Alpy 2004 - cyklovýprava do alpských průsmyků

Už na konci minulého roku jsem si vymyslel trasu přes Rakousko, Itálii a Švýcarsko, s návratem s JENDOU z Landecku. Avízo jsem dal na web už někdy začátkem roku, ale nikdo se nehlásil. Až jsem jednou napsal nějaké moudro do jedné diskuse a jeden človíček se přeci jen našel. Rosťa měl původně plánovanou trasu směrem na Grossglockner Hochalpenstrasse, ale jelikož se mu také nikdo nehlásil a můj nápad ho zaujal, tak se přidal. Menší rána pod pás přišla od JENDY, když jsem zjistil, že zrušil termín autobusu, s kterým jsme se měli vrátit do ČR. Nejdříve jsem zkoušel shánět někoho, kdo by nás zpět svezl, ale pak jsem si sedl a spočítal, kolik kilometrů by měla celá trasa na kole. Vyšlo mě to na necelých 1400 km, což mě nepřišlo jako nemožné, když jsme na to měli 15 dní. Poslal jsem tuto trasu Rosťovi a ten mě na to odepsal: „Tak jsem zrovna projel trasu na který vydechnu naposled." a ještě napsal: „Fando už se těším, až osobně poznám masochistu, který to naplánoval :-))". V tu chvíli mi v hlavě zablikalo varovné světýlko, protože takové řeči mají lidi, co jsou potom naprosto k neutahání. Nemýlil jsem se :o)) Plán to byl opravdu šílený, ale cesta to byla krásná, se spoustou nových zážitků.

1. den - čtvrtek 17.6.: Ráno nakládám brašny na kolo. Trošku jsem to přehnal se zásobami a tak přední brašny mají po 5 kg a zadní každá po 10 kg. Alespoň otestuji pořádně nosiče. Jelikož přední vidlice je sama o sobě dost široká a navíc je na ní ještě nosič a brašny, tak jsem vpředu širší, než vzadu. Prostě malý náklaďák :o) Během chvilky si zvykám na naložené kolo a ujíždím do HK na nádraží. Nakládám kolo do vlaku a jedu do Prahy, kde přestupuji na vlak do Benešova a v Benešově do Č. Budějovic. Vždy si říkám, že pokud přežiju cestu vlakem, tak zbytek cesty už bude procházka rájem. Zjišťuji, že kousek před Hlubokou n. Vlt. má vlak výluku (jsem tušil, že celá cesta vlakem nemůže být bez problému). Ve Veselí n. Luž. nastupuje Rosťa a tak se shodujeme, že potom pojedeme do ČB na kole. Vlak končí, my vykládáme kola a vydáváme se na cestu. Před ČB kupuje Rosťa vodu, a potom se proplétáme městem na E55.


Náměstí v Českých Budějovicích.

U Kamenného Újezda odbočujeme na Český Krumlov a odtud už po klidné silnici podél Vltavy. Fotíme hrad v Rožmberku n. Vlt. a míříme do Vyššího Brodu.


Hrad Rožmberk.

Končíme v kempu Pod hrází. Děláme si večeři, vystojíme si frontu na pivo a za zvuku kytary usínáme.

Čas jízdy 4:52 - prům. rychl. 18,3 km/h - max. rychl. 52,1 km/h - ujeto 89,34 km.


2. den - pátek 18.6.: Ráno vstáváme v sedm, děláme snídani a jdeme si vyzvednout kola, která jsme měli přes noc zamčená v boudě. Následuje stoupání do Studánek, kde nakupujeme poslední nezbytnosti a chvíli se zde schováváme před deštěm.


Naše kola před Sparem ve Studánkách.

Odbavení na naší a rakouské straně, Rakušák se nás ptá kam jedeme, tak mu říkám, že ke Krimmelským vodopádům, což je pravda, a že jedeme dál už nemusí vědět. Ještě kousek stoupání a už sjíždíme k Bad Leonfeldenu a dále do Zwettlu, kde odbočujeme na Gramastetten.


Šumava z Rakouské strany.

Střídají se stoupání a sjezdy, skoro žádná auta, prostě ideální trasa. Dále pokračujeme na Walding a kousek z něj po hlavní silnici na Ottensheim a k Dunaji. Přijíždíme k místu, kde je jen přívoz, ale tomu se zrovna nechce odlepit od druhého břehu. Asi dva kilometry proti proudu vidíme přehradu, či most. Pokračujeme tedy po Dunajské cyklostezce kousek na západ. V dálce slyšíme nějaké burácení, si říkáme, že asi nějaké letadlo. Dunaj přejíždíme po hrázi elektrárny a zdymadla. Už uprostřed hráze začínají padat první větší kapky vody a když na druhé straně řeky vidíme plátěnou stříšku se stolky u zavřeného kiosku, neváháme a hned pod něj lezeme.


Loď na Dunaji.

