Bernina - trek v oblasti Val Masino a Piz Berniny

Nápad, na co vylézt v srpnu, jsem měl promyšlený už od jara. Opět jsem si vzal příklad z knihy Alpy - příroda, turistika, výstupy. Tentokrát mě přišla zajímavá trasa ve skupině Berniny v Lombardských Alpách v Itálii. A při té příležitosti jsem chtěl vystoupit navrchol Piz Berniny (4048 m n.m.). Jel se mnou ještě Roman, Radek a Ivča.

Přípravy jsem začal před polovinou srpna. Vesměs jsem jen nakoupil zásoby, kartuši plynu navíc, a pár karabin. Když jsem všechno nacpal do batohu s polovinou zásob, druhá mě zůstala v igelitce. Hodil jsem batoh na váhu a zděsil se. Kompletní batoh totiž vážil 32kg. Tak jsem tedy pozměnil plán a rozdělil trasu na dva samostatný okruhy.

V neděli 17.8. večer, asi s hodinovým zpožděním u mě zastavuje Roman s Máňou (jeho auto). Jeho batoh tam už je a když tam dám svůj a zásoby, tak se začínám bát, aby jsme tam tu všechnu batožinu dostali. V Hradci u nádraží nabíráme Radka, který má ještě víc věcí než my (hlavně spoustu domácích pochutin :o). Ještě návštěva Hypernovy, kde nakoupíme pečivo a něco na cestu a jedeme na Prahu. Cesta není ani moc ucpaná, projíždíme jižní spojkou a mažeme to dále směr Plzeň. Na smluveném místě na sjezdu na Cerhovice nabíráme Ivču a jedeme přes Plzeň na hraniční přechod v Železné Rudě. Kousek za hranicemi se ujímám řízení a jedu do Passau, tam odbočuji trochu dál, a jedeme po rakouské straně směrem na Salzburg. Asi po hodině jízdy zastavuji na odpočívadle, kde vytáhneme spacáky a usteleme si za autem. Ivča spí v autě, tak ji ani nebudíme.

Pondělí 18.8.: Ráno se v sedm balíme a já sedám za volant. Před Salzburkem najíždím na dálnici A8 až do Rosenheimu a dále směr Innsbruck. Asi 50 km před Innsbruckem si bere volant Roman a jede už do Landecku a na Švýcarskou hranici. Švýcaři hned jak viděli českou značku, tak nás nahnali do levého pruhu, a už to šlo: vypnout motor, pasy, doklady od auta. Pak s tím odešel, nechal nás tam přes deset minut čekat, zatím všechny auta v pohodě projížděli a na nás koukali, jak na nějaký pašeráky. Potom nás s přáním dobré cesty propustil. My jsme jeli na St. Moritz, před ním zahnuli vlevo a jeli na Berninapaß (2323 m n.m.). Tady jsme chvíli pokoukali, ale Bernina, Piz Palů a ostatní vrcholky byli v mracích.


Pohled z průsmyku Berninapaß.

Potom už jen sjezd až na švýcarsko-italské hranice. Zde se konalo něco podobného, navíc chtěl vidět ještě bankovní karty. Potom jsme už jeli přes Sóndrio a skončili na malém parkovišti nad vesnicí S. Martino v údolí Val Masino. U auta ještě ladíme batohy a začíná trochu kapat. Nasazuji pláštěnku na batoh a beru si bundu. Když jsme všichni připraveni vyjít, tak začíná pěkný liják. Blesky lítají v celém údolí a po silnici se valí potoky vody. Vidím jeden dům, v kterém je výklenek, do kterého se všichni namáčkneme. Po několika minutách hlavní nápor ustává a tak jdeme dál. Do bot mě natekla voda horem, jelikož jsem měl jen kraťasy a návleky jsem nevytahoval. Takže už to bylo jedno. Jdeme po asfaltce, která vede až na jedno parkoviště a odtud začíná kamenná cesta. Déšť mezitím úplně ustal, jdeme kolem chaty Gigiat a po dalším kilometru přebrodíme říčku, kde je na druhé straně solidní loučka, ideální místo na stany.


Základní tábor.

Objevuje se na chvíli Slunce, tak ještě sušíme, co má kdo mokrý. Ještě jdou kolem nás taky nějací Češi. Jídlo, večerní porada a jdeme spát.

