Vysoké Taury - Hohe Dock 3348 m n.m.

Tak konečně zase do velkých hor. Tentokrát jsem měl v plánu vylézt na několik vrcholů přes 3000 m n.m ve Vysokých Taurách v Rakousku. Nakonec nedopadlo vše přesně podle plánu, ale stejně to stálo za to.

V pátek 25.7. jsme měli vystartovat v 18:00, aby jsme byli akorát na osmou v Jihlavě, kde jsme měli vyzvednout Howadoora. Ve čtyři jsem volal Romanovi, jestli všechno má, a on mě řekl, že zaspal a teprve jde do půjčovny. Když jsem mu volal o hodinu déle, tak jsem se dozvěděl, že má jen mačky a cepín. "Tak to je hezký", říkal jsem si. Zavolal jsem tedy Luďkovi, jestli by nám nepůjčil sedák. Naštěstí jo, pročež se zdála být akce zachráněna. Roman ke mě dorazil až v sedm večer, naložil jsem batoh a ostatní věci a jeli jsme ještě k Pavlovi do Smiřic pro batoh (ten Roman taky nesehnal). A pak už jsme to valili na Jihlavu. Asi o půl desátý jsme tam dorazili a na první pokus se trefili na nádraží. Viktor tam seděl na květináči a už na nás čekal. Naložili jsme jeho obří batoh do kufru a vyjeli směrem na Telč, dále do Jindřichova Hradce a do Českých Budějovic. Tady jsme u benzínky doplnili plnou nádrž, občerstvili jsme se a já vystřídal za volantem Romana. Vzali jsme to přes Český Krumlov a Vyšší Brod na hraniční přechod do Studánek. Bez problémů jsme přejeli hranice a docela rychle jsme byli v Linzu. Tohle město je taková past pro ty co nemají dálniční známku, což jsme neměli. Já tudy navíc jel jenom dvakrát na kole, naposledy před dvěmi lety a pokaždý jsme bloudili. Nejinak tomu bylo tenkrát. Ne a ne se trefit na silnici 1, co vede z Linze na Salzburk. Po půlhodině motání, jsem se s Romanem vystřídal a koukal jsem se do mapy. Nakonec jsme se dostali stejně na dálnici, tak jsme po ní jeli a modlili se,aby nikde nestáli policajti. U Weißkirchenu jsme sjeli z dálnice a po menším zabloudění dojeli do Welsu. Odtud jsme už pokračovali celkem bez problémů do Lambachu a dál na Gmunden. Kousek před ním jsem na chvíli zdříml, a Roman neznalý cesty jel směrem do města a ne podél jezera. Tak ještě jedna otočka a pak jsme už jeli správně. Viktor měl dobrý nápad, když nám řekl, že by bylo asi lepší někde zastavit a vyspat se a dojet to ráno. Tak jsme zastavili na parkovišti u Traunsee, Viktor s Romanem vytáhli spacáky a rozložili se na trávě, zatímco já se vyspal v autě.

Sobota 26.7.:O půl osmý jsme vstali a koukáme, co se tam objevilo najednou aut. Teď sedám za volant já a Roman ještě pospává. Tuhle cestu si ještě pamatuju dobře z kola, takže další botu, už poslední, dělám až na konci Bischofshofenu, kde místo na St. Johann odbočím na Saalfelden. Tak se projedeme přes průsmyk Dientner Sattel (1357 m n.m.) a odbočuju zase dolů do Lendu, a pak už bez bloudění přes Bruck na parkoviště Ferleiten.
Zabalíme batohy, zamkneme auto a o půl jedenáctý odcházíme. Jdeme kolem hotelu Tauernhaus a dále po široké cestě 727. Slunce pálí, mezi vrcholky se převalují mraky a cesta zatím po rovině pěkně ubíhá. U salaše Vogerlalm značka uhýbá z cesty vpravo a vede přes pastviny. Přelézáme první ohradník, docela to po schůdcích klouže, a po louce s mírným stoupáním se dostáváme až k potoku,který vytéká z ledovce Boggeneikees a Sandbodenkees.


Viktor a otočený Roman na parkovišti Ferleiten.

Hohe Dock (3348 m n.m.).