Za chvíli přijede asi pětičlenná parta důchodců na kolech a schovávají se též. Jeden pár na silničkách se také ještě vejde, ale skupinka, která se přiřítila v největší průtrži krup a vody už má smůlu. Ale těm už to bylo asi stejně jedno. Za necelou hodinku se bouře přehnala a my vyjeli. Ale nějaký zlobivý mrak si na nás počkal a tak se pod jednou stříškou navlékáme do žlutých nepromokavých souprav, návleky na brašny a jedeme i v tom nečase. Déšť nás s přestávkami provází dalších 30 km. Jedeme přes Eferding až do Grieskirchenu. Tady se na nás konečně usmívá Slunce, tak sušíme soupravy a přestávky využíváme k nákupu. Z Grieskirchenu pokračujeme po cyklostezkách a dále po silnici na Ried in Innkreis. Teplo, na obloze jen pár obláčků, jelo to úplně samo. Za Riedem odbočujeme na vedlejší silnici směrem na Mattighofen. Vyšlapeme jeden kopec a v lese nacházíme pěkný plácek pro stan. Za tmy vaříme a uleháme až v jedenáct.

Čas jízdy 6:55 - prům. rychl. 17,9 km/h - max. rychl. 57,3 km/h - ujeto 124,7 km.


3. den - sobota 19.6.: Ráno nás čeká pěkný sjezd. Je jasno, ale od západu nakukují nějaké cirry. Jedeme pořád s průměrem přes 20 km/h, stoupání se střídají se sjezdy, kolem pole, louky a lesy, a hlavně skoro žádná auta. Přes St. Johann am Walde dojíždíme do Mattighofenu, kde nakupujeme. Na konci města špatně odbočujeme a místo na Gundertshausen jedeme na Munderfing (původně jsem se chtěl vyhnout Salzburgu). V Munderfingu tedy odbočujeme na západ a motáme se po malých vesničkách než se napojíme na hlavní silnici k Salzburgu. Projíždíme kolem jezera Mattsee a proti nám se vynořují první hory.


Jezero Mattsee.

Rosťa kousek za Mattsee.

Těsně před vjezdem do Salzburgu nás chytá opět déšť. Chvíli čekáme v tunelu, ale pršet nepřestává, takže jdeme opět do boje s vodou (Tímto bych podotkl, že návleky na brašny 508.4 od Sport Arsenalu jsou už po hodině deště úplně na houby, protože voda nastříká kolem, zůstane na spodku návleku, kde je odvodňovací dírka, která také nefunguje. Prostě výsledek toho je, že voda se vsákne do spodku brašny, takže věci, co se rádi nacucají, jako spacák, apod. jsou místy dost mokré. To už je lepší vložit dovnitř nepromokavý igelitový pytel a neutrácet peníze za návleky. Nebo si koupit rovnou nepromokavé brašny. Ale dost techniky.).


Schovka před deštěm v tunelu na kraji Salzburgu.

Divil jsem se tomu, ale nějak instinktivně na první pokus a bez jediného zaváhání projedu městem až na silnici číslo 1 do Bad Reichenhallu. Za Salzburgem na chvíli přestává pršet, tak fotím pohoří Untersberg, které jsem přecházel před dvěma lety.


Pohoří Untersberg.

Blížíme se k horám, kde jsou nakupeny mraky a tudíž na nás čeká ještě více vody. Na konci Reichenhallu mám nějakou krizi, musím do sebe natlačit nějaké jídlo a dáváme preventivně hlt medoviny (Dík, Báro, za bezva lék :o) ). S Rosťou se shodujeme, že nejlepší to bude zapíchnout v nějakém kempu a tak míříme do Unkenu, kde jeden je. Recepce je sice už zavřená, tak placení necháváme na další den a stavíme stan.

Čas jízdy 5:51 - prům. rychl. 18,7 km/h - max. rychl. 58,4 km/h - ujeto 109,7 km.


4. den - neděle 20.6.: Celý den v kuse prší a tak zůstáváme v kempu (za dvě noci pro dva lidi a stan jsme platili 22 euro, což jde). Spíme, pereme prádlo i sebe a já mám alespoň čas sepsat tyhle bláboly :o) Ještě zjišťuji, že mi vzadu úplně zmizelo obložení na jedné brzdové destičce a tak dávám nové destičky. Doufám, že nějaký čas vydrží.


Kemp Steinpass v Unkenu.

V noci musím ven a koukám, že je krásně jasná obloha. Doufám tedy, že se počasí umoudří.

5. den - pondělí 21.6.: Ráno vstáváme před pátou hodinou a balíme. Venku je jasno, stupeň pod nulou, semtam se povalují cáry mlhy.


Východ Slunce.

Než vše sbalíme, tak je sedm. Jedeme přes Unken a dále do Loferu. Všude na nás koukají čerstvě zasněžené vrcholky okolních hor.