Úterý 19.8.: Ráno vstaneme a než se najíme a všechno zabalíme je bezmála deset. Jdeme rychlým tempem až na konec údolí Valle di Mello.


Vodopády na konci Valle di Mello.

Odtud už cesta stoupá na hřeben, ale začínáme v 1200 m n.m. Cesta vedla lesem, takže ze začátku žádné výhledy. Po 200 výškových metrech jsem měl toho svého batohu celkem dost. Radek se svým tempem byl brzo daleko před námi. Asi v 1500 m k nám sestoupil a vzal Ivě batoh. My jsme s Romanem stěží udržovali tempo. V 1700 m měl Radek batoh a tam jsme dali asi půlhodinovou přestávku. Pak Radek zase vyrazil a zanedlouho se ztratil z dohledu. My s Ivou jsme se zvedli taky a pokračovali pomalejším tempem taktéž. Statečně jsme se s Romanem drželi za Ivčou, ale dlouho jsme to nevydrželi. Ve 2000 m n.m. jsme už zůstali sami. Až po páté jsme se doplahočili s Romanem nahoru. Radek i Iva už byli dávno u bivaku. Taky tam byla spousta ovcí, kteří se pokoušeli sníst něco z našich zásob a když odešly, tak je vystřídaly kozy. Uvařili jsme si jídlo kousek vedle.


Pohled od bivaku k východu.

V bivaku už byli čtyři Italové, kteří se na nás dívali jako na velký horolezce. Jak to vystihl Radek,"Kdyby v tu chvíli přišel Messner, tak je úplná hadra." Po západu Slunce se ochlazuje, jsme přece jen ve 2550 m n.m., a my zalézáme do bivaku. Chvíli sedíme na palandách a debatujeme a čekáme až Italové vlezou na kutě. Potom rozložíme nadbytečné matrace a zalehneme taky.

Středa 20.8.: Sice jsme se večer ptali Italů v kolik budou vstávat, ale v 6 ještě chrupou, tak ještě ležíme. Až když se Italové budí, tak vstávám, vynáším ven batohy a uklízíme matrace. Přece jen je ta budka pro osm lidí malá. Ráno se zase objevují kozy a nechtějí dát pokoj. I kdybych ji strčil ze skály, tak se dole oklepe a bude otravovat dál.


Skalní věže na hřebeni za bivakem.

Bivak Manzi-Pirotta (2550 m n.m.) i s kozou.

My se zabalíme a stoupáme směrem na Passo Cameraccio (2950 m n.m.). Nejdříve přeskakujeme mezi balvany a pak přišlo malé sněhové pole. Já si to v pohodě valím dál, ostatní se trošku kloužou, ale nakonec si mačky nikdo nasazovat nemusí.


Ivča s Romanem na sněhovém poli.

Kousek před Pso. Cameracio (2950 m n.m.).

Za polem začínají řetězy, které končí až kousek pod sedlem. Obtížnost byla kolem II. stupně, celkem pohoda. V sedle si dáváme pauzu. Je odtud vidět Disgrazie (3678 m n.m.) a mě rychle opouští myšlenka, že bych na něco takového chtěl lézt.


M. Disgrazia (3678 m n.m.).

Pohled ze sedla k západu.

Radek s Ivčou se zvedají, já a Roman jdeme 5 minut po nich. Cesta vede po takových plotnách, které mají sklon nějakých 35°, tak musíme jít obezřetně, i když by to bylo spíš sklouznutí. Sestoupíme 200 výškových metrů a začíná cesta, která vede přes kameny, občas mezi nimi. Po nějaké době přijdeme ke kameni na kterém je značená šipka směrem na Pso. di Mello. Tak uhneme a za chvíli vidíme Ivu, která na nás čeká. Ono se totiž značení ztrácí a tak si nebyla jistá, jestli jde správně. Mě se ta cesta taky moc nezdá a tak jdeme ještě kousek po Sentiero Roma. Ale cesta se začíná stáčet čím dál víc k jihu a tak se vracíme. Pokračujeme tedy po té sotva značené cestě a občas opravdu zahlídneme pár čar červené barvy. Cesta pak přechází v suťovitý terén se sklonem dobrých 40°, kde musíme vážit každý krok. Větší kameny se hýbou v ruce a ničeho se nedá pořádně chytit. Ještě, že jsem měl hůlky. Roman leze první a když dolézá na konec srázu, tak se tam objevuje Radek. Ten už byl v bivaku a vrátil se zpět, aby nám zvěstoval, co nás čeká. Bivak byl vidět, ale je to k němu ještě tak hodina a půl, a konec je lezení v 40m stěnce, lámavá skála, obtížnost III. Rozhodli jsme se i přece jen do bivaku pokračovat.


