Výprava do Beskyd za Radegastem

Tak jsem si v březnu říkal, co asi podniknu v dubnu, plány jsem neměl, v hlavě mi uzrával nápad na přejezd Orlických hor a Jeseníků na biku, ale sníh se na hřebeni jen tak nevzdával. Na konci března mi volal Radek, že by docela jel do Beskyd. Vůbec jsem nebyl proti a ještě jsem naverboval Barču (naštěstí jsem ji v Nízkých Tatrách moc nezničil), aby byla větší legrace. Já jsem se tentokrát ujal jen role fotografa a navigátora, ale pořád na mě ty dva chtěli, abych tomu velel :o). Na zpáteční cestě mě napadlo, že by reportáž z výpravy mohl napsat taky někdo jiný. Ne že by se mi do toho nechtělo, ale změnit projednou autora není vůbec špatný nápad. Když jsem uhodil na Barču, tak jsem se setkal s odporem a výmluvami :o). Naštěstí se Radek nade mnou slitoval a něco sepsal. Musím uznat, že se mu to povedlo.

Na nápad podívat se na jaře do Beskyd mne přivedla skupina doktorů a sestřiček, kterou jsme s Fandou potkali na podzim v Jeseníkách. Jejich vyprávění o drsné kráse bylo tak barvité, že jsem neodolal. No měli pravdu.

Sobota 10.4.: Pro špatné spojení musím jet z Liberce do Smiřic k Fandovi autem. Dál už pokračujeme vlakem. V Hradci nasedáme do chlouby ČD. Moderního dvoupatrového vlaku. Užíváme si jízdy bez houpání a chválíme Dráhu. Předčasně. Po chvíli jízdy se vlak zastavuje. Stojíme kdesi v polích, ve tmě, nic nefunguje, jen na světelné tabuli svítí nápis Přerov ..... "To už jsme přejeli Pardubice!", křičí jinak vždy klidný Fanda. "Klid, to nic není! Zase mu to vypadlo!", hasí paniku průvodčí. A opravdu za chvilku se systémy vlaku začnou oživovat a my pokračujeme v jízdě. V Pardubicích přesedáme na klasiku, a tak je zbytek cesty bez dalšího vzrušení. V Rožnově pod Radhoštěm čekáme na autobusáku asi deset minut na Barču. Je krásně teplo.
Sledujeme červenou značku, která nás vede kolem Valašského muzea v přírodě. Právě zde probíhá jakási veselice, udí se klobásy, pečou kuřata, pije pivo. Ne že bych neměl chuť, je už půl jedenácté, ale zbytek výpravy se tváří, že naše cesta má jiný cíl a tak raději ani nic nenavrhuji. Za městem začíná cesta prudce stoupat. Barča nasazuje v kopci ostré tempo a za chvíli už jsme na Radhošti.


Jedna z mnoha botanických zastávek.

Radhošť (1129 m n.m.) s vysílačem.


Kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti.

Sousoší sv. Cyrila a Metoděje.

Sedíme na louce, pojídáme zásoby a popíjíme pivo. Přesto, že není dobrá viditelnost, je docela hezky a teplo. Jen na nebi se honí mraky - předzvěst budoucího počasí. Sledujeme paraglidistu, jak dost odvážně vytáčí stoupák pod bouřkovým mrakem. Asi se pokouší o výškový rekord .......


Holá sjezdovka, dole v oparu Frenštát.

My dál pokračujeme po hřebenu směrem k Pustevnám. Beskydy jsou zvláštní hory. Všude spousta lidí, kteří vypadají jako by právě šli na procházku do parku, nebo do divadla, nebo do restaurace. Cítíme se tu v našem oblečení s hůlkami v rukou a batohy na zádech nepatřičně. Ani socha Radegasta není taková, jak jsme si ji představovali, tak pospícháme, abychom už byli za Pustevnami z dosahu autoturismu.


Socha boha Radegasta.


Něco o Radegastovi.

Geologie a geomorfologie.


Pustevny z altánu Cyrilka.

Vzdálenější Kněhyně (1256,8 m n.m.),
napravo Čertův mlýn (1205,8 m n.m.).

Dál pokračujeme po červené až na rozcestí pod Kněhyní. (F: Doplním, že ještě děláme zastávku na rozcestí u Čertova mlýnu, o kterém si čteme pověst.)


Informace o Čertově mlýnu.