Loferer Steinberge - Gr. Ochsenhorn.

Gr. Ochsenhorn a Mitterhorn.

Z Loferu jedeme po hlavní silnici do St. Johannu in Tirol a dále do Kitzbühlu.


Wilder Kaiser nechce vyjuknout.

Přijíždíme do Kitzbühlu.

Tady nakupujeme, chodíme dohromady, ani kola nezamykáme, jsme holt v Rakousku. Za městem v Anrachu děláme svačinu, či spíše pozdní snídani. Pořádně se posilňujeme, protože nás čeká stoupání na Pass Thurn (1274 m n.m.). Stoupání je od začátku plynulé, jen pár serpentin. V jedné z nich nás zdraví kamioňák, čímž nám dodává energii do svalů. Následuje rovná část silnice, kdybych neměl zařazen lehký převod, tak bych ani neřekl, že stoupá. Na sedle se fotíme u vrcholové cedule a následuje pěkný sjezdík až do Mittersillu.


Pass Thurn (1273 m n.m.).

Údolí ke Krimmlu a svět velikánů.

Odsud pokračujeme po 165 do Krimmlu. Jedeme až k parkovištím a chvíli hledáme, než si všimneme správné cesty k vodopádům.


Roßkopf a kousek Krimmelského vodopádu.

Vstup k vodopádům je placený (1,5 eura) a paní říká, že nám ohlídá kola. Beru si tedy jen přední brašnu s foťákem a jdeme. Vodopády temně hučí už z dálky a co teprve, když jsme přímo u nich. Podle informační cedule padají ze 400 m ve třech kaskádách. Jdeme s Rosťou až ke střednímu vodopádu asi do výšky 1280 m n.m. Fotíme a obracíme se zpět ke kolům.







Pár fotografií Krimmelských vodopádů.

Sjíždíme do centra Krimmlu a přesně v šest před zavřením stíháme nakoupit. Posilníme se a vyrážíme na poslední úsek cesty - stoupání na Gerlosplatte 1628 m n.m. Střídají se serpentiny s dlouhými rovnými úseky, stoupání není větší než 9%. Z některých míst máme pěkné výhledy na vodopády a protější třítisícovky.


Vrcholky hor vrhají stíny do údolí.

Stoupání na Gerlosplatte.


Schlieferspitze (3289 m n.m.), pokud se nepletu.

Výhled na vodopády z Gerlosplatte.

Dojíždíme na vršek, kde stojí vyhlídková věž. Vůbec neváháme a určujeme ji za dnešní nocležiště.


Vyhlídková věž na Gerlosplatte.

Já a Rosťa na Gerlosplatte 1620 m n.m.

Ještě se jedeme podívat na Hochkrimml, což je hlavně zimní lyžařské středisko, nyní skoro opuštěné. Sjíždíme zpět, kola dáváme do věže a rozkládáme se na ochozu na vrcholku věže, hned u vyhlídkového dalekohledu. Večeře, zasloužené pivo a výhled na okolní alpské velikány zakončují povedený den.




Čas jízdy 8:04 - prům. rychl. 14,7 km/h - max. rychl. 55,3 km/h - ujeto 118,84 km.


6. den - úterý 22.6.: Ráno vstáváme v šest hodin. Večer jsem si oblékl radši dlouhé spodky, ale ačkoliv jsme byli výše než Sněžka, tak bylo krásně teplo. Teploměr ráno ukazoval stupeň nad nulou.


Pár vrcholů z Gerlosplatte.

Než vyjedeme, je osm. Silnice tady vůbec neví, zda má klesat nebo ne. Děláme tedy ještě pár fotek vrcholů a jezera, než si to rozmyslí a konečně začne padat v serpentinách dolů.


Vodní nádrž Speicher Durlaßboden.

Sjíždíme až za Hainzenberg, kde sjezd ještě pokračuje až do údolí Zillertal. Jedeme po vedlejších silnicích až do Strassu, kterým protéká řeka Inn.


Údolí Zillertal.

Strass im Zillertal a pohoří Karwendel.

Podél Innu vede cyklostezka, po které máme v plánu prosvištět až za Innsbruck. Bohužel ze západu se ženou mračna s deštěm a tak jsme přes dvě hodiny schovaní v autobusové zastávce. Když se počasí konečně umoudří, můžeme jet dál. Za chvíli nám dokonce vysvitne Slunce a můžeme se kochat pohledy na Karwendelgebirge, nejdivočejší ze všech vápencových masivů Tyrolska. Po cyklostezkách (na kterých i bloudíme a jdeme kus vedle železnice) dorážíme do Innsbrucku, kde nám opět začne pršet a my čekáme dobrou půlhodinu v zastávce než se to přežene.


Řeka Inn.