Skalní stěna s bivakem Odello-Grandori (2992 m n.m.).

Každý si šel ke stěně svou cestou, nejdřív tam dorazil Radek,potom Iva a já. Radek začal lézt, ale takovou částí, kde to bylo jenom vyloženě na tření. Odlezl 3 metry, bota se zrovna na tom místě neudržela a Radek trochu sjel, naštěstí asi jen o dva metry, ale stejně si odřel koleno. Iva to vzala lepší cestou a po té jsme šli i my. Sice jsem si říkal, jak s tím krámem na zádech budu lézt, zvláště, když jsem chytl za jeden balvan a on se začal hýbat, ale nakonec jsem po hraně vylezl do lehčího terénu. Radek mezitím slezl pro svůj batoh a Roman tam v obtížných pasážích trénoval spodní chyty. Nakonec jsme se dostali v pořádku do bivaku Odello Grandori (2992 m n.m.), což byla dřevěná bouda, pobitá plechem, která stála na plácku 2x3m, z jedné strany skalní stěna a z druhé 20m dolů na suť.


Ivča v bivaku.

Za budkou se dalo protáhnout a jít na druhou stranu, kde byl výhled k severu na ledovec Vedretta del Disgrazia. Z ledovce byl cítit chlad až nahoře, a byl taky pěkně rozlámaný. My jsme si uvařili, najedli a po přesunech s batohy a matracemi, sklápěním postelí jsme se i lehli. V noci pršelo a padaly ze stěn okolo kameny.

Čtvrtek 21.8.: Ráno jsme se najedli a já našel docela dobrý balvan, který byl zaklíněn za jiný a držel jak přibitý. Protáhl jsem okolo něho smyčku, protože slézat po mokré skále se mě vůbec nechtělo, tak jsem řekl, že tohle slaníme, ať si lano užije, když se zatím pohodlně nese na batohu. Ještě jsme provedli zápis do knihy v bivaku, byli jsme tam teprve asi pátí Češi. Byli tady i zápisy některých nepříčetných jedinců, kteří odsud lezli na Disgrazii, proto tam těch zápisů bylo tak málo. Pak jsme na sebe navlékli úvazky a já jsem slanil na reversu první, cestou rovnal lano, poshazoval volné kameny (přilba se tady hodila), a dole srovnal konce lana. Pak šel Radek, za ním Roman a uzavírala to Ivča.


Radek slaňuje od bivaku.

Já jsem lano stáhl, shodili jsme ze sebe úvazky a přilby a stejnou cestou se vraceli zpět, jako předešlý den. Já jsem cestou fotil a ostatní jsem došel až u rozcestí, kde jsme dali krátkou pauzu.


Sestup suťovištěm.

Ledovec na západní straně Disgrazie.

Už večer jsme se shodli, že se vrátíme a půjdeme k chatě Allievi. Radek vyrazil první, po chvíli za ním Iva. My jsme s Romanem ještě v klídku seděli. Cesta zpět do sedla byla v pohodě, jen jsme museli dávat pozor na plotnách, které byli tentokrát mokré. Cestou proti nám šlo pár Italů. V sedle jsme se najedli a potom po řetězech dolů. Přes sněhové pole si všichni vzali mačky, a Roman provedl zkoušku svých půjčených rychloupínacích Alpin na kanadách. Přes mé pesimistické řeči na kanadách drželi jak přibité.


Zkouška maček.

