Viktor s nimi zapřede hovor a tak se dozvídáme, že na vrchol to je obtížnost I, a z vrcholu k ledovci to je II. Horolezci jdou dál dolů a my to jdeme s Romanem prozkoumat nalehko, alespoň na vrchol. Hned ze začátku nás míjejí ti důchodci a mají srandu, jak jsme ovázaní. Začátek jde a pak najednou taková škvíra a v ní vklíněný šutr, který nemá na šířku ani půl metru. Na tomhle místě se rozhoduju, jestli to neotočím, nikde žádné jištění, ale nakonec jsme to přešli a došli k vrcholu. Fotíme se u kříže a zapisujeme se do vrcholové knihy. Vidím jak od jihu jdou nějaké moc tmavé mraky, tak ženu Romana zpátky. Všichni se shodujeme, že se to ani jednomu nechce moc přelízat, tak navrhuji sestup a druhý den vyrazit na lehko zase jinam. Kluci souhlasí, jen mají trochu strach ze sestupu. Dolů to jde docela dobře, jen na třech plotnách natahuju pro jistotu klukům lano a oni to slaňují, já to scházím a motám lano na sebe. Až do sedla to jde už bez problémů, já pak trochu zaostávám, takže k chatě docházím poslední. Holt nemám rád ty sestupy. Slunce pěkně pálí, ale ve stínu je zase chladno. Tak radši postavíme stan, najíme se a už kolem osmé večer jdeme spát. Ráno máme v plánu brzo vstávat. Pondělí 28.7.: V noci mě budí bouchání do stanu, hromy a blesky a do toho slušný vítr. Jednu chvíli se opírá do stanu tak, že si raději sedám a opírám se o stěnu. Viktora ve žďáráku ten vítr asi tak netrápí.
Pak počítám mezery mezi bleskem a hromem, což jsou tak 2 vteřiny, tak nemám vůbec náladu spát. Bouřka se ještě dvakrát vrací, ale pak už je klid, tak usínám. Ráno vstáváme podle plánu, kolem šestý. Viktor už má vařič na plný výkon a je vzhůru. Ani nechce věřit, že v noci padaly kroupy. Počasí vypadá na nic. Někde je sice vidět modrá obloha, ale všude jsou mraky a mlha Ta se za chvíli trochu zvedá, ale jen proto aby z ní začalo pršet. Zalézám s Romanem zpátky do stanu a spíme až do poledne. Pak jdeme ven se provětrat pod stříšku u chaty, Viktor nám vaří čaj a za chvíli jdeme všichni k nám do stanu, kde jen tak poleháváme a vedeme různé debaty. Celý den je stejně, odpoledne je zase bouřka a opět kroupy. Večer se Viktor přesouvá zpátky do žďáráku a my vaříme jídlo a usínáme (kupodivu to ještě jde). Úterý 29.7.: Ráno už neprší, ale nad námi se drží mraky, takže motat se v tom na ledovci by nebylo ono. Zabalíme a sestupujeme do doliny. U vodopádů se docela hravě dostáváme na druhou stranu, není ještě takové teplo. Přes pastviny sestupujeme dolů. Problém nastává až u spodního potoku, kde chvíli hledáme cestu, což se nakonec podaří. A pak už jen po široké cestě na parkoviště. Cestou vůbec nebloudíme, dostaneme se i na správnou silnici na Linz, ale problém je dostat se z něj směrem na Studánky. No nějakou chvíli nám to dá, ale nakonec vyjíždíme ven. Za chvíli jsme na hranicích, celník se ptá jestli něco nevezeme a chce otevřít kufr. Když vidí naše krámy, tak mu je jasné, že u nás neuspěje, a my projíždíme. Z kola si ještě pamatuji dobrý kemp ve Vyšším Brodě, tak se tam přemisťujeme. U kempů je takový bufet a stoly pod střechou, tak do sebe ládujeme večeři, pivo. Debatujeme a o půl desáté jdeme spát. V noci se budím žízní, tak se jdu napít, a pak poslouchám trampské písně, co někdo hraje o několik stanů dál. Středa 30.7.: Ráno balíme ještě před sedmou a rovnou odjíždíme. Cesta ubíhá pěkně, problém nastává až v Jihlavě, kde se ne a ne trefit na nádraží. Asi na pátý pokus tu správnou ulici najdeme, vysadíme Viktora a valíme to do HK.
Až na to, že jsme stihli jen jeden vrchol, tak vcelku povedená akce.
|