Navigace městem mi opět nedělá problém, což je až podezřelé. Ve Sparu ještě nakupujeme a za chvíli jsme za Innsbruckem. Tam se trošku zamotám, aby to nebylo zase úplně v pohodě. Vytahuji mapu a hned před námi zastavuje dodávka. Vyskakuje chlapík a ptá se, kam máme namířeno. Říkáme, že do Hattingu. Chlapík nám úporně vysvětluje cestu, což pochopíme více z jeho gest a věty: „Immer geradeaus!". Přejedeme dvě křižovatky, odbočujeme a v tu chvíli se ozve zahvízdání. A on to chlapík z dodávky a radí nám ještě nějakou zkratku. Tohle u nás nezažijete, zkuste se schválně postavit někam s mapou a koukat do ní. Nám běžně netrvalo ani tři minuty a už se nás někdo ptal, kam potřebujeme, apod. Pokračujeme až do Inzingu. Tam se najíme a za šera nacházíme místo na nocleh na lukostřeleckém hřišti.

Čas jízdy 6:37 - prům. rychl. 18,3 km/h - max. rychl. 64,4 km/h - ujeto 121,17 km.


7. den - středa 23.6.: Ráno se brzo zdekujeme a snídáme ve Flandingu na autobusové zastávce. V osm pokračujeme dále. Napojujeme se na hlavní silnici, která začíná pomalu stoupat, a s mírným větříkem v zádech jsme zanedlouho u odbočky do Ötzu.


Mieminger Gebirge.

Vzhůru na Timmelsjoch!

Mezitím vykoukl mozol (jak Rosťa přezdívá Slunce) a pěkně nás opaloval. Vjíždíme do údolí Ötztal. Protéká jím divoký potok Ötztaler Ache a všude z okolních kopců a stěn padají potoky, některé ve formě vodopádů. Nalevo i napravo se pnou k nebi samé třítisícovky.


Stubaier Alpen.

Zasněžené vršky dvoutisícovek.

Až do Söldenu stoupá silnice docela plynule. Tady nakupujeme a jedeme dále na Zwieselstein.


Divoký potok Ötztaler Ache.

Ötztalské Alpy, v pozadí Königskogel (3050 m n.m.).

Silnice zde začíná nabírat ten správný sklon, ale jen na chvíli. Timmelsjoch Hochalpenstrasse totiž začíná až za křižovatkou v Untergurglu. Začíná se kroutit v serpentinách poctivou "dvanáctkou". Nejdříve jedeme borovicovým lesem a kolem 2000 m n.m. už jen mezi loukami.


Začátek Timmelsjoch Hochalpenstrasse.

Pohled zpět od mýtnice.

Otvírají se nám super výhledy do údolí a protilehlé hory. Za Hochgurglem (lyžařské středisko) dokonce silnice klesá asi o 200 výškových metrů. Projíždíme mýtnicí (pro nás to je zadarmo) a po necelém půl kilometru začínáme stoupat, tentokrát definitivně. Zatočili jsme za hřeben a ocitli se ve sněhovém světě. Dýchá na nás studený vzduch , vedle silnice místy i třímetrová zeď sněhu a mraky, které se drží nad průsmykem.


Asi ve 2300 m n.m., kousek před Timmlsjochem.

Zbývá nám ještě 200 výškových metrů, které absolovujeme v mlze a sněhových bariérách. Nahoře není (kromě jedné dvojice na motorce) ani noha a všechno má takovou zvláštní atmosféru. Fotíme se u vrcholové cedule, posilňujeme se a oblékáme na sebe ještě pár vrstev (nahoře je 1°C).


Timmlsjoch - 2509 m n.m.

Při pěkném počasí by sjezd neměl chybu, ale my jedeme ze začátku ještě v mlze, tak si nemůžeme dopřát výhledy ani větší rychlost. Zážitek je také průjezd tunelem plným mlhy. Následuje několik galerií, serpentin a tunelů, opravdu moc pěkné.


Sjezd z Timmlsjochu - serpentiny.

Sjezd do S. Leonarda in Passiria.

Proti nám jede nějaký děda, taktéž dálkový cykloplaz, a vesele na nás mává. My se křeníme a zdravíme také, protože úsměv nám přimrzl už nahoře. Za S. Leonardem i. Passiria nacházíme pěknou boudu s velkou zastřešenou verandou (takové malé pódium), takže o nocleh je postaráno. Dole je pěkné teplo, kolem 13°C, což je oproti průsmyku velký rozdíl a navíc jsme také v Itálii. Děláme si večeři a spokojeně usínáme.

Čas jízdy 8:30 - prům. rychl. 14,5 km/h - max. rychl. 68,7 km/h - ujeto 122,86 km.


8. den - čtvrtek 24.6.:


Naše nocležiště za S. Leonardem.

Ráno ještě pokračujeme ve sjezdu až do Merana. Jen tak podle oka a polohy Slunce odhaduji kam jet a hned napoprvé se trefujeme na správnou silnici - směr Naturno. Je to hodně rušná silnice, kde jede jedno auto za druhým. Naštěstí po ní jedeme jenom 7 km, než najedeme na cyklostezku, která vede podél řeky Adige. Dalších 20 km kopíruje řeku nový asfalt, vítr fouká do zad, paráda.