Mezitím Radek s Ivou hnali dál. Mě začalo cukat ve svalu nad kolenem, tak jsem sestupoval hodně pomalu. Jo, nejhorší jsou ty sestupy. Prošli jsme kousek pod bivakem a pokračovali po cestě až k Passu Vall Torrone - 2518 m n.m. Cesta do sedla byla pěkným polezením po řetězech, celkem oddych. V sedle jsme měli zprávu od maratónců (Ičva+Radek), že jim pršelo a tak pokračovali dál k chatě. To nám dokonce začíná svítit Slunce a tak sedíme na kamenech kousek za sedlem a sledujeme, jak od chaty odlétá helikoptéra.


Odpočinek v sedle Torrone (2518 m n.m.).

Chata Alievi (2395 m n.m.).

Další sestup volným tempem až k chatě. Odtud se vracíme asi 5 minut cestou od chaty a na loučce, kde už jeden stan stojí, stavíme naše. Večer jdeme do chaty na vínko.


Tábořiště.

Pátek 22.8.: Ráno když jíme, tak kolem prochází chatař a něco nám italsky vykládá asi o tom, jak se tu nesmí tábořit. To nás vůbec nerozhodí, protože po nás nikdy nezůstane ani papír, tak necháme chataře vypovídat. Radek jde první, protože si chce projít ještě kus hřebene až k dalšímu bivaku - Molteni Valsecchi 2510 m n.m. My v pohodě balíme. Další odchází Ivča, já s Romanem asi půl hodiny po ní, až před jedenáctou. Sestupujeme údolím Val Zocca.


P.ta Allievi (3121 m n.m.).

Roman pak uhání dolů, mě docela bolí kolena, tak si jdu klidným tempem. Sraz máme kousek od chaty Gigiat dole v údolí. Docházím poslední, asi 10 minut po Radkovi. Chvíli posedíme a potom jdeme přes S. Martino k autu.


Cascate del Ferro.

To je úleva sundat ten batoh a vzít na nohy sandále. A sjíždíme dolů a dále do Sondria. Tady si Radek kupuje boty, protože ty jeho se začaly rozpadat. Okukuji věci na lezení, ale vesměs to stojí jako u nás, a něco ještě víc.


Socha Garibaldiho.

V Sondriu ještě nakoupíme a jedeme do Chiesy in Valmalenco. Tady uhýbáme do městečka Lanzada, kde na konci sjíždíme k potoku Lanterna, kde je malý plácek akorát pro auto a dva stany. Jen je tam po zemi pěkný svinčík, a tak zatímco jdou Radek s Ivčou pro vodu, rozdělám oheň a spaluju odpadky, takže za chvíli je tam čisto. Večer popíjíme víno, co jsme koupili ve městě a Roman navrhuje, že další den půjdeme k jezeru Palú.

Sobota 23.8.: V klidu balíme, a v jedenáct odcházíme z náměstí v Lanzadě. Nejdříve kousek po silnici a pak cesta uhýbá po kamenných schodech do lesa.


Památník v Lanzadě.

Docela svižně stoupá, Radek si vzal z mého batohu lano, tak se mě jde o něco lépe. Docházím na konec lesa, kde je chata a u ní hned voda. Hned si točím do lahve, protože cestou nahoru jsem všechno vyžahl. Radek s Ivčou pokračují ještě kousek dál, já čekám na Romana a na místě si dáváme sváču. Cesta vede dále přes dvorky domků a dále po široké cestě z které odbočuje do lesa.


Za tím batohem je Roman.

Nejdeme ani moc dlouho a stezku přerušuje nově budovaná široká cesta. Značení nikde a tak jdeme s Romanem kousek dolů, aby jsme zjistili, že tam cesta asi nepovede. Vracíme se tedy zpět a vidíme Ivču, která se vrátila z cesty, co vedla dál, protože tam nebylo značení. To značení nacházíme na té cestě ještě o kus dál. Ivča postupně získává náskok a my se ani moc nesnažíme udržovat s ní krok. Závěrečný úsek cesty ve skále a už stojíme kousek od chaty Motta 2236 m n.m.. Odtud už jen klesáme pod lanovkou k jezeru Lago Palú (1921 m n.m.)


Lago Palú.

U jezera je plno lidí, všichni se jen opalují, v jezeře není nikdo. To změní hned Radek s Ivčou, kteří si ani neodpočinou a v pohodě přeplavou jezero napříč a zase zpět. My s Romanem tam vlezeme až za hodinu. Voda je docela teplá, alespoň z kraje. Do večera se povalujeme a vaříme jídlo.

