Ze Salzburgu přes Watzmann do Loferer Steinberge

Lidičky se mě na přechod Vysokých Taur sehnat nepodařilo, asi jsem nezačal dost brzy. Takže jsem v polovině června začal měnit plány. Docela se mě zalíbila trasa ze Salzburgu, přes Berchtesgaden, Lofer do Kaiser gebirge. Až tam jsem sice nedošel, ale o tom dále.

Poslední červnový týden jsem koupil jízdenku Jihlava - Salzburg, brněnského Tourbusu, a do pátku 5.7. jsem ještě dával na kupu vybavení a zásoby. V pátek jsem před pátou odpoledne stál na nádraží v HK a odjel směrem Jihlava. Tam jsem měl hodinu a něco čas než přijel autobus. Tam už sedělo kolem 20 lidí, ale zavazadlový prostor už byl zarovnaný jako by jich bylo o polovinu víc. Podařilo se mi i usnout a probral jsem se až na hranicích. Tam proběhlo běžný odbavení, tak jsem potom zase usnul. Za nějaký čas jsem zaregistroval, že projíždíme kolem Traunsteinu a pak jsem se probral kousek před Salzburgem. Tam jsme byli asi o hodinu dřív oproti plánu. Takže jsem vzal batoh na záda rozměnil euro a hledal jsem spojení do Glaneggu. Nejdřív jsem jel na Marktplatz a odtamtud už do Glaneggu, což je taková vesnice patřící ještě k Salzburgu. Odtamtud jsem cinkl domů, že jsem na místě, pořádně jsem se najedl, vytáhl z batohu pohorky, uklidil sandále, na krk foťák a vyrazil vstříc horám.


Pohled z Glaneggu na Geiereck 1805m n.m.

Kousek jsem šel po silnici a pak zahnul na cestu, která mě zavedla až k mostu. Sice mě předtím jeden domorodec říkal abych uhnul doprava, ale to jsem uhnul trošku dál a vydal jsem se na Geiereck 1805m n.m. po cestě Dopplersteig. Upozornění na tabuli "für geübte" bylo trošku přehnané, ale za mokra by to možná klouzalo dost. Funěl jsem do kopce pod svým batohem, nevážil jsem ho, ale 20kg měl určitě.Cesta vedla dlouho lesem, od 1200m už byly jen keře a když jsem došel pod skalní stěnu Geierecku, tak už byla všude jen tráva. Vylezl jsem po chodníku na skále a nahoře dal chvíli oddych.


Chodník ve skále.

Pak jsem stoupal ještě kolem chaty Zeppezauer Haus 1663m n.m. a potom až ke stanici lanovky. Mezitím se zhoršilo počasí, mraky klesly a začal foukat vítr. Dále jsem šel kolem Salzburger Hochthorn 1852m n.m., kousek za ním jsem přehlídl značku a vydal se po nějaké pěšině dál. Naštěstí jsem nebyl sám.Za chvíli se proti mě objevil jeden turista se psem a řekl, že dál už to nikam nevede. Tak jsme se zase vrtili až na správnou cestu. On pokračoval na Geiereck a já dál k Berchtesgadener Hochthorn 1972m n.m.. Cestou jsem zaslechl vzdálené zahřmění. Předhonil jsem jednoho dědu co si dával svačinu a rychlým krokem upaloval, abych byl co nejdřív na chatě. Ale když jsem procházel po Hochthornem tak se bouřka přihnala na moji stranu a začalo pršet a blýskat se. Pokračovat dál po hřebeni se mě nechtělo, dělat hromosvod jsem neměl zapotřebí, a tak jsem odložil hůlky a batoh a poodešel jsem asi 30 kroků mezi dva kameny, kde jsem si dřepl. Seděl jsem tam, pršelo, a bouřka se nechtěla přehnat. Občas když vítr odehnal kus mraku tak jsem zahlídl i chatu. No nic asi jsem tam půl hodiny klečel, než se bouřka vzdálila. Pak jsem popadl batoh a nejkratší cestou šel na chatu(1894m n.m.). Tam jsem si dal horký čaj a ubytoval se. Asi za půl hodiny se bouřka zase vrátila a řádila celý večer. Já jsem si dal ještě jeden čaj za 2,5 euro a Radlera, protože jsem už žádnou vodu a měl jsem žízeň. Asi v půl osmé jsem si šel lehnout, ale v devět mě probudila žízeň. Tak jsem si musel za 3 euro dát ještě jedno pivko(jinak cena za noc pro člena Alpenvereinu na Stöhrhausu je 5 euro). A pak jsem už spal až do rána.