Adige

Hrad - kdoví zda není R. Messnera?

U řeky rostou na jednom místě třešně, tak si děláme zásobu do břicha i do pytlíků. Za Naturnem se stezka odkloňuje od řeky a vede mezi ovocnými sady. Kolem druhé na nás padá úplná krize. Vůbec nám to nejede, je pěkné horko na což nejsme z Rakouska vůbec zvyklí. Hodinku se vzpamatováváme a potom už to jde. Někde u Lasy ztrácíme cyklostezku, tak kousek jedeme po hlavní silnici. Odbočujeme na Prato allo Stelvio, kde kupujeme pár drobností k jídlu. Silnice stoupá podle řeky až do Trafoi (1543 m n.m.), což je poslední městečko před Stelviem. Potkáváme tu tři Čechy a dáváme se s nimi na chvíli do řeči. Jezdí tu také na kolech, ale jen na silničkách a nalehko.


V dáli vykukuje Ortler.

V Trafoi (1543 m n.m.).

Za Trafoi děláme přestávku, protože silnice se začíná prudčeji zvedat a my musíme doplnit energii. Zde se dají ještě najít plácky pro stan, ale je ještě světlo a tak by bylo škoda ještě něco nenašlapat. Nad 2000 m n.m. začíná les řídnout a ztrácet se a my před devátou dojíždíme k hotelu Franzenshöhe.


Ortler (3905 m n.m.).

Ještě jednou Ortler z vyššího místa.

Nejdříve si říkáme, že se půjdeme zeptat, zda bychom nemohli zastanovat kousek vedle hotelu, pak to přehodnotíme na to, že bychom mohli přespat pod přístřeškem u hotelu a do hotelu už vcházíme s tím, že se zeptáme na cenu pokoje. Chvíli postáváme na recepci, než se objeví recepční. Zdravíme se německy, já se ještě obracím na Rosťu s nějakou otázkou a recepční se zeptá: „Češi?". Nakonec se z ní vyklube děvčica ze Slovenska a hned se nám domlouvá lépe. Nakonec nic neřešíme a bereme si pokoj i se snídaní za 32 euro. (Teď si nějaký pravidelný čtenář řekne, že ten horal nějak měkne. Ale nebojte se, drsných akcí bude ještě dost.) Dívčina nám vybírá nejlepší volný pokoj a kola si dáváme do kumbálu. Můžeme se opět zkulturnit a spíme v měkké posteli ve výšce 2188 m n.m.

Čas jízdy 7:35 - prům. rychl. 12,4 km/h - max. rychl. 56,6 km/h - ujeto 94,19 km.


9. den - pátek 25.6.: Ráno jdeme na osmou na snídani. Pořádně se nacpeme od všeho, takže se nám ani nechce vyjíždět. Ale počasí je opět bezvadné, tak roztáčíme pedály.


Ráno ještě místy mraky. Vlevo hotel Franzenshöhe.

Odtud už je krásně vidět, kam až to pojedeme. Silnice se klikatě kroutí jako had a všude je spousta svišťů. Hned na jednoho děláme lov.


Lov na sviště.

Pohled na serpentiny k sedlu.

Na silničkách nás dojíždí otec se synem, které jsme potkali v Trafoi, tak prohodíme pár slov.Stoupání je opravdu krásné, ale když dojedeme na průsmyk, tak nám poklesne čelist. Hotový jarmark - stánky se suvenýry, několik restaurací a hlavně spousta lidí, kteří se poplácávali po ramenech, jak jsou dobří, když to vyjeli s motorkou nebo autem pod zadkem.


Serpentiny od hotelu na průsmyk.

Passo dello Stelvio - 2758 m n.m.

Informační centrum je zavřené, tak diplom nedostaneme. Nahoře tedy dlouho neotálíme a sjíždíme dolů. A sjezd opravdu stojí za to! Sice si to chci v jedné zatáčce zkrátit přímo, ale přední brzda to zvládá, jen na asfaltu zůstává menší čára :o) Projíždí se několika galeriemi, ale v nich to moc nepouštíme, protože na silnici se semtam povaluje štěrk a drobné kamínky.


První část klesání ze Stelvia.

Umbrailpass, zde se silnice rozděluje.


Druhá část klesání.

V dáli zřejmě skupina Adamello.


Cma. de Piazzi (3438 m n.m.)?

Sjíždíme kousek před Bormio, kde odbočujeme na další průsmyk - Passo di Foscagno (2291 m n.m.). Ve Valdidentro děláme pauzu. Jsme v 1350 m n.m. a čeká nás dalších 900 m stoupání. Ze začátku, až za vesnici Arnoga, je docela prudké.