Disgrazia od východu.

Za šera si Radek s Ivčou staví stan, Roman a já spíme jen ve spacáku pod širákem.

Neděle 24.8.: Noc byla teplá, jen spadla rosa, tak ráno jak vykouklo Slunce, tak trošku suším zvenku spacák. Maratónci odchází, já s Romanem asi deset minut po nich. Jdeme kolem jezera a potom stoupáme do sedla Bocchel de Torno 2203 m n.m.


Odraz hor v jezeře.

V dáli Disgrazia, dole Lago Palú.

Odtud jdeme k chatě Scerscen 1813 m n.m.. Radek s Ivou tu nečekají a tak se jdeme dál. Bereme to jakousi zkratkou, dostáváme se na nějakou rozestavěnou silnici a podle kompasu se nám podaří dojít na značku. Kousek rovinky a potom stoupání lesem k chatám Mitta a Musella. Tady začíná trošku pokapávat, tak jsme schovaný pod střechou a posilňujeme se na další výstup. Přes louku a dále podle potoka stoupáme směrem chatě Carate Brianza 2636 m n.m. Rychle nabíráme výšku a asi 200 m pod chatou jde naproti nám Radek se zprávou, že na chatu Marco e Rosa je normální cesta uzavřena a musí se to obcházet. Proto navrhuje už dnes dojít až na chatu Marinelli Bombardieri 2813 m n.m. Souhlasíme a Radek nám brzy mizí z dohledu. My se u chaty Carate na chvíli zastavíme a dáváme si pauzu. Je zamračeno a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Proto moc neotálíme a pokračujeme dále Jde se skoro po rovině až k ledovcovému jezírku. Odtud jsme už viděli na chatu Marinelli, která stála naproti na skála, ještě 150 m nad námi.


Chata Marinelli-Bombardieri (2813 m n.m.).

Začalo drobně, ale vytrvale pršet a tak jsme přidali do kroku. Radek s Ivou mezitím dojednali odlet helikoptéry, aby jsme si měli kde postavit stany. Po jídle jsme šli ještě na chatu, kde jsme si nechali nakreslit do mapy cestu. Pak jsme si dali ještě zmrzlinu, víno a šli spát.


Svět ledu a kamení.

Západ Slunce od chaty.
 

Disgrazia.

Až nadpřirozený svět.

Pondělí 25.8.: Ráno vstáváme ještě za tmy, vaříme, zabalíme stany a za šera vycházíme. Jdeme do sedla Passo Marinelli occident 3014 m n.m., kde začíná ledovec. Nasazujeme mačky, navlíkneme se do úvazků a navážeme na lano. Po pár krocích nastává problém. Radkovy mačky domácí výroby pořádně nedrží na nových botách. Asi hodinku je ladíme, nakonec je stahuje k botě gumicukem.


Na ledovci.

Jdeme po ledovci po tvrdém ledě, přecházíme kamenné pole na ledovci, zřejmě po lavinách, které sebou vezmou nějaký ten kámen. Potřebujeme se dostat na Passo di Sasso Rosso, které je asi 3550 m n.m.. Zdálky to vypadá, že se přes labyrint trhlin dá dostat. Nalevo od nás se týčí Piz Argient (3945 m n.m.) a za ní Piz Zupó (3996 m n.m.).


Piz Argient (3945 m n.m.).

Passo di Sasso Rosso (nahoře na ledovci).

Začínáme stoupat 30° svahem mezi dvěma podélnými trhlinami. Ale po chvíli docházíme k příčné trhlině a musíme se otočit, sestoupit trochu níž, obejít trhlinu a zase stoupat vzhůru. To opakujeme ještě několikrát, ale vždy nám nějaká trhlina uzavře cestu. Možná by se nechalo jít podle skalní stěny, ale z ní padají často kameny, tak radši neriskujeme a o půl jedné otáčíme k návratu. Roman si přišlápne botu mačkou a sekne sebou kousek od jedné trhliny. Mě se povede to samý na mírnějším svahu a trošku jsem si narazil koleno. Stejnou cestou se vracíme zpět.


Tohle byly ty malé trhliny.

Abych nebyl jen za foťákem.