Neděle: Ráno jsem si dal jen čaj, přece jen snídaně za 6-8 euro není zatím pro našince moc levná, snědl jsem nějaké müsli a k tomu cucal z tuby Pikao. Pak jsem popadl batoh a vyrazil ven. Nad Berchtesgadenem se už trhaly mraky a i když bylo nahoře ještě vlhko a trochu mlha, dal se čekat pěkný den. Mírným klesáním jsem sestoupil až k rozcestí, kde cesta E10 uhýbala na jihozápad a já jsem dál pokračoval po 417 pod skalnatou stěnou Bannkopfu 1658m n.m. Asi v jedenáct jsem konečně nabral vodu u pramene Kalter Brunnen a pokračoval dál po cestě 468. Na ní jsem někde uhnul moc na východ a objevil jsem se v Ober Gern, což jsem si tak zajít nechtěl. Pak jsem tedy šel po silnici kolem kostelu Maria Gern až do Berchtesgadenu.


Výhled na Berchtesgaden a Kehlstein 1837m n.m.

Ten jsem prošel, na náměstí nabral vodu a pokračoval podle říčky po široké cestě ke Königsee.


Watzmann a Klein Watzmann večer v mracích.

Asi v polovině cesty jsem se posadil na lavičku, vytáhl vařič a udělal si polívku, protože jsem ten den ještě nic teplého nejedl. Když jsem začal jíst, tak mě každý druhý Němec nezapomněl popřát dobrou chuť. Dobře najeden jsem pokračoval až k Königsee, ale než se k němu dojde, odbočuje vpravo cesta na Grünstein-Hütte. Ta začala po nějaké době stoupat a už se také pomalu šeřilo. Už za tmy jsem došel k chatě, on to byl teda hostinec, už tam nebyla ani noha a pěkně velký stůl schovaný pod střechou. Tak jsem si na něm rozbalil spacák s karimatkou, ještě jsem něco snědl a zalehl.

Pondělí: Ráno mě uvítalo krásně modrou oblohou.


Watzmann a Klein Watzmann od Grünstein-Hütte.

Nasnídal jsem se (tady je malý recept: na dno ešusu trochu vody, ohřát, nasypat müsli, aby se potopilo, ale aby to zase nebylo moc vody a do toho půl tuby zahuštěného mléka - Pikao nebo Jesenka - je to lepší než ovesná kaše a dobře to zasytí), a vyrazil směr Kührointhütte, což je soukromá chata, před ní jsem se ještě pořádně zásobil vodou.


Kührointhütte.

A odtamtud jsem začal stoupat k Watzmannhausu.


Tam uprostřed navršku je Watzmannhaus.

Nejdříve lesem, tam jsou ještě dva prameny, ale jak se vyjde z lesa tak už je možnost napít se až na Watzmannhausu. Já šel cestou Falzsteig, ta se pak napojila na 441. Přišel jsem k Watzmannhausu, shodil batoh a lehl si na louku. Pak jsem si došel pro jednoho Radlera a hned mě bylo líp. To bylo něco před čtvrtou hodinou a já vyrazil na Hocheck 2653m n.m., což je předvrchol Watzmannu.


Cesta na Hocheck 2653m n.m.


Watzmannhaus.

Tam jsem došel za 3 hodiny.


Kousek před vrcholem Hochecku.

Na vršku bylo už jen pár lidí, ty pak také odešli a potom nikdo. Sám jsem koukal z té výšky na okolní vrcholky, prostě idyla.