Masiv Monte Foscagno (3058 m n.m.).

Skupiny Ortler, Presanella a Adamello.

Pokračují serpentiny lesem, které už tak prudké nejsou. Pořád netušíme, kam to vlastně stoupáme, protože průsmyk samotný není stále vidět.


Tam nahoře už je průsmyk Foscagno.

Tam dole jsme začínali - městečko Valdidentro.

Také mně začínají nadávat kolena, co jim to provádím a ať toho nechám, tak nasazuji lehčí tempo. Na Foscagnu není ani pořádná vrcholová cedule, fotíme se tedy u nějaké garáže.


Passo di Foscagno - 2291 m n.m.

Sjíždíme do městečka Trepalle, asi do 1900 m n.m., kde kupujeme pár zásob a opět stoupáme. Tentokrát na Passo d´Eira (2208 m n.m.).


Engadiner Alpen.

14% klesání z Foscagna.

Okolní kopce jsou úplně holé, všude jen tráva. Vrcholové foto na passu (tady není vrcholová cedule žádná) a opět sjezd dolů.


Na Passu d´Eira - 2208 m n.m.

Hřeben nad passem d´Eira.

Sjíždíme do Livigna, ale jen na jeho okraj a pokračujeme na Forcolu di Livigno.


Livigno

Za vesnicí Rocco si děláme večeři u stolku s lavicemi a stanujeme o pár kilometrů dále ve 2000 m n.m., kousek nad silnicí pod kamenným mořem. Za hřebenem Mte. Foscagno je slušná bouřka, ale na naši stranu se nedostane.


Soumrak za hřebenem Mte. Foscagno.

Čas jízdy 6:10 - prům. rychl. 11,7 km/h - max. rychl. 60,2 km/h - ujeto 72,46 km.


10. den - sobota 26.6.: Ráno vstáváme do jasného počasí, sic je pěkná zima. Balíme stan a věci, ani nesnídáme a rovnou se zahříváme stoupáním na Forcolu di Livigno (2315 m n.m.).


Výjezd z údolí, vlevo Mt. Cotschen (3104 m n.m.).

Stoupání na Forcolu.

Čidlo u tachometru zlobí a nechce se rozehřát. Stoupání na Forcolu není tak strašné, ale vzhledem k tomu, že za sebou máme ze včerejška 3 průsmyky, tak je to znát. Italský celník na nás z budky jen mávne, ať jedeme dál. My se ještě fotíme u vrcholové cedule.


Forcola di Livigno - 2315 m n.m.

Pohled do Švýcarska - Piz Palü a Bernina.


A loučíme se s Itálií.

Následuje bezvadný sjezd, při kterém by určitě padla další maximálka, kdybych ovšem neměl zmrzlý tachometr.



Švýcarská kráva si nechala udělat portrét :o)

Dojíždíme ke švýcarské hranici a celník na nás opět jenom mávnul, ať jedeme dál. Takže jsme v podstatě tajně ve Švýcarsku. Jsme na křižovatce, dolů to je na Tirano, vpravo do kopce na St. Moritz. Jsme nejdále od Čech, teď už se budeme jen přibližovat domů.


Nejvzdálenější bod naší cesty.

Stoupáme pár serpentin a dáváme snídani s výhledy na okolní hory.


Berninagruppe.

Pár serpentin na Berninapass.

Poté nám zbývá dostoupat asi 200 výškových metrů na Passo del Bernina. Jsem tu už podruhé, ale tentokrát nás hory za tu námahu odměňují skvělými výhledy na celou skupinu Berniny.


Už jen kousek na průsmyk.

Passo del Bernina - 2330 m n.m.


Jezero Lago Bianco.

Silnice z průsmyku.

Fotíme se u posledního velkého průsmyku naší cesty a jedeme dolů. Pěkně to sviští dolů a do mě se vkrádá taková melancholie, protože to nejhezčí zůstává za námi. Po cestě děláme párkrát lov na vlak Bernina Expresu, který jezdí až do průsmyku a dále na druhou stranu.


Vlak Bernina Expres.


Piz Zupo, Piz Bernina (4049 m n.m.).

Vrchol Berniny s hřebenem Biancograt.

Pořád sjíždíme, jen občas šlápneme a pořád máme na tachometru kolem 30 km/h. Pokračujeme na Samedan a dále na Zuoz.


Rätische Alpen.


Ještě jedna pohlednicová fotografie.

Kousek za ním se necháme zlákat na cyklostezku do Zernezu, což se ukáže jako chyba. Stezka to je pěkná, to zase jo, ale spíše pro jízdu nalehko. S naší bagáží toho máme po hodině dost a když dorazíme k další odbočce tak máme na vybranou buď Zernez nebo dolů do Californie.


Nad řekou Inn.

Pěkné kamenné mosty.