Nyní tečou všude po ledovci ještě větší potoky vody než ráno. Na konci ledovce ze sebe sundáváme úvazky a mačky. Následuje sestup k chatě. Zůstávám pozadu, kolena se už nechtějí moc ohýbat. U chaty plánujeme kam dále. Já bych nejradši volným tempem sestoupil, Radek s Ivanou chtějí sestoupit do 2400 m n.m. a jít k jezírku pod ledovcem Vedretta Scerscen, které je 2738 m n.m. Dohodneme se, že buď půjdeme za nimi později nebo že se sejdeme ve čtvrtek u auta. Já sedím zničeně na lavičce a sbírám síly.


Kaplička u chaty.

Drápat se nějakou sutí dolů a potom zase nahoru se mi vůbec nechce, Romanovi také ne, tak sestupujeme k chatě Carate. Tady se ani nezastavujeme. Cestou začíná solidně pršet, občas se před námi zablýskne. Spěcháme dolů, aby jsme nebyli tak vysoko, ale bouřka je rychlejší, tak zpomalujeme a necháme ji odejít na jih.


Tak odtamtud jsme sestupovali.

U chaty Musella se chvíli zastavujeme a pak sestupujeme poslední výškové metry na louku v 1828 m n.m.. Tady stavíme stan a po dobrém jídle usneme jak zabití.

Úterý 26.8.: Ráno pospáváme, ze spacáků vylézáme až o půl desáté, v klidu se najíme a zabalíme. Před půl dvanácté se objevují u lesa na cestě od chaty Musella krávy a tak se zvedáme k odchodu v pravý čas. Jdeme kolem chaty Scerscen (1813 m n.m.) a sestupujeme do Franscie (1604 m n.m.). Odtud pokračujeme po silnici tunely, a pak vzdušnou stezkou dolů do údolí Val Lanterna.


Vzdušný pohled na Lanzadu.

V pět docházíme do Lanzady (983 m n.m.) k autu. Ještě jdu nakoupit a pak se přesuneme zase na konec Lanzady. Na loučce jsou zase poházený papíry, tak to trochu zkulturníme. Stavíme stan a jdeme spát.

Středa 27.8.: Ráno se po snídani přesuneme zpět do Lanzady na parkoviště, bereme si jen nejnutnější věci, matroš a ledovcovou výbavu necháváme v autě a nalehko jdeme opět k jezeru Palú. Cesta nám zabere o dobrou hodinu a půl méně času než poprvé a tak se už po třetí hodině povalujeme u jezera a odpočíváme. Za šera si stavíme stan a jdeme spát.


Západ Slunce za Disgrazií.

Za chvíli prochází v těsné blízkosti stádo krav, ale to já už neregistruji.

Čtvrtek 28.8.: Ráno zabalíme věci a bez snídaně jdeme zpět do Lanzady. U domků si u pramene dáváme snídani, je kolem jedenácté a pak už v klidu scházíme lesem až k silnici a autu. Přesouváme se na náměstí, kde jsme stáli původně, Ivča s Radkem tady zatím nejsou, tak jdu koupit něco dobrého domů. Odcházím a už je vidím, jak jdou. Mezitím Roman všechno naskládal do kufru, že už je vidět i zadním oknem. Nabereme vodu, sedám za volant a hurá domů. Jedeme zpět stejnou cestou, jen neodbočujeme do Švýcarska, ale pokračujeme dále přes Passo Apri a Passo Tonale, Cles a směrem k dálnici na Brenner. Tady se s Romanem střídám a ujíždíme poklidně na Brenner.


Dálnice na Brenner.


Řidič Roman.

Čtoucí Radek.

Dále přes Rakousko, na konci se zase s Romanem střídám a jedeme do Německa. Spíme v jednom lese před Landshutem.

Pátek 29.8.: Ráno jedeme dál a kolem deváté překračujeme hranice v Železné Rudě a přes Plzeň dál až k Ivče domů, kde se podíváme na koně. Rozloučíme se, jedeme zase na dálnici a přes Prahu jedeme do Pardubic. Tady se rozloučíme s Radkem. Já s Romanem pokračuji ke mě domů, kde se také vylodím.

Tímto skončila další, túra, která mě osobně dala asi nejvíc zabrat.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 12.10. 2003