Takový výhled stojí za to.


Tam dole je Königsee.

Pak jsem zalezl do bivakovací budky co tam je hned za vrcholem, sice je bez oken a trochu to tam smrdí, ale je to střecha nad hlavou. Udělal jsem si bramborovou kaši s dunajskou klobásou (dobrý recept od Howadoora) a ještě okoukl začátek feratty. Ten začátek se mi moc nelíbil, ale říkal jsem si, že přes noc naberu nějaký morál :o) Kolem sedmý se ještě zastavila jedna dvojice, muž-žena, a povídali, že lezli Ostwand neboli východní stěnu Watzmannu a že jsou úplně vyschlý, už neměli žádnou vodu a tak za chvíli pokračovali dolů na Watzmannhaus. A pak už byl klid, tak jsem zalehl a spal.

Úterý: Už v sedm hodin začali přicházet první turisti. Já jsem se teda pořádně najedl, zabalil batoh, nasoukal na sebe úvazky, navázal ferratovou brzdu se smyčkami a šel do toho.


Tak takhle vypadá začátek.

Nejtěžší krok jsou asi první 4 metry, pak už se člověk stará jen o lezení a o to aby někde neslítl. Mittelspitze je vzdálen asi 200m vzdušnou čarou od chatky. Lanem jsou odjištěné jen taková místa, kde byste mohli slítnout někam víc dolů, sem tam kramle, ale nějak zvláště přejištěno tam není.


Krásný výhled na Vysoké Taury.

Asi za půl hodinky jsem byl na Mittelspitze-Watzmann 2713m n.m. Nezbytné vrcholové foto, moc jsem se nezdržoval a lezl dál k Südspitze.


To jsem já na Mittel-spitze Watzmann 2713m n.m.

Na ceduli na Hochecku bylo napsáno, že ferrata není průběžná a že jižní vrchol není nic lehkého. Musím říct, že je to o něco těžší, než na hlavní vrchol. Od něj je jižní vzdálen asi 800m vzdušnou čarou. Na ten jsem lezl asi 2 hodiny.


Pohled ze Süd-spitze na Mittel-spitze Watzmann.

Je tam vrcholová kniha, velký kříž se zvonečkem a je tam víc místa.


Kříž na jižním vrcholu.


Pohled ze Süd-spitze na jih.

Tak jsem si tam asi půl hodiny odpočinul, taky tam přišel jeden oddíl vojáků, kteří tam byly asi na výcviku, a mezitím jsem začal sestupovat. Co o sestupu? Byl dlouhý a bez vody, taky doporučuji mít helmu, někdo si řekne, že bude vypadat jak magor, ale věřte, že těch kamenů se k vám ze shora skutálí dost, jde o to který z nich se do vás trefí. Jelikož jsem neměl vodu, tak jsem sbíral do flašky sníh, který docela rychle na Slunci tál. Asi až v 1800m tekla ze stěny stroužka vody, kde se dalo do sytosti napít. Vyžahnul jsem do sebe najednou asi 2 litry a chvíli ležel. Za chvíli jsem se vzpamatoval a sestupoval dál. No něco před půl šestou jsem došel na Wimbachgrieshütte, kde jsem hned vypil litrového Radlera, zaplatil nocleh - 23 euro včetně večeře a snídaně co kdo sní. Navíc tam tekla i teplá voda, prostě přepych. Po večeři jsem si šel lehnout. V noci se strhla pěkná bouřka.

Středa: Když jsem se vzbudil, udělal ranní hygienu a do sytosti se nasnídal, tak jsem vyrazil směrem na Ingolstadter Haus. Asi kilometr jsem se vrátil včerejší cestou, ale neodbočil jsem k Watzmannu, ale pokračoval dál.


Tak odtamtuď jsem včera sestupoval.

Cesta stoupala mezi stromy, takže než jsem došel k rozcestí u Trischübel, pohyboval jsem se ve stínu.


Tak tenhle vrchol nevím jak se jmenoval.

Pak cesta už docela strmě stoupala až k Hundstodgatterl 2188m n.m.