Neváháme a jedeme raději dolů, stoupání jsme si užili už dost. Sjezd to je pěkně prudký a my se objevujeme u železniční stanice Californie - úplný konec světa. Ještě zbývá brod potokem, kousek cesty kamením a jsme opět na hlavní silnici.


Rosťa se brodí.

Horal kousek nad brodem.

V Zernezu se se pouštíme vlevo a přes Susch pokračujeme směr Rakousko. Po cestě potkáváme také tříčlenou partu českých cykloturistů, tak s nimi dáváme krátkou řeč.


Divoká řeka Inn.

Unterengadin

Následuje ještě pár stoupání, ale většinou se vezeme z kopce. Před celnicí ještě nabíráme švýcarskou vodu a opět bez kontroly jedeme do Rakouska.


Opouštíme Švýcarsko.

Projíždíme pěknou soutěskou podle Innu a na druhé straně řeky vede pěkná silnice vytesaná ve skále.


Finstermünzpass

Silnice na druhé straně soutěsky.

Silnice na Landeck je pro motorová vozidla, chvíli po ni sice jedeme, ale po pár kilometrech odbočujeme a jedeme mezi vesnicemi. Místo na spaní nacházíme v jednom seníku (i s vanou) kousek před Fließem.


V Rakousku - cesta na Landeck.

Čas jízdy 8:05 - prům. rychl. 16,3 km/h - max. rychl. 70,1 km/h - ujeto 129,85 km.


11. den - neděle 27.6.: Ráno se hned balíme a jedeme dál. V jednom pekařství mají ráno otevřeno, což je tu v neděli docela rarita. Před Landeckem tedy snídáme a dále míříme na Imst a Innsbruck. Poránu bylo zamračeno, ale Slunce nakonec přece jen vylezlo a tak se jede docela příjemně.


Slunce osvětluje hradbu hor.

Inn a hory.

Nechávám jet Rosťu prvního a sám jedu v závěsu za ním, abych trošku odpočinul nohám. Kousek před Innsbruckem se stavujeme na oběd - Wiener Snitzel a grosse Radler. Naprosto s přehledem projíždíme Innsbruck a po Innské cyklostezce pokračujeme dále. Je neděle odpoledne a tolik sportujících lidí najednou jsem ještě neviděl. Na kolech, in-linech, běhajících, to se u nás jen tak nevidí. Pokračujeme po cyklostezce až do Rattenbergu a dále už jedeme po silnici. Kousek před Wörglem nás dohání déšť. Ještě že při cestě je kaplička, ke které navazuje přístřeší s lavicemi. Počasí tentokrát rozhodlo za nás a tak tu zůstáváme na noc.

Čas jízdy 7:48 - prům. rychl. 19,4 km/h - max. rychl. 55,4 km/h - ujeto 152,14 km.


12. den - pondělí 28.6.:Díky hluku z projíždějících aut bez problémů zaspíme budík. Stále drobně poprchává, tak uvažujeme nad tím, zda má cenu se držet původního plánu. Než se najíme, tak pršet přestává a rozhodnutí necháváme až do Wörglu. Podle původního plánu bychom měli pokračovat na St. Johann a dále na Saalfelden, Bischofshofen a Bad Ischl. V cestě stojí tři průsmyky, sice ne moc vysoké, ale shodujeme se, že průsmyků jsme si užili dost. Koukáme do mapy kudy to vzít a Rosťa povídá: „Když už to zkrátit, tak pořádně." Z Wörglu tedy pokračujeme do Kufsteinu, kde děláme oběd a také nám tu začíná pršet. Oblékáme se do "žlutých bláznů", na brašny návleky a jedeme směrem na Ebbs. Kousek za ním začíná zase svítit Slunce a my se vaříme, hlavně když přijde stoupání asi 100 výškových metrů. Potom už docela v pohodě pokračujeme až k Aschau bei Chiemsee. V parčíku tu děláme malou zastávku. Zastavuje se u nás jedna Němka se psem (už jsme v Bavorsku) a ptá se kam máme namířeno, odkud, a kolik denně jezdíme. Když ji na vše odpovíme, tak říká, že jsme dobří a přeje nám šťastnou cestu. Sympaťanda. Ono vůbec po celé cestě jsme se nesetkali s nikým, kdo by na nás nebyl příjemný. Objíždíme jezero Chiemsee a pohledem na Chiemgauer Alpen se loučíme s Alpami (já jenom na necelé 2 týdny).


Jezero Chiemsee a Chiemgauer Alpen.

Ve městě Altenmarkt a.d. Alz večeříme v autobusové zastávce. Žádný řidič z projíždějících aut neodolá, aby se na nás nepodíval. Asi si říkali, co to tam mají za bezdomovce :o) Nacházíme bezvadné místo pro stan na kraji města Trostberg. Sice tam je trošku cítit kanalizace, ale místo je pěkně schované, tak nám to ani moc nevadí.