Ten se ukázal být pěkně divoký a tak nám nějakou chvíli trvalo, než jsme našli nejužší místo, které mělo stejně alespoň metr a zkuste si s 25 kg batohem skákat. Všichni jsme ho nakonec suchou nohou zdolali a pokračovali dál. Teď nastalo stoupání serpentinami nahoru, což mě dalo zabrat, Roman nic neříkal, protože měl z nás nejlehčí batoh a Viktor s tou almarou na zádech dupal jako robot. Kousek od nás byla podívaná na vodopád, který jsme měli kousek výš přejít. Když jsme k němu dorazili, tak se zdálo nemožné vůbec se přes něj dostat. Však také byly dvě hodiny odpoledne, Slunce pálilo a nahoře to pěkně tálo. Nakonec jsme ten padesátimetrový pruh přešli. Ale už ne suchou nohou, ale s plnými botami. Ke konci mě spadla do vody mapa a jen zázrakem neuplavala.


První potok.

Kousek nad vodopády jsme se brodili.

Jen jsme vylili vodu z bot a šli jsme k chatě, ta už nebyla dál než dvacet minut. Když jsme k ní došli, tak Viktor už sušil boty a víno se chladilo v potoce. Rozložili jsme se na verandě, sušili boty, pak jsem s Romanem postavil na loučce kousek pod chatou stan, a potom už jen večerní siesta při vínu a jídle s výhledem do údolí, protilehlé vrcholky a Hohe Dock.

Večer přichází skupinka Rakušáků a staví stany vedle chaty. My jdeme asi v půl deváté do stanu a Viktor si bere spacák a žďárák na verandu.


Pohled do údolí a na Grossglockner Hochalpenstrasse.

Hohe Dock od chaty.

Neděle 27.7.: Ráno mě budí v pět hodin mobil, ale nějak se mě nechce ze spacáku. Před půl šestou se hrabu ze stanu, Viktor už hučí s benzíňákem, tak i já si jdu pro vodu a vařím čaj. Roman se mezitím taky vyhrabal a pojídal jakousi studenou konzervu. Než všechno zabalíme je něco před sedmou. Jdeme přes louky až k většímu sněhovému poli, ale ve skutečnosti to byl pěkně špinavý sníh a mokrá hlína. Pořádně zakopáváme boty, ale stejně to občas klouže, ale není kam ujet, spíš by se člověk zašpinil. Vyhrabeme se do sedla Remsschartl (2671 m n.m.) a tam dáváme pauzu. Já mezitím fotím.


Groß Wiesbachhorn (3564 m n.m.) ze sedla.

Bockkarkees a Breitkopf (3152 m n.m.).

Kluci v sedle Remsschartl.

Klockerin (3425 m n.m.).

Pak jsme vyšli už do prudšího svahu, na jehož konci nás uvítala asi 6-ti metrová stěnka s ocelovým lanem a kramlemi. Viktor to okomentoval slovy, "Tak choďák jo, choďák!?", to proto, že jsem mu tvrdil, že o lezení nepůjde, však také o moc nešlo. Pak se cesta umoudřila a zmírnila sklon na nějakých 40° sem tam nějaká plotna a spousty lana, takže pohoda. Viktor nám za chvíli zmizel z očí, jo ten kreatin dělá divy :o) Cestou nás předhonili ještě jeden starší pár.


Roman na ferratě.

Nakonec jsme Viktora potkali kousek před vrcholem. Oznámil nám, že na další cestu musí nabrat morál, protože v ten okamžik se dál nepohne. Tak jsme se posadili a v klidu zkoumali cestu. Ta na vrchol ještě ušla, až na dvě místa, kde jsem nechápal kudy vede cesta. No a na druhou stranu k ledovci to už spíš vypadalo na slanění. Sledovali jsme dva borce, co to zrovna vystupovali z ledovce. "Hele to je pohoda, jde jim to nějak rychle", říká neznale Roman. Chlapi se chvíli zdrží na vrcholu a už je vydíme, jak jdou dolů k nám. Cestou si jen tak poskakují, z každý strany to mají kilometr dolů, ale s nima to ani nehne. Tak takový nervy zatím nemám. Viktor s nimi zapřede hovor a tak se dozvídáme, že na vrchol to je obtížnost I, a z vrcholu k ledovci to je II. Horolezci jdou dál dolů a my to jdeme s Romanem prozkoumat nalehko, alespoň na vrchol.


Kousek před vrcholem.