Poslední pohled k Watzmannu.

Po cestě jsem místy přecházel sněhová pole.


Pár sněhových polí.

A potom se sestupovalo rozlámanou skálou a kameny, kde musí člověk dávat pozor, aby nešlápl do nějaké díry, až na rozcestí Hundstodscharte. Doleva vedla cesta na Kärlingerhaus 1631m n.m. a doprava na Ingolstadter Haus 2119m n.m. I když chata byla už za deset minut chůze vidět a nebylo to víc než dva kilometry, tak po minulým dni jsem byl ještě utahanej, že jsem to šel skoro hodinu.


Uprostřed je Ingolstadter Haus.

Závěrečný sněhový pole a už jsem byl u chaty. Na terase jsem shodil batoh a šel si koupit jednoho Radlera. Když jsem si šel pro druhého, řekl jsem "Ein Radler", tak mě ten kluk řekl "Ja, ein Radler" a potom dodal "u nás bysme si ho nedali, co?". Tak jsem s krajanem popovídal, ale jen krátce, protože se musel docela otáčet. Obloha se už cestou začala zatahovat, a teď byla souvislá vrstva oblačnosti.


Zanedlouho se přihnaly mraky.

Večer začalo pršet, a totálně se zatáhlo.

Čtvrtek: Ráno bylo mlhavý a ještě pršelo, ale když jsem před devátou vyrazil, tak už ani nepršelo. Sestupoval jsem po kamenitý cestě až k Mitterkaseralm, kde končila nákladní lanovka z chaty, a došel až k Dießbachu, což je takový větší potok. Tam jsem si nabral vodu, jelikož jsem už žádnou neměl. A pak cesta nejprve klesá a kolem přehrady Dießbach-Stausee 1415m n.m. zase stoupá, aby nakonec klesla až k hrázi. Po hrázi jsem přešel až na druhou stranu, kde byl i podrobný plánek přehrady a potrubí a technické údaje o vyrobené energii. Pak jsem sestoupil mezi pastvinami a salašemi až k silnici, která vedla na Hirschbichl. Dole jsem si u silnice uvařil jídlo a potom vystoupal po silnici asi 3km až k chatě DAV-Bergheim, kde jsem obdržel informaci, že je plná, takže smůla. Začal jsem se tedy poohlížet po nějakém místě k bivaku. Vrátil jsem se k rozcestí před Hirschbichlem. Zrovna tudy projížděl takový stařík-farmář a ptal se mě kam jdu, tak jsem mu řekl, že na chatě mají plno. A on se mě zeptal, jestli nechci svést na Litzlalm a tam se zeptat. Tak jsem nasedl a za necelých pět minut jsem se už ptal majitele hostince, jestli bych nemohl přespat venku na lavici u zdi(bylo to přece jen pod střechou). Chvíli přemýšlel ani se nijak nevyjádřil, ale bral jsem to jako souhlas a on nic nenamítal. Tak jsem se najedl a už brzo zalehl. Asi o půlnoci jsem se vzbudil a vylezl si z bivakovacího pytle, protože nepršelo a mě se začala vevnitř srážet vlhkost, a měl jsem svrchu mokrý spacák.

Pátek: Ráno jsem nesnídal, zabalil si věci a brzo vyrazil. Ještě jsem si nabral vodu, protože všude byly dřevěné žlaby s tekoucí vodou, a sestupoval jsem až k domkům nad údolím Wildental. Tam jsem se konečně pořádně nasnídal, a chvíli odpočíval.


Loferer Steinberge.

Nacpal jsem pohorky do batohu a vytáhl sandále, abych nohám trochu odpočinul. A pak jsem šel údolím Wildental až na Paß Luftenstein do St. Martinu a dál do Loferu.


Údolí Wildental.

Tam jsem v Bille nakoupil, a tak ten těžký batoh ještě víc přibral na váze. A z Loferu až do údolí Loferer Hochtal, až na jeho konec.


Údolí Loferer Hochtal.