Čas jízdy 6:23 - prům. rychl. 16,3 km/h - max. rychl. 46,2 km/h - ujeto 104,08 km.


13. den - úterý 29.6.: Vstáváme před šestou, stan máme sbalený hned a můžeme vyrazit. Jedeme do Burghausenu, kde píšou, že se tam nachází nejdelší hrad v Evropě. A opravdu, hradby se táhnou skoro přes celé město.


Burghausen

Pokračujeme ještě do Branau, kde teprve děláme pozdní snídani. Z Branau jedeme do Riedu a dále se vracíme stejnou cestou na Grieskirchen, Eferding a končíme u Dunaje před Wilheringem. Bivakujeme v parčíku, kde jsme se poprvé oblékali do nepromokavého.

Čas jízdy 9:25 - prům. rychl. 17,8 km/h - max. rychl. 65,5 km/h - ujeto 167,9 km.


14. den - středa 30.6.: Vstáváme brzo a jedeme do Linze. Dorážíme tam v největší dopravní špičce, ale jedeme po chodníku, tak nám to vůbec nevadí. Vedení si tentokrát rozdělujeme. Nejdříve vjíždím do toho bludiště já a pak to přebírá Rosťa. Na konci Linzu ještě kupujeme vodu. Stoupání od Linzu je docela pozvolné, normálně bych ho jel kolem 12-15 km/h, ale jsem nějaký zničený a tak motám jenom lehké převody. Až nahoru je to 400 výškových metrů. To nejhorší už je za námi a následuje už jen pár kopečků mezi Zwettlem, Bad Leonfeldem a Studánkami. Ve dvanáct jsme ve Studánkách a Rosťa se mě ptá, zda má zavolat domů, že přijedeme. Říká, že to máme k němu do Studené ještě 120 km a že dřív než v jedenáct tam nebudeme. Na to mu odpovídám, že po deváté tam jsme, a že to tolik kilometrů nemůže být. Jedeme do Vyššího Brodu a dále do Kaplice, kde si dáváme na náměstí oběd. Pak následuje pár kopečků do Trhových Svin, Borovan a potom už docela rovina až do Třeboně. Projíždíme náměstím, kde si dáme zmrzlinu a tradičně v autobusové zastávce se posilňujeme. Rosťa říká, že máme dobrý čas a že už můžeme jet v pohodě. A tak hned za Třeboní nasazuje ostré tempo :o) Po obchvatu jedeme přes Jindřichův Hradec směrem na Brno.


Přejezd další hranice.

Rosťa se zmiňoval o tom, že za Jindřichovým Hradcem bude pár kopečků, ale pro mě to jsou po tolika kilometrech pořádné kopce. Po půl desáté dojíždíme k Rosťovi, kde se nám dostává teplé večeře a mně skvělého ubytování. Ještě jednou díky!

Čas jízdy 11:06 - prům. rychl. 16,2 km/h - max. rychl. 61,2 km/h - ujeto 179,94 km.


15. den - čtvrtek 1.7.: Po včerejších 179 km a teplé koupeli můžu sotva hýbat nohama. Je mi jasné, že dalších 160 km domů už nedám a závidím Rosťovi, který už nikam nemusí. Dostávám snídani, balím věci na kolo a jedu do Telče. Nějakých 15 km až k nádraží jedu přes hodinu. V Telči zjišťuji, že žádný vhodný vlak nejede a jelikož nohy jsem docela rozhýbal, tak pokračuji přes Vysočinu do Jihlavy. Navigační smysl nějak došel a tak se musím zeptat dvou slečen na cestu k nádraží. Z původní časové rezervy to stíhám úplně přesně před odjezdem vlaku do Havlíčkova Brodu. Přestup v Brodě, Kolíně a Velkém Oseku a po půl páté jsem v Hradci Králové. Sice s menším zpožděním, ale bez velkých problémů, což je u ČD zajímavé. Posledními kilometry domů zakončuji tuto skvělou cyklovýpravu.

Čas jízdy 4:10 - prům. rychl. 16,2 km/h - max. rychl. 56,3 km/h - ujeto 67,81 km.



SHRNUTÍ:
Za 15 dní(asi 13 dní jízdy, odečtu-li vlaky a den v kempu) jsme našlapali 1655 km, projeli 6 průsmyků nad 2000 m n.m., vyjeli na druhý nejvyšší alpský průsmyk - Passo dello Stelvio, viděli jsme Krimmelské vodopády, atd. Náklady na cestu vyšli na necelých 5000 Kč (vlaky, eura, zásoby). Otestoval jsem také přichycení předního nosiče, které obstálo na jedničku a to jsem i v předních brašnách vozil přes 8 kg. Kola si vedly také dobře a my jsme to přežili taktéž bez úhony.
Teď si tak říkám, že ta trasa nebyla vymyšlená vůbec špatně.


[ Na úvodní stránku ]   Horal Fanda - sepsáno 29.7. 2004