Hned ze začátku nás míjejí ti důchodci a mají srandu, jak jsme ovázaní. Začátek jde a pak najednou taková škvíra a v ní vklíněný šutr, který nemá na šířku ani půl metru. Na tomhle místě se rozhoduju, jestli to neotočím, nikde žádné jištění, ale nakonec jsme to přešli a došli k vrcholu. Fotíme se u kříže a zapisujeme se do vrcholové knihy.


Roman na vrcholu ...

... a moje maličkost.


Cesta zpět z vrcholu. Vzadu vykukují mraky.

Vidím jak od jihu jdou nějaké moc tmavé mraky, tak ženu Romana zpátky. Všichni se shodujeme, že se to ani jednomu nechce moc přelízat, tak navrhuji sestup a druhý den vyrazit na lehko zase jinam. Kluci souhlasí, jen mají trochu strach ze sestupu. Dolů to jde docela dobře, jen na třech plotnách natahuju pro jistotu klukům lano a oni to slaňují, já to scházím a motám lano na sebe.


Sestup.


Viktor v akci.

Roman taktéž.

Až do sedla to jde už bez problémů, já pak trochu zaostávám, takže k chatě docházím poslední. Holt nemám rád ty sestupy. Slunce pěkně pálí, ale ve stínu je zase chladno. Tak radši postavíme stan, najíme se a už kolem osmé večer jdeme spát. Ráno máme v plánu brzo vstávat.

Pondělí 28.7.: V noci mě budí bouchání do stanu, hromy a blesky a do toho slušný vítr. Jednu chvíli se opírá do stanu tak, že si raději sedám a opírám se o stěnu. Viktora ve žďáráku ten vítr asi tak netrápí. Pak počítám mezery mezi bleskem a hromem, což jsou tak 2 vteřiny, tak nemám vůbec náladu spát. Bouřka se ještě dvakrát vrací, ale pak už je klid, tak usínám. Ráno vstáváme podle plánu, kolem šestý. Viktor už má vařič na plný výkon a je vzhůru. Ani nechce věřit, že v noci padaly kroupy. Počasí vypadá na nic. Někde je sice vidět modrá obloha, ale všude jsou mraky a mlha


Ráno v mracích.

Ta se za chvíli trochu zvedá, ale jen proto aby z ní začalo pršet. Zalézám s Romanem zpátky do stanu a spíme až do poledne. Pak jdeme ven se provětrat pod stříšku u chaty, Viktor nám vaří čaj a za chvíli jdeme všichni k nám do stanu, kde jen tak poleháváme a vedeme různé debaty. Celý den je stejně, odpoledne je zase bouřka a opět kroupy. Večer se Viktor přesouvá zpátky do žďáráku a my vaříme jídlo a usínáme (kupodivu to ještě jde).

Úterý 29.7.: Ráno už neprší, ale nad námi se drží mraky, takže motat se v tom na ledovci by nebylo ono. Zabalíme a sestupujeme do doliny. U vodopádů se docela hravě dostáváme na druhou stranu, není ještě takové teplo. Přes pastviny sestupujeme dolů. Problém nastává až u spodního potoku, kde chvíli hledáme cestu, což se nakonec podaří. A pak už jen po široké cestě na parkoviště.


V údolí skoro čisto, nahoře mraky.

Cestou vůbec nebloudíme, dostaneme se i na správnou silnici na Linz, ale problém je dostat se z něj směrem na Studánky. No nějakou chvíli nám to dá, ale nakonec vyjíždíme ven. Za chvíli jsme na hranicích, celník se ptá jestli něco nevezeme a chce otevřít kufr. Když vidí naše krámy, tak mu je jasné, že u nás neuspěje, a my projíždíme. Z kola si ještě pamatuji dobrý kemp ve Vyšším Brodě, tak se tam přemisťujeme. U kempů je takový bufet a stoly pod střechou, tak do sebe ládujeme večeři, pivo. Debatujeme a o půl desáté jdeme spát. V noci se budím žízní, tak se jdu napít, a pak poslouchám trampské písně, co někdo hraje o několik stanů dál.

Středa 30.7.: Ráno balíme ještě před sedmou a rovnou odjíždíme. Cesta ubíhá pěkně, problém nastává až v Jihlavě, kde se ne a ne trefit na nádraží. Asi na pátý pokus tu správnou ulici najdeme, vysadíme Viktora a valíme to do HK. Až na to, že jsme stihli jen jeden vrchol, tak vcelku povedená akce.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 30.8. 2003