A pak pod stěnou Schwarzwand stoupání 1100m až k chatě Schmidt-Zabierow - Hütte. Už zdola jsem sledoval jak se nahoře stahují mraky a proto jsem docela makal, aby mě zas nechytla bouřka. Stejně jsem to šel tři hodiny. Nahoře bylo bílo, že chata nebyla vidět ani na 30m. Když jsem tam došel, tak všichni měli zábavu z mého batohu. Já jsem si šel zatím pro Radlera, mezitím ho asi někdo zkusil zvedat, tak na mě koukali napůl obdivně a taky si určitě mysleli, co to je za blázna, že se s tím tahá. Přes noc byla zase bouřka.

Sobota: Ráno jsem zažil krásnou podívanou. Mraky dole v údolí a nahoře svítilo Slunce.


Pohled z verandy chaty.

Na tento den jsem chtěl vylézt na Groß Ochsenhorn 2511m n.m., nejvyšší to vrch Loferer Steinberge.


Groß Reiforn 2488m n.m.

Cesta vedla po rozlámané skále, pár sněhových polí a u rozcestí na Ochsenhorn jsem nechal za jedním balvanem batoh a vzal si jen hůlky, foťák a flašku vody. Ty mraky co byly dole se ale ohřály a začaly stoupat, takže za chvíli byla kolem mě mlha. Cestou jsem potkal dva turisty co šli z Ochsenhornu a říkali, že to mám ještě tak 200 výšk. metrů. Celkem lehký lezení, ale trochu drolivá skála, no zhruba za třičtvrtě hodiny jsem byl tak 50m pod vrcholem. Přede mnou byl takový kout, který se musel vylézt, ale protože bylo čím dál šeredněji a vlhko a já tam pobíhal jen v triku, jako Stallone v Cliffhangerovi, tak jsem to otočil a vracel se zpátky.


Kousek od vrcholu.

Asi za hodinu jsem byl u batohu a rychle jsem se vracel zpátky. V mlze bylo někdy docela problém najít značku, hlavně na těch sněhových polích. Byl jsem asi pět minut od chaty, když začalo pršet. Vešel jsem do chaty a za chvíli už pršelo docela solidně. Dal jsem si na zahřátí Knödlsuppe a potom jedno pivko. Asi za půl hodiny přišla na chatu parta Čechů, kteří mysleli, že nahoře bude pěkné počasí, ale smůla. Tak si dali čaj, asi hodinu jsem s nimi popovídal a pak šli zase dolů. Já jsem neměl co dělat, tak jsem se už ve čtyři natáhnul do postele a podařilo se mě za nějakou dobu usnout.

Neděle: Vstal jsem už v 6 hodin zabalil se, zaplatil účet a v 7 jsem už byl na sestupu do údolí. Výhled byl stejný jako včera, s tím, že nahoře byla ještě vysoká oblačnost.


Výhled druhý den.


Chata Schmidt-Zabierow Hütte.

Asi po kilometru jsem si musel sundat bundu, protože jsem se začal potit. Proti mě chodili první turisti nahoru na chatu. Když jsem sešel k parkovišti, tak jsem se na jedné suché lavičce najedl a šel dle do Loferu. Za křižovatkou na silnici do Salzburgu jsem asi půl hodiny stopoval, ale nikdo mě asi s tak velkým batohem nechtěl vzít. Tak jsem si šel do automatu vybrat 50 euro a počkal jsem na autobus do Salzburgu (za 6 euro). Už jsem byl za těch 9 dní docela utahaný, tak jsem ani do Kaiseru nejel. V Salzburgu jsem se šel ještě podívat do centra a pak čekal do devíti večer, kdy jel k nám Tourbus.


Salzburg.

Jízda proběhla bez problémů a já jsem kolem třetí ráno vystoupil v Pelhřimově. Tam jsem čekal v čekárně do pěti hodin na autobus do Jihlavy, a z Jihlavy jsem potom jel spěšným vlakem do Pardubic. Odtamtud jsem se už svezl s tátou.
Toť vše k mé cestě.



[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 27.7. 2002