(Ale nebudu přerušovat vyprávění.) Je tu malý plácek bez sněhu, ideální místo pro stan. Vařím těstoviny, Fanda vaří čaj, Barča to kontroluje ze stanu. Fandova příprava čaje připomíná šamanský rituál, do vody přidává neznámá voňavá koření a cosi si při tom pobrukuje. "Ty Fando není to doufám návykový", bojím se. "Ne a neruš!", uklidňuje mě Fanda. Jsem tedy klidný. (Kdo zná Fandu ví, že by nikdy nelhal). Čaj je výborný! Žádáme o přídavek, ale Fanda je neoblomný.
(F: Než jsme postavili stan, tak jsem se šel podívat nalehko na vrchol Kněhyně, ale nevzal jsem si sebou foťák. Určitě tam doporučuji zajít. Na vrcholu je kříž a za jasného počasí jsou odtud určitě krásné výhledy. Ještě jsme hledali pramen, ale ten jsem našel až druhý den ráno. Kdyby někoho zajímalo, co to bylo za čaj, tak Dáta Masala - indický bílý čaj s mlékem.)

Neděle 11.4.: V noci je bouřka (F: O té já nic nevím.) a ráno hustě sněží. Prosíme s Barčou o čaj. "Ne až zase večer", Fanda je přísný a zásadový. Nemá smysl ho přemlouvat. A tak si raději vyběhnu na Kněhyni. Místy se sice oblačnost protrhává, ale nefouká vítr, tak není moc naděje na změnu počasí. Držíme se dál červené a sestupujeme do údolí. (F: Tak rychlý ten sestup zase nebyl, ale na hledání cest jsem expert. :o)) S klesající výškou se sněžení mění v déšť. Sotva překročíme v údolí hlavní silnici, začínáme opět stoupat. Přestávku uděláme teprve za Smrčinou u chaty Hubertka. (F: Radek vaří polévku, která přijde na zahřátí docela vhod. Mezitím pomalu zapadáváme sněhem.) Počasí se rychle zhoršuje. Leží tu velké množství sněhu a tak nám větve stromů připadají nepochopitelně nízko.


Už víme, po čem má Smrk jméno :o).

Barča jako první proráží cestu. Obětavě si sklepává většinu sněhu z větví za krk. Chtít po Barče, aby nám ještě prořezávala cestu se nám zdá už trochu moc (i když Fanda pilku má), a tak ji tedy v předklonu následujeme. Smrk je opravdu příznačný název kopce a všem jeho návštěvníkům z výše uvedených důvodů doporučuji výstup v letních měsících.


Barča s Radkem studují vrcholovou knihu.

Vrcholová kniha.

Z vrcholu sestupujeme po červené, po žluté a po modré k vodní nádrži Šance a dále do městečka Ostravice.


Dole v mlze nádrž Šance.

Pohled na hráz přehrady.


Přehrada z hráze.

Vodní dílo Šance.

(F: Celá přehrada a okolí mě připomínalo Alpy. A i když jsou Beskydy docela nízké, strmostí kopců to dohánějí.)
Konečně se opět dělá hezky. My už jsme ale trochu unaveni změnami počasí a tak hledáme ubytování v hotelu. Nejdříve to zkoušíme v tříhvězdičkovém hotelu Zámeček na Čeladné. Zhruba tisíc korun za noc se nám zdá moc. Recepčního to nepřekvapuje a doporučuje nám hotel Freud. Sociálku za 170 Kč na noc. Palačinky tu sice nevedou (vlastně po osmé hodině tu vůbec nevaří), ale alespoň je tu teplo. (F: Zato jsme se nacpali vedle v hospodě, kde nám hodná paní hospodská udělala zelňačku a vepřové koleno. Všechno to sníst nám dalo asi největší práci za ty dva dny.)

Pondělí 12.4.: (F: Ráno dělám Masalu, protože se Báře a Radkovi nějak nechce z peřin a tak je musím probrat. Příště musím vzít víc koření.) Druhý den je krásně. Škoda, že už musíme odjet. Pro výhledy se sem budu muset vrátit někdy jindy.


Smrk (1276,3 m n.m.) z Ostravice.

Na malém nádraží si kupujeme lístky (dva do Pardubic a jeden do Krnova). "Pane, to je ale dneska tržba!", nepochopitelně se raduje domorodec a hned si taky kupuje jeden lístek. (F: Původně jsme se chtěli podívat ke srubu, kde se narodil Petr Bezruč, ale odbočujeme k řece a chvíli se kocháme na divokou vodu Ostravice.)


Ostravice.

Malé peřeje.


Malé peřeje.

Pohled po proudu.

V Ostravě se z Barčou rozloučíme, my s Fandou máme společnou cestu až do Smiřic.
Musím říct, že tento cestopis jsem napsal pod nátlakem. Stížnosti na jeho úroveň pište prosím Fandovi, alespoň dá příště pokoj.
Jako webmaster hodnotím vyprávění velmi kladně. Pochvalné maily přepošlu Radkovi :o).


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 19.